I. ÚS 1887/16

22. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti multigate a.s., IČ 25912186, se sídlem v Olomouci, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3c, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 320/2015-35 ze dne 8. 4. 2016, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 Af 95/2014-80 ze dne 30. 11. 2015, rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. 17283/MJ/2014-2, č. j. 17386/MJ/2014-1 ze dne 10. 10. 2014 a č. j. 16084/MJ/2014-5 ze dne 24. 11. 2014 a rozhodnutím Městského úřadu Vrchlabí č. j. OF/19130/2011-2 a č. j. OF/19130/2011-4 ze dne 15. 3. 2012 a Městského úřadu Hostinné č. j. 3701/2011/Fin/Ka ze dne 6. 9. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, právo na svobodný výkon podnikatelské činnosti dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, čl. 95 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy a dalších ustanovení ústavního pořádku.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Vrchlabí jako správce poplatku rozhodl na základě § 155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), tak, že se nevyhovuje žádosti stěžovatelky o vrácení daňového přeplatku na místním poplatku za jiné technické zařízení povolené Ministerstvem financí za období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši 25.000 Kč, připsaného na účet správce daně pod v.s. 7240000038 dne 22. 4. 2011. To bylo potvrzeno i rozhodnutím Krajského úřadu, které stěžovatelka napadla žalobou. Tuto žalobu zamítl napadeným rozsudkem Krajské soud v Hradci Králové, kasační stížnost stěžovatelky pak byla napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu též zamítnuta.

3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozsudku vycházel z rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 24. 6. 2014, č. j. 2 Afs 68/2012-34, jímž došlo ke sjednocení judikatury v otázce, zda a za jakých podmínek měl správce poplatku podle zákona o místních poplatcích účinného do 31. 12. 2011 povinnost vydat platební výměr, pokud poplatník sice místní poplatek zaplatil, ale s jeho placením nesouhlasil. Rozšířený senát dospěl k závěru, že "[s]právce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. dle § 139 či 147 odst. 1 daňového řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatku, ani k vystavení platebního výměru dle § 140 daňového řádu." Podle citovaného rozhodnutí pokud tedy poplatník nesouhlasí s poplatkovou povinností, je oprávněn ve lhůtě, stanovené příslušnou vyhláškou pro splnění ohlašovací povinnosti před uvedením výherního hracího přístroje nebo jiného technického herního zařízení do provozu, sdělit správci poplatku kvalifikovaným způsobem své pochybnosti (§ 70 a 71 daňového řádu) a současně požádat o vydání a doručení platebního výměru. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Pokud tak neučiní, má se za to, že poplatková povinnost není sporná, a plně se uplatní právní úprava stanovená v § 11 zákona o místních poplatcích, dle které nemá správce poplatku při včasné úhradě poplatku povinnost vydat platební výměr. V nyní posuzované věci stěžovatelka ve všech třech přezkoumávaných případech splnila ohlašovací povinnost se současnou výhradou, že jí provozovaná zařízení místnímu poplatku nepodléhají. Zároveň ve dvou případech požádala o vydání platebního výměru a v jednom o stanovisko ke svému názoru. Nejvyšší správní soud však nezjistil, že by se stěžovatelka proti nevydání platebních výměrů jakýmkoliv způsobem bránila v rámci vyměřovacího řízení. Namísto toho podala žádosti o vrácení přeplatku dle § 155 daňového řádu, ve kterých dále rozporovala svou povinnost místní poplatek platit. Nedomáhal se ovšem vrácení přeplatku z toho důvodu, že nebyl vydán platební výměr, ale proto, že jí nesvědčí hmotněprávní poplatková povinnost. Stěžovatelka nezvolila cestu prostřednictvím domáhání se vydání platebních výměrů a brojení proti jejich zákonnosti (jako poplatníci ve věci řešené rozšířeným senátem v usnesení č. j. 2 Afs 68/2012-34), ale pokusila se uhrazené poplatky zpochybnit prostřednictvím žádosti o vrácení přeplatku. Za těchto okolností se proto plně uplatnila zákonná úprava stanovená v § 11 zákona o místních poplatcích. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka v tomto případě nebyla nikterak zkrácena na žádném svém právu, neboť v řízení o vrácení přeplatku byly námitky, kterými zpochybňovala svoji poplatkovou povinnost, správními orgány i krajským soudem v rámci stěžovatelkou zvolené procesní obrany řádně vypořádány. Krajský soud se tedy od závěrů rozšířeného senátu neodchýlil, naopak se snažil dosáhnout jím zamýšleného účelu, a to za procesní situace, kterou si stěžovatelka zvolila pro obranu svých práv. Tento závěr nemůže být pro stěžovatelku překvapivý, neboť Nejvyšší správní soud takto v jejím případě rozhodl již několikrát, a to např. v rozsudcích ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Afs 302/2015-41, ze dne 2. 7. 2015, č. j. 9 Afs 21/2015-42, ze dne 5. 11. 2014, č. j. 2 As 55/2014-46, či ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 64/2014-40.

4. Stěžovatelka namítá ve své ústavní stížnosti to, že krajský soud se může k přezkoumání napadených rozhodnutí ve věci přeplatků postavit dvojím způsobem, buď zabývat se hmotněprávní povinností a zamítnout žalobu nebo se nezabývat hmotněprávní otázkou a aplikovat postup dle rozsudku sp. zn. 2 Afs 120/2015. Podle stěžovatelky došlo v rozhodování Nejvyššího správního soudu k podstatnému a závažnému odchýlení se od stávající a ustálené judikatury, kdy taková změna byla provedena v rozporu s právem na spravedlivý proces. Mezi provozovateli loterií panovala nejistota ohledně povinnosti hradit místní poplatek. Stěžovatelka zpočátku poplatky nehradila vůbec, nebo pouze na tzv. centrální loterní systémy. Vzhledem k tomu, že někteří správci poplatku vyměřili stěžovatelce místní poplatek spolu s navýšením, platila poté stěžovatelka místní poplatek dobrovolně, aniž by ze strany správců poplatku byl vydáván platební výměr. Současně však žádala o vrácení uhrazené částky jako přeplatku. Až rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013-26 bylo postaveno najisto, že interaktivní videoloterijní terminál představuje "jiné technické zařízení" ve smyslu § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění po změně provedené zákonem č. 183/2010 Sb., zpoplatnění proto podléhá každý koncový terminál, nejen centrální loterní jednotka, a že ustanovení § 10a odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, je třeba vykládat tak, že poplatku podléhá každý povolený, a nikoliv provozovaný hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení. Stěžovatelka nakonec uzavírá, že s odchýlením se od stávající judikatury nesouhlasí a spatřuje v něm zásah do svého práva na ochranu majetku, právní jistotu a legitimní očekávání.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry obecných soudů, avšak její argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud do závěrů obecných soudů zasahuje jen v případě, že zasáhly do základních práv stěžovatelů.

9. Nic takového však v projednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečná, srozumitelná a logická odůvodnění, z nichž je patrno, jak byly zhodnoceny provedené důkazy, k jakým skutkovým zjištěním obecné soudy dospěly i jak je posoudily po právní stránce. Pokud Nejvyšší správní soud cestou svého rozšířeného senátu sjednotil svou judikaturu jiným způsobem, než který by vyhovoval stěžovatelce, nelze v tom spatřovat zásah do jejích základních práv.

10. Lze tedy shrnout, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1887/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies