I. ÚS 1723/16

22. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Zíbra a Věry Zíbrové, zastoupených JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem Novobranská 270/18, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 22 Cdo 3664/2015-585 ze dne 3. 2. 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 9 Co 495/2010-523 ze dne 24. 3. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 7. června 2010, č. j. 14 C 86/2005-358, zamítl žalobu na určení, "že žalobci mají ve svém společném jmění manželů část kamenné hraniční zdi v katastrálním území Nové Dvory u Doksan v délce 14,95 m, která stojí na hranicích parcely č. A1 a začíná u parcely č. A2 a vede jižním směrem". Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. března 2015, č. j. 9 Co 495/2010-523, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil kromě výroku o náhradě nákladů řízení, jejž změnil. Odvolací soud tak rozhodl poté, co jeho původní rozsudek ze dne 5. května 2011, č. j. 9 Co 495/2010-403, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. října 2013, č. j. 22 Cdo 3321/2011-435, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání proti tomuto novému rozhodnutí krajského soudu bylo napadeným usnesením odmítnuto.

3. Nejvyšší soud shrnul, že stěžovatelé především namítají, že bylo-li vlastnické právo jejich právních předchůdců k předmětné nemovitosti založeno na základě restitučních předpisů, nemůže být zpochybňováno v jiném řízení s poukazem na obecné předpisy práva občanského. Nejvyšší soud se otázkou účinků rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti ve vztahu k vlastníkům nemovitostí, kteří se restitučního řízení neúčastnili, již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu o vydání nemovitosti osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení. Pokud k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na práva dosavadního vlastníka. Z dokazování vyplývá, že na hranici v délce 90 m mezi pozemky stěžovatelů a žalovaného jsou dvě nemovité věci. Jednou je kamenná zeď v délce 14,95 m ve vlastnictví žalovaného jakožto pozůstatek hospodářské budovy, která byla v době vydání věci dle restitučních předpisů ve vlastnictví právního předchůdce žalovaného (fyzické osoby), druhou kamenná zeď v délce 75,05 m, jež není předmětem sporu. Pro posuzovanou věc rovněž není rozhodné, zda byla zeď v některých úsecích použita jako podpora pro stavby stěžovatelů i žalovaného (resp. jejich právních předchůdců), což dle stěžovatelů ovlivňuje vlastnické právo k této zdi. Kamenná zeď v délce 75,05 m navazující na předmětnou nemovitost není předmětem tohoto řízení. Tudíž pro určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti není podstatné, zda a z které strany byly ke kamenné zdi, která není předmětem tohoto řízení, přistavěny jednotlivé stavby.

4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádí, že se v celé věci stal klíčovým důkazem posudek znaleckého ústavu, který nenavrhla ani jedna ze stran sporu, ale zadal jej sám odvolací soud a posléze tímto posudkem také v rámci odvolacího řízení provedl důkaz. V řízení odvolací soud ignoroval jiné důkazní prostředky, které by k prokázání téže skutečnosti postačovaly a prokazovaly by opak. Konkrétně jde zejména o (dobové) fotografie, ze kterých je patrné, že předmětná hraniční zeď nebyla zdí nosnou, nebyly do ní vetkány klenby (dnes již zbourané) stavby žalovaného. Krajský soud se rovněž nezabýval hospodářským určením předmětné části zdi a nejen, že věc skutkově chybně posoudil, ale návazně i nesprávně aplikoval příslušná právní ustanovení. Zcela bez povšimnutí pak podle stěžovatelů zůstalo posouzení stran vydržení vlastnického práva, minimálně od doby vydání v restitučním řízení nemohl být žalovaný v dobré víře, že je vlastníkem hraniční zdi, naopak stěžovatelé byli v dobré víře, že na ně vlastnické právo od majitelů (restituentů) přechází.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. června 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1723/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies