III. ÚS 3435/15

23. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti DENIKA REAL 2000, a. s., se sídlem Mařátkova 1075/111, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, zastoupené Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. září 2015 č. j. 28 Cdo 1046/2015-436, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014 č. j. 15 Co 456/2013-365 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června 2013 č. j. 25 C 160/2006-295, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 243 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, a za účasti 1) Občanského sdružení "Zubatého 1" IČ: 67778054, se sídlem Zubatého 1, Praha 5, 2) Městské části Praha 5, se sídlem nám. 14. října 4, Praha 5 a 3) hlavního města Praha, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Společnost DENIKA REAL 2000, a. s. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "třetí žalovaná") ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitostí a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 2 odst. 3 (uvádějícího, že "každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá"), čl. 11 odst. 1 (zaručujícího ochranu vlastnictví) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", garantujícího každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) a čl. 4 Ústavy ČR, dále jen "Ústava" (základní práva a svobody jsou pod ochranou státní moci).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 5 ve věci žalobce - Občanského sdružení "Zubatého 1" (dále jen "žalobce") proti žalovaným: 1) Městské části Praha 5, 2) hlavnímu městu Praha a 3) DENIKA REAL 2000, a. s. o určení vlastnictví k budově č. p. X se zastavěným pozemkem parc. č. X1, kat. území Smíchov, zapsaných na LV č. X2 v katastru nemovitostí vedeným Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu (dále jen "předmětné nemovitosti") rozhodl, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhá žalovaná - Hlavní město Praha (výrok I.), a zamítl žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem proti první a třetí žalované (výrok III.).

Soud prvního stupně uvedl, že uvedenou žalobou se žalobce domáhal určení proti všem žalovaným, že vlastníkem předmětných nemovitostí je druhá žalovaná. Po provedeném dokazování ve smyslu zrušujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1167/11 dospěl nalézací soud k závěru, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž v řízení bylo prokázáno, že kupní smlouva uzavřená mezi první žalovanou (která jednala za druhou žalovanou), a třetí žalovanou je neplatná, protože v pořadí druhé nabídkové řízení ohledně předmětných nemovitostí proběhlo za použití diskriminační podmínky (složení jistoty ve výši 5 000 000,- Kč) a na žalobce (i když se tohoto druhého záměru nezúčastnil) mělo být pohlíženo jako na jeho účastníka. Kupní smlouva uzavřená na základě takovéhoto nabídkového řízení je neplatná pro rozpor s § 36 odst. 1 věta poslední zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Diskriminační podmínka má za následek, že druhý záměr prodeje nebyl řádným způsobem zveřejněn, žalobci byla odepřena možnost se záměru zúčastnit a kupní smlouva ze dne 21. 10. 2003 je proto absolutně neplatná.

Soud prvního stupně s odkazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. 28 Cdo 1895/2001 zdůraznil, že žalobci žaloba na určení vlastnického práva v konečném důsledku poskytuje minimálně stejnou, ne-li větší ochranu, jako žaloba na určení neplatnosti smlouvy, neboť rozsudek vydaný na jejím základě výslovně stanoví, kdo je vlastníkem nemovitostí. Takové určení je přímo použitelné pro zápis vlastnictví do katastrálního operátu. Ohledně pasivní legitimace v předmětném řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že jím logicky může být jen ten, komu svědčilo vlastnické právo před uzavřením kupní smlouvy. Za použití ustanovení § 34 odst. 1, odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, kterou se vydává Statut hl. m. Prahy, tak dospěl k závěru, že vlastníkem předmětných nemovitostí před jejich převodem byla druhá žalovaná. Ve vztahu ke zbývajícím žalovaným byla žaloba pro nedostatek jejich pasivní legitimace zamítnuta.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že ve vztahu ke třetí žalované určil, že druhá žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí (výrok II.). Měnící výrok odůvodnil odvolací soud poukazem na existující zápis o vlastnictví předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, proto dovodil pasivní legitimaci třetí žalované v předmětném řízení.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 1. 9. 2015 č. j. 28 Cdo 1046/2015-436 dovolání třetí žalované odmítl jako nepřípustné (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). K námitkám třetí žalované dovolací soud konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou přezkoumatelná a třetí žalované nijak nebránila v tom, aby náležitě formulovala nejprve odvolací a později dovolací důvody, přičemž řešení otázky věcné legitimace žalobce bylo již "předurčeno" nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1167/11. Všechny soudy rozhodovaly za situace, v níž byly vázány právním názorem Ústavního soudu za nezměněného skutkového základu projednávané věci a stávajícího právního stavu. Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení odvolacího soudu nekoliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, stejně jako posouzení pasivní legitimace třetí žalované. Obdobně se dovolací soud vypořádal i s otázkou platnosti smlouvy o prodeji obecního majetku, přičemž poukázal na závěry citovaného nálezu i svoji platnou judikaturu.

III.

Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o existenci naléhavého právního zájmu žalobce na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, označuje rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný a tvrdí, že soud prvního stupně sice údajně provedl, ale nehodnotil "nespecifikovanou množinu důkazů". Z tohoto důvodu odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně prý odporuje ustanovením § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. (k tomu odkázala na nález ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 184/05). Nepřezkoumatelnost údajně vyplývá z nesprávného podřazení skutkového stavu pod ustanovení § 36 odst. 1 věta poslední zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, rozsudek je i překvapivý z hlediska uvedení důvodu neplatnosti kupní smlouvy (k tomu nález ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03). Soud prý nesprávně vyložil citované ustanovení § 36 odst. 1 zákona o hlavním městě Praze, použitý výklad pojmu "nezveřejnění záměru" je prý značně extenzivní, neplatnost celého záměru nemůže údajně způsobit nepřípustná podmínka složení jistiny. Soud při výkladu citovaného ustanovení rovněž nevyložil, z jakého důvodu "upustil od adekvátního výkladu ve prospěch výkladu extenzivního".

Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že se jejími námitkami nezabýval.

Dovolací soud sice dovolání odmítl, neuvedl však prý důvod nepřípustnosti dovolání, ale zabýval se jen jeho důvodností. Takové rozhodnutí považuje stěžovatelka za zmatečné a nepřezkoumatelné. I přes výslovný odkaz na závěry uvedené v nálezu sp. zn. III. ÚS 772/13 dovolací soud prý nevyložil, z jakého důvodu stěžovatelkou označené vady řízení nepovažuje za natolik závažné, že "samy o sobě" porušují právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na zrušení ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a současně navrhla, aby Nejvyššímu soudu České republiky, Městskému soudu v Praze a Obvodnímu soudu pro Prahu 5 bylo uloženo nahradit stěžovatelce společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem (včetně 21% DPH) do tří dnů od právní moci tohoto nálezu.

IV.

Po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Námitky stěžovatelky jsou do značné míry jen polemikou se skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími, k nimž v projednávané věci dospěly obecné soudy.

I když stěžovatelka svou argumentací oponuje závěrům obecných soudů, z obsáhlého odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje zejména se závěry (byť nepřímo) vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1167/11. Ústavní soud tyto závěry jak po skutkové, tak právní stránce i nadále považuje za správné a relevantní i v nyní projednávané věci a pro krátkost odůvodnění tohoto usnesení na ně i na důvody, které k jejich vyvození vedly, odkazuje.

Je třeba připomenout, že Ústava, jako právní norma nejvyšší právní síly v čl. 89 odst. 2 uvádí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.

Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že žalobní legitimace žalobci s ohledem ke všem specifickým okolnostem předmětné věcí svědčí, stejně jako právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř.), a to zejména s přihlédnutím na "diskriminační podmínku složení jistiny ve výši 5 000 000,- Kč v krátké lhůtě v opakovaném nabídkovém řízení".

Soud prvního stupně dovodil neplatnost uzavřené kupní smlouvy ohledně předmětné nemovitosti, přičemž poukázal na důvody i úvahy, které ho k takovému závěru vedly. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zjištěno, že tyto závěry vycházejí jak ze závěrů citovaného nálezu Ústavního soudu, tak i platné judikatury Nejvyššího soudu České republiky, na kterou soud prvního stupně odkázal. Z výše uvedených důvodů nebylo k prokázání těchto skutečností nezbytné provádět další dokazování, tedy ani podrobně vyložit důvody, které soud prvního stupně vedly k neprovedení důkazů týkajících se těchto otázek. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že postup soudu prvního stupně odpovídá požadavkům vysloveným v namítaném usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 184/05.

Těžištěm řízení před soudem prvního stupně byla otázka pasivní legitimace žalovaných ve sporu, která se stala důvodem k částečné změně zamítavého výroku o věci samé. Zde stěžovatelka, jako ostatně již v dříve uplatněných námitkách, oponuje závěrům obou obecných soudů poukazem na údajnou nepřezkoumatelnost těchto závěrů, u nichž prý absentuje podrobné odůvodnění s uvedením ve věci aplikované právní normy a jejího příslušného ustanovení. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožňuje.

Podle ustanovení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") musí z odůvodnění rozhodnutí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Podle platné judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277) je odůvodnění rozhodnutí rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny v případě, "kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají". Jestliže Ústavní soud zdůrazňuje ve svých rozhodnutích požadavek "řádného odůvodnění rozhodnutí" jako jednu ze záruk spravedlivého procesu, má tím na mysli "přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění", která se však může měnit jak podle povahy rozhodnutí samého, tak v souvislosti se všemi specifickými okolnostmi každé věci". Požadavek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (shodně viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06). V projednávané věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné protiústavní deficity.

Ústavní soud rovněž nesouhlasí se stěžovatelkou v jejích výtkách proti odmítavému usnesení dovolacího soudu. Dovolací soud mimořádný opravný prostředek třetí žalované odmítl jako nepřípustný, když dospěl k závěru, že dovolání nesplnilo žádný z předpokladů uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací soud rozhodoval o dovolání podle příslušných ustanovení o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, přičemž v souladu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. konstatoval, že jediným způsobilým dovolacím důvodem může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jinak řečeno, dovolání musí být přípustné, aby dovolací soud mohl přihlédnout ke stěžovatelem tvrzeným vadám řízení, resp. i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takový závěr nijak neodporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3.2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541).

K požadavku stěžovatelky, aby jí byly přiznány náklady řízení, resp. aby náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem bylo uloženo uhradit ve věci rozhodujícím soudům, Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení. Podle ustanovení § 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatelka netvrdila a neshledal je ani sám Ústavní soud.

Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelem tvrzená základní práva, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož výše uvedeného ustanovení odmítnut i akcesorický návrh, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí proto její osud. Vyhovění návrhu na zrušení citovaného ustanovení občanského soudního řádu je vyloučeno již vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka v řízení neměla úspěch.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3435/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies