III. ÚS 734/13

23. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Jiřikovské, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Mezibranská 19, 115 02 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013 č. j. KSPH 38 INS 15416/2012 - B-9, a) ve výroku, kterým soud nepřiznal stěžovatelce, jako věřitelce na schůzi věřitelů hlasovací práva a b) ve výroku, jímž soud prohlásil, že schůze věřitelů přijala rozhodnutí o plnění oddlužení splátkovým kalendářem, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 52 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a za účasti Vrchního soudu v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Gabriela Jiřikovská (dále též "stěžovatelka" nebo "věřitelka č. 4") domáhá zrušení shora uvedených dvou výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými výroky usnesení byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zaručujícího ochranu vlastnictví, článku 36 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo na soudní ochranu, článku 37 odst. 3 Listiny, zaručujícího rovnost účastníků řízení a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces.

Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 52 odst. 2 věty první zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon").

II.

Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu k ní připojených listin a z vyjádření Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. KSPH 38 INS 15416/2012, se zjišťuje:

U Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 15416/2012 probíhalo řízení v insolvenční věci úpadce MUDr. Jaromíra Mandíka. Stěžovatelka v tomto řízení figurovala pod pořadovým číslem 4) jako jeden z osmi věřitelů úpadce a uplatňovala vůči němu pohledávku v částce 2 milionů Kč.

Dne 21. 11. 2012 Krajský soud v Praze vydal usnesení č. j. 38 INS 15416/2012-A-14, kterým se zjišťuje úpadek dlužníka MUDr. Jaromíra Mandíka, povoluje se řešení úpadku oddlužením, nařizuje se přezkumné jednání na den 21. 1. 2013 a svolává se schůze věřitelů.

Na schůzi věřitelů, konané dne 21. 1. 2013 u Krajského soudu v Praze, byla popřena přihlášená pohledávka věřitele č. 4) co do pravosti a bylo přijato usnesení soudu, že věřitel č. 4) nemá na dnešní schůzi hlasovací práva. Po hlasování věřitelů bylo soudem prohlášeno usnesení, že schůze věřitelů přijala rozhodnutí o plnění oddlužení splátkovým kalendářem.

Proti těmto posledně uvedeným dvěma výrokům soudních rozhodnutí směřuje nynější ústavní stížnost; stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že jí bylo, v rozporu s insolvenčním zákonem, upřeno hlasovací právo na schůzi věřitelů; zároveň vyslovuje přesvědčení, že věřitelům č. 1), č. 3) a č. 8) nemělo být hlasovací právo přiznáno. Nesouhlasí rovněž s plněním oddlužení formou splátkového kalendáře.

III.

Stěžovatelka shledává porušení výše označených práv v nesprávné interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení insolvenčního zákona, neboť insolvenční soud údajně nesprávně potvrdil rozhodnutí přihlášených věřitelů č. 1, 3 a 8, kteří rozhodli, že stěžovatelka nemá na schůzi věřitelů hlasovací právo, i když tyto fyzické osoby jsou ve vztahu k úpadci osobami blízkými a z tohoto důvodu nebyly oprávněny ve smyslu ustanovení § 53 insolvenčního zákona hlasovat o vyloučení stěžovatelky z hlasování.

Napadeným usnesením stěžovatelka dále vytýká, že nejsou řádně odůvodněna; krajský soud se prý v odůvodnění nevypořádal se "všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami stěžovatelky učiněnými přímo na zasedání věřitelů".

K průběhu insolvenčního řízení stěžovatelka uvádí, že jako jediná z věřitelů úpadce má vykonatelnou pohledávku, jejíž výše ostatní pohledávky dalších přihlášených věřitelů převyšuje. Ze strany insolvenčního správce byla její pohledávka popřena v plné výši. Úpadce popřel pravost pohledávky prohlášeními uveřejněnými v insolvenčním rejstříku dne 7. 1. 2013 a dne 15. 1. 2013, přičemž k popření pohledávek ostatních věřitelů nedošlo. Krajský soud na přezkumném jednání rozhodl tak, že pohledávka stěžovatelky zůstává popřena. Téhož dne na schůzi věřitelů krajský soud přiznal výše uvedeným věřitelům úpadce hlasovací právo, a to v rozporu s obsahem ustanovení § 51 odst. 4 insolvenčního zákona. Tímto postupem údajně krajský soud znemožnil hlasování stěžovatelky o způsobu oddlužení úpadce a neoprávněně umožnil jiným věřitelům hlasovat o způsobu oddlužení splátkovým kalendářem, který je však pro stěžovatelku nevýhodný.

IV.

Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání tak, jak je zakotvuje zákon o Ústavním soudu.

V nyní posuzované věci je ústavní stížnost nepřípustná, neboť rozhodnutí, která byla předmětem ústavní stížnosti, již v době rozhodování Ústavního soudu právně neexistují.

Z vyjádření Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. KSPH 38 INS 15416/2012 totiž vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 č. j. 1 VSPH 243/2013-B-30 bylo ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-13 zrušeno, a věc byla krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2014 č. j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-61 soud rozhodl o plnění oddlužení splátkovým kalendářem.

Na schůzi věřitelů, konané dne 9. 2. 2015, bylo hlasovací právo přiznáno i stěžovatelce.

Poté Krajský soud v Praze dne 13. 2. 2015 pod č. j. KSPH 38 INS 15416/2012-B-79 rozhodl o schválení plnění oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka. Toto rozhodnutí krajského soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2015 č. j. 1 VSPH 488/2015-B-96 potvrzeno a následně došlo ke zpeněžení tohoto majetku.

Ústavní soud tedy konstatuje, že v ústavní stížnosti uplatněná námitka, tj. nepřiznání hlasovacího práva stěžovatelky, v dalším průběhu insolvenčního řízení odpadla a k dnešnímu dni je již irelevantní. Následné přiznání hlasovacího práva stěžovatelce vedlo k tomu, že výší svých hlasů stěžovatelka rozhodla o způsobu plnění oddlužení dlužníka MUDr. Jaromíra Mandíka zpeněžením majetkové podstaty dlužníka.

Za této situace je zřejmé, že po odklizení předmětu řízení rozhodnutím Vrchního soudu v Praze je nutné ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.

Obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 se uvádí, že ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo do 31. prosince 2013 podle § 51 odst. 1 nebo odst. 3 insolvenčního zákona rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, je podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná.

V.

Stěžovatelka spolu s ústavní stížností předložila návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 52 odst. 2 insolvenčního zákona; vyslovuje názor, že toto ustanovení, vylučující možnost napadnout rozhodnutí insolvenčního soudu o hlasovacím právu věřitelů opravným prostředkem, "nedovoleně omezuje" právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků dle článku 37 odst. 3 Listiny.

Tomuto návrhu nelze vyhovět. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu. Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu je totiž řízením akcesorickým. Jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).

Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo, než akcesorický návrh na zrušení citovaného zákonného ustanovení podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout rovněž.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2016


Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 734/13, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies