II. ÚS 455/16

24. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Soni Tomiczkové, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem sídlem Praha 2, Francouzská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 25 Cdo 3317/2014-279, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2014, č. j. 44 Co 43/2013-258, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 5 a 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se dne 3. 5. 2006 podrobila v zařízení MUDr. Miroslava Čolakova zubolékařskému zákroku, při němž jí byla do levého mandibulárního kanálu omylem aplikována plnící hmota, jež poškodila jednu z větví trojklaného nervu. Dne 9. 5. 2006 se stěžovatelka z důvodu urputných bolestí obrátila na žalovanou Fakultní nemocnici Brno (dále jen "žalovaná"), přičemž se jí opakovaně dostalo informace, že plnící hmotu z mandibulárního kanálu coby příčinu jejích bolestí odstranit nelze. Tato informace se posléze ukázala být nepravdivou, když dne 3. 8. 2006 byla předmětná plnící hmota z mandibulárního kanálku stěžovatelky chirurgicky odstraněna na Stomatologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, což stěžovatelce přineslo zmírnění bolestí. Stěžovatelka se následně domáhala po žalované žalobou podanou u Městského soudu v Brně odškodnění bolesti, ztížení společenského uplatnění a náhrady ušlé mzdy, neboť žalovaná ji nepravdivě informovala o tom, že odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku možné není, v důsledku čehož byl nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky na několik měsíců, během nichž trpěla intenzivními bolestmi, zakonzervován. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy, zejména soud odvolací, se s touto její argumentací podpořenou provedenými důkazy a zjištěnými skutečnostmi dostatečně nevypořádaly, proto napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, ve kterém nastolila právní otázku, zda je soud povinen vypořádat se se vším, co má vztah k projednávané věci, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a co účastníci řízení tvrdí. Dovolací soud však dovolání stěžovatelky odmítl, když dovodil, že nejde o právní otázku, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, neboť dle jeho názoru nejde o případ, kdy by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení uplatněného nároku. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí a upozorňuje, že pacient má právo na poskytnutí řádných, tedy v prvé řadě pravdivých informací, a to i o možných variantách léčby svého onemocnění, a naopak, že poskytnutí nepravdivých informací představuje porušení právní povinnosti ze strany zdravotnického zařízení. Pokud tedy stěžovatelka tvrdila, že jí byly podány nepravdivé informace o možnostech léčby, v důsledku čehož došlo k oddálení zákroku, jenž jí přinesl úlevu, respektive v důsledku čehož došlo k prodloužení jejího strádání, potom se dle jejího názoru jedná o skutečnost pro posouzení nároku rozhodnou, s níž se soud v odůvodnění svého rozhodnutí musí řádně vypořádat po stránce skutkové, důkazní i právní. Stěžovatelka má proto za to, že způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s jejím tvrzením a s relevantními provedenými důkazy, stejně jako způsob, jakým se s jejím dovoláním vypořádal dovolací soud, odporuje právu na spravedlivý proces.

3. Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 30 C 175/2008, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 6. 2012, č. j. 30 C 175/2008-189, uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě škody na zdraví částku 291 071,75 Kč, co do částky 678 655,25 žalobu zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 3. 2014, č. j. 44 Co 43/2013-258, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku jej potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

5. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že postup žalované nebyl non lege artis, když byl zvolen konzervativní způsob léčby a nikoli chirurgické řešení, což odvolací soud náležitě odůvodnil a podrobně zdůvodnil. Z obsahu dovolání vyplývá, že je podáno z důvodu vady řízení spočívající vtom, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s jedním z jejích tvrzení. Otázku namítanou v ústavní stížnosti, zda chybná informace o možnostech léčby je rozhodná pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, však dovolací soud neřešil, a v dovolání ani uplatněna nebyla. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro jeho nepřípustnost, nikoliv z hmotněprávních důvodů, a navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

6. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatuje, že tvrzení o "nepravdivosti" informace o tom, že odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku není možné, kterou podala žalovaná stěžovatelce, vychází z poznatků učiněných ex post. Ačkoli lze souhlasit s tím, že odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně tuto otázku neřeší (tedy otázku, zda informace byla či nebyla pravdivá), na straně druhé je nutno uvést, že v souvislosti se snahou celý problém řešit pohledem ex ante, uvedenou otázku napadené rozhodnutí (byť nepřímo) řeší, a to v souvislosti s rozborem problematiky pod bodem 1 odůvodnění - uvozeno slovy: "Jak vyplynulo z provedených důkazů, to řešení problému, které mohlo (ale také nemuselo) vést k odstranění...". Odvolací soud má za to, že pokud jeho rozhodnutí řeší z pohledu ex ante proveditelnost a rizikovost uvedené operace vzhledem k provedeným důkazům (vyjádření MUDr. Procházkové, MUDr. Bichlera, prohlášení svědka Tomiczeka či dokonce ustanoveného znalce) a dospívá k závěru o operaci raritní, se kterou měla i specializovaná pracoviště minimální (případně žádné či negativní) zkušenosti, a která se jevila jako riskantní a víceméně opožděná [viz vyhodnocení pod body 3) a 4) odůvodnění] pak tímto také vyhodnocuje pravdivost či nepravdivost informace o "nemožnosti provedení operace". Ve zbytku Krajský soud v Brně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Stěžovatelka ve své replice namítá, že pokud se Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku předmětnými žalobními tvrzeními o poskytnutí nepravdivé informace o možnostech léčby nezabýval, a žádné stanovisko z hlediska skutkového, důkazního a potažmo ani právního k nim nezaujal, z odůvodnění jeho rozsudku vůbec není možné seznat, zda je jeho právní názor skutečně takový, že je považuje za nerozhodné z hlediska hmotněprávního, jak dovozuje ve svém vyjádření Nejvyšší soud. Stěžovatelka se neztotožňuje s Nejvyšším soudem také v tom, že v dovolání formulovala toliko otázku procesně právní, nikoliv hmotněprávní, což vedlo k závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelka je totiž přesvědčena, že nesprávnost právního posouzení věci se může týkat jak výkladu práva hmotného, tak i výkladu práva procesního. Stejně tak stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího soudu, že otázku namítanou v ústavní stížnosti, zda chybná informace o možnostech léčby je rozhodná pro posouzení uplatněného nároku, vůbec neřešil. Stěžovatelka naopak upozorňuje, že tuto její námitku odmítl Nejvyšší soud s argumentem, že o porušení § 132 občanského soudního řádu by se jednalo v případě, že by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku. Pokud jde o hodnocení této otázky odvolacím soudem, stěžovatelka připomíná, že dle žalobních tvrzení i provedených důkazů jí bylo ze strany vedlejšího účastníka sděleno, a rovněž do její zdravotnické dokumentace zaznamenáno, nikoliv že jde o výkon raritní či riskantní, ale že jde o výkon nemožný, což není totéž.

8. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Krajského soudu v Brně nedošlo.

9. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

10. Zásadní námitkou stěžovatelky je, že soudy ve svých napadených rozhodnutích dostatečně nezohlednily skutečnost, že žalovaná stěžovatelce poskytla nepravdivé informace ohledně možností její léčby, v důsledku čehož stěžovatelka po dobu několika měsíců strádala, než jí byl zákrok, který žalovaná opakovaně označila za nemožný, proveden Stomatologickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

11. Podle § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného do 31. 3. 2012 (dále jen "zákon č. 20/1966 Sb.") zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Ustanovení § 31 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 372/2011"), zakotvuje povinnost poskytovatele zdravotní péče zajistit, aby byl pacient srozumitelným způsobem v dostatečném rozsahu informován o svém zdravotním stavu a o navrženém individuálním léčebném postupu. Uvedená informace podle § 31 odst. odst. 2 téhož zákona obsahuje údaje o účelu, povaze, předpokládaném přínosu, možných důsledcích a rizicích navrhovaných zdravotních služeb, včetně jednotlivých zdravotních výkonů [§ 31 odst. odst. 2 písm. b)] a jiných možnostech poskytnutí zdravotních služeb, jejich vhodnosti, přínosech a rizicích pro pacienta [§ 31 odst. odst. 2 písm. c)].

12. Odvolací soud ve svých závěrech vyšel ze skutečnosti, že žalovaná záměrně nepřistoupila k chirurgickému zákroku, tedy odstranění příčiny, nýbrž zvolila konzervativní léčbu tišící bolest a hojící zánět, a v této léčbě pokračovala až do 15. 5. 2006, kdy byla hospitalizace ukončena. Odvolací soud s odvoláním se na všechny okolnosti případu a jeho specifika uvedl, že nepřevzal závěr znalce - Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, že volba léčby konzervativním způsobem byla "non lege artis", tedy v rozporu s ustanovením § 11 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, účinného v rozhodné době (dále jen "zákon č. 20/1966 Sb."). Odvolací soud tento svůj postup odůvodnil skutečností, že takové řešení problému, které mohlo (ale také nemuselo) vést k odstranění příčiny a k vyléčení stěžovatelky (tedy odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku), bylo sice v té době řešením známým, avšak velmi řídce a s naprosto nejasným výsledkem prováděným. Zde vyšel odvolací soud z vyjádření MUDr. Procházkové a z odborného vyjádření MUDr. Vladimíra Bichlera. Závěr o dobové ojedinělosti tohoto postupu nepřímo potvrdil svědek Rostislav Tomiczek, který uvedl, že hledal pomoc v okolí Brna, posléze i v jiných městech, zákrok však byli ochotni provést až v lékaři Praze. Taktéž znalec MUDr. Radovan Slezák konstatoval, že obdobný případ se odehraje jedenkrát za několik let, neexistuje k této problematice žádná odborná literatura, a uvedl pouze jeden případ úspěšného vyléčení. Odvolací soud přihlížel také k tomu, že v době, kdy se stěžovatelka dostavila na pracoviště žalované, tedy sedmý den poté, co došlo k zaplnění mandibulárního kanálku, byla možnost úspěchu operace na samé hraně, neboť, jak vyplynulo z výpovědi znalce MUDr. Slezáka, v případě přeplnění mandibulárního kanálu musí dojít k léčbě co nejdříve, řádově ve dnech v době kratší jednoho týdne. Na podkladě těchto skutkových okolností odvolací soud dovodil, že žalovaná neporušila právní povinnost uvedenou v citovaném ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. a ani jiný obecně uznávaný standard či postup, v takových případech doporučovaný, protože žádný takový neexistoval, a proto nejsou tedy splněny podmínky odpovědnosti žalované za škodu stěžovatelky ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

13. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu, neboť uplatněné námitky nesměřují proti právní otázce, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že pokud spatřuje vadu v řízení před odvolacím soudem v tom, že se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí dopodrobna nevypořádal s jejím tvrzením o nepravdivé informaci, kterou obdržela od žalované, jedná se o součást skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž úkolem odvolacího přezkumu není zopakovat v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí veškerá skutková zjištění, podstatné však je, že o porušení § 132 občanského soudního řádu, tedy povinnosti přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, by se jednalo v případě, že by soud pominul skutečnosti, jež jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, a nikoliv že se podrobně nezabýval veškerými skutkovými okolnostmi, co vyšly za řízení najevo, popř. některými námitkami, které účastníci vznesli.

14. Stěžovatelka s tímto závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí a namítá, že právě skutečnost, že byla žalovanou o možnostech své léčby nepravdivě informována, je rozhodná pro posouzení jejího nároku.

15. Jak již bylo výše uvedeno, odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že léčba stěžovatelky, tedy odstranění výplňové hmoty z mandibulárního kanálku, byť jí byla nakonec úspěšně provedena stomatologickou klinikou Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, byla v rozhodné době ojedinělým a riskantním zákrokem, ke kterému právě z těchto důvodů žalovaná nepřistoupila a zvolila konzervativní léčbu. Z obsahu dovolání je zjevné, že dovolacím důvodem je tvrzení, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že byla žalovanou o možnostech své léčby nepravdivě informována. V této souvislosti stěžovatelka formulovala otázku, zda je odvolací soud povinen vypořádat se se vším, co má vztah k projednávané věci, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a co účastníci tvrdí. Stěžovatelka si však současně sama ve svém dovolání odpovídá, když odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3810/2010, podle kterého neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 občanského soudního řádu, pominul-li soud rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Z obsahu dovolání je současně zřejmé, že si je stěžovatelka vědoma toho, že přípustnost dovolání je dána, závisí-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V projednávané věci však taková situace nenastala. Jak stěžovatelce vyložil Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, skutečnost, zda se odvolací soud dostatečně vypořádá s námitkou účastníka řízení, nepředstavuje v projednávané věci otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, jak stanoví § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelce lze nepochybně přisvědčit v tom, že přípustnost dovolání zakládá i namítané pochybení v rovině procesní, ale pouze za podmínek v předcházející větě uvedených. Vždy totiž prvotně platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a občanského soudního řádu). Jedná se tedy například typicky o situace, kdy odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Tak tomu v dané věci nebylo.

16. Ústavní soud v této souvislosti dodává, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů.

17. Pokud jde o napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, je zřejmé, že odvolací soud vzal skutečnost o tom, jak byla stěžovatelka žalovanou o možnostech léčby poučena, v úvahu, avšak ani tato skutečnost nic nezměnila na jeho závěru o tom, že poskytnutím "pouhé" konzervativní léčby žalovaná neporušila § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Je nutno uvést, že ze soudního spisu, ani v něm založené lékařské dokumentace nelze spolehlivě dovodit, jakou informaci v tomto smyslu žalovaná přesně stěžovatelce poskytla. Na straně druhé z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by žalovaná stěžovatelce nabídla možnost chirurgického zákroku. Otázkou tedy je, zda ve skutečnosti, že žalovaná neuvědomila stěžovatelku o existenci chirurgického řešení jejích problémů z důvodu, že je sama jakožto rizikové neprovádí, lze spatřovat porušení § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Jak již bylo výše uvedeno, není úkolem Ústavního soudu podávat výklad podústavního práva, nýbrž jen jej případně korigovat za situace, kdy vybočí z mezí ústavnosti a tedy je excesivní, či obsahuje prvek svévole. Takový závěr Ústavní soud o postupu odvolacího soudu neučinil. Odvolací soud měl za to, že žalovaná nepodala stěžovatelce informaci o možnosti chirurgického zákroku, neboť jej důvodně považovala v zásadě za nepřijatelně rizikový a tudíž neproveditelný. Nešlo tedy o opomenutí, či záměrné uvedení stěžovatelky v omyl, nýbrž žalovaná podala informaci (která se později ukázala být nepravdivou) na úrovni svých odborných poznatků. Touto úrovní byla limitována i představivost žalované ohledně případné schopnosti jiného zdravotnického zařízení, chirurgický zákrok s ještě přijatelnou mírou rizika provést a informaci o tom stěžovatelce poskytnout. Takový postup svědčí dle Ústavního soudu tedy nikoli o porušení povinnosti žalované poskytovat zdravotní péči "v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy" podle § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. či § 31 odst. 1 písm. a) a § 31 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., ale spíše o systémem zdravotní péče daných rozdílech v profesní kvalitě práce mezi jednotlivými zdravotnickými zařízeními, přičemž lékaři žalované zřejmě nedosahovali erudice lékařů Stomatologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde byl posléze stěžovatelce předmětný zákrok nabídnut a proveden. Vyrovnávání těchto rozdílů, včetně odstranění informačního deficitu ohledně dostupnosti účinné péče v jiných zdravotnických zařízeních, které povede i k naplnění závazků vyplývajících pro Českou republiku z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (sdělení č. 96/2001 Sb.), je ale věcí příslušných správních orgánů v rezortu zdravotnictví, nikoliv moci soudní.

18. Ústavní soud proto neshledal důvod, pro který by shora uvedeným způsobem odůvodněný závěr Krajského soudu v Brně bylo možno označit za svévolný či extrémní. Z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela řádně odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

19. Jakkoli Ústavní soud po prostudování spisové dokumentace vnímá vážnost zdravotního stavu a s tím spojené osobní situace stěžovatelky, nemohl postupovat jinak, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 455/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies