II. ÚS 1098/16

24. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Kamilem Štěpánkem, advokátem, se sídlem Jindřicha z Lipé 113, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 1235/2015-26 ze dne 20. ledna 2016, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci č. j. 31 To 435/2014-259 ze dne 25. února 2015 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 17 T 145/2008-238 ze dne 6. května 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 4. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 17 T 145/2008 se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Stěžovatel se trestné činnosti dle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 26. 10. 2008 v době kolem 02:30 hodin v Novém Boru, ul. Sloupská a U Obory řídil osobní automobil zn. Škoda Superb, RZ X, a to přesto, že měl rozhodnutím Magistrátu města Děčín č. j. OSC/87701/2008/Bedn ze dne 28. 7. 2008 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi měsíců.

3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.

4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž uvedl dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným usnesením odmítl.

5. Nejvyšší soud se uvedenou kauzou zabýval již podruhé, neboť usnesením sp. zn. 11 Tdo 522/2012 ze dne 26. 6. 2012 zrušil na základě dovolání stěžovatele usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci sp. zn. 31 To 579/2011 ze dne 14. 12. 2011 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 17 T 145/2008 ze dne 20. 9. 2011 a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem takového postupu bylo zjištění, že proces hodnocení důkazů nebyl proveden způsobem odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř. Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 5. 2. 2013 zprostil stěžovatele obžaloby, k odvolání státního zástupce však Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 10. 2013 zprošťující rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť shledal, že soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. řádu a odůvodnění jeho rozsudku neodpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, když v něm hodnocení provedených důkazů zcela chybí.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení nebylo spravedlivé, neboť odsuzující rozsudek byl vynesen za situace, kdy předsedkyně senátu, jíž byla věc nově přidělena, provedla řízení v rozporu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti, tedy nikoliv kontradiktorním způsobem. V další části ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje předchozí řízení a poukazuje na svou obhajobu uplatněnou v jeho průběhu a podporovanou výpovědí svědků, kteří s ním tehdy cestovali ve vozidle. Proti této skupině důkazů pak stojí protichůdná svědecká výpověď zasahujícího policisty (dle tvrzení soudů podporovaná výpovědí dalšího přítomného policisty), kterou stěžovatel označuje za neobjektivní a nevěrohodnou. Za objektivní důkaz považuje zprávu Českého hydrometeorologického ústavu, z níž vyplývá, že v inkriminované době byla zaznamenána silná mlha, což vyvrací tvrzení svědka Smolky a jím dodatečně sepsaného úředního záznamu o tom, že žádná mlha nebyla. Stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a hodnocení důkazů je stiženo jejich zřejmou deformací, přičemž soudy zcela rezignovaly na objektivní objasnění skutkového stavu a jejich rozhodnutí naopak představují zjevný projev libovůle, kdy o trestním obvinění rozhodl soud prvního stupně "od stolu", aniž by v něm předchozí zprošťující rozhodnutí vyvolala pochybnosti o zákonnosti takového postupu. Způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně nese znaky zjevné selekce důkazů v neprospěch stěžovatele a koliduje s ustanovením § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. řádu, což akceptoval i soud odvolací. Přestože uvedená pochybení ve svém souhrnu značí zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces, nenapravil je ani Nejvyšší soud.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Stěžovatel namítá, že vadným hodnocením provedených důkazů a jejich deformací byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.

9. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.

10. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny.

11. Kauzu stěžovatele původně projednával samosoudce Okresního soudu v České Lípě, JUDr. Vlastimil Cháb, jemuž bylo opakovaně zrušujícími rozhodnutími odvolacího soudu i soudu dovolacího vytýkáno, že provedené důkazy nehodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., resp. že je nehodnotil vůbec. Po jeho odchodu byla věc rozhodnutím předsedy soudu přidělena samosoudkyni Mgr. Lucii Homolkové, která si před nařízením hlavního líčení vyžádala od státního zástupce i stěžovatele ve smyslu § 219 odst. 3 tr. řádu souhlas se čtením protokolů o hlavním líčení a důkazů v něm provedených. V této souvislosti stěžovatel namítá, že důkazy měly být provedeny znovu kontradiktorním způsobem.

12. Podle ustanovení § 219 odst. 3 věty druhé trestního řádu, změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

13. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v případě změny ve složení senátu (i změny samosoudce) musí soud obligatorně zjišťovat souhlas státního zástupce a obžalovaného, neboť se předpokládá, že tyto nejdůležitější strany trestního řízení v případě svého souhlasu nepovažují za potřebné provádět hlavní líčení znovu od začátku. Rozhodující je tedy jejich stanovisko, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné s ohledem na vývoj důkazní situace opakovat důkazy již jednou před nimi provedené. Pokud souhlas vysloví, vyjadřují tím, že z hlediska zásady bezprostřednosti jim postačuje připomenutí výsledků dřívějších částí hlavního líčení ve formě přečtení protokolů o nich, a že souhlasí s určitým omezením uvedené zásady, přičemž zároveň považují za dostatečné, jak jsou dosavadní výsledky hlavního líčení, včetně obsahu provedených důkazů, zachyceny v protokolech.

14. Z obsahu příslušného spisu se podává, že souhlas jak ze strany státního zástupce tak i stěžovatele byl dán (viz č. l. 227 a 229), přičemž stěžovatel k takovému postupu žádné námitky nevznesl ani při hlavním líčení dne 2. 5. 2014, v rámci něhož byly dřívější protokoly čteny. Jeho nynější námitka tak za situace, kdy brojil nikoli proti provádění důkazů (po přečtení příslušných protokolů a provedení soudem dodatečně opatřených důkazů ani neměl žádné další návrhy na doplnění dokazování), ale proti jejich hodnocení, tak postrádá právní relevanci.

15. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí dvě skupiny důkazů, vyjadřující se protichůdně ke skutkovému ději - na jedné straně výpověď stěžovatele a svědectví jeho přátel, na straně druhé svědectví zakročujícího policisty Smolky, s nímž je v souladu výpověď svědka Neumanna. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, sp. zn. III. ÚS 876/06, sp. zn. III. ÚS 2194/07, sp. zn. II. ÚS 569/09, sp. zn. III. ÚS 1494/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

16. Pokud vzal soud prvního stupně za podklad svých skutkových zjištění výpovědi zakročujícího policisty a jeho kolegy, s nimiž není v podstatném rozporu ani zpráva hydrometeorologického ústavu o stavu počasí v předmětnou dobu v Novém Boru (kterou se stěžovatel snažil prokázat, že v Novém Boru byla natolik silná mlha, že znemožňovala viditelnost víc jak na pár metrů), přičemž ve svém rozhodnutí řádně a logicky odůvodnil, z jakých důvodů vyhodnotil tyto výpovědi jako pravdivé a věrohodné, a vysvětlil, proč nepřijal verzi stěžovatele a neuvěřil svědectvím jeho přátel, Ústavní soud neshledal důvod, aby jeho řádně odůvodněné závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, jakkoli zpochybňoval či přehodnocoval. Podstatné je, že důkazy byly hodnoceny ve shodě s jejich obsahem, že nebyly nijak deformovány a že jejich hodnocení ani jinak nevybočilo z rámce daného ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Sama skutečnost, že se stěžovatel s takovým hodnocením neztotožňuje, nemůže být důvodem k vydání zrušujícího nálezu.

17. Lze tedy uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci (k takovému závěru nedospěl ani dovolací soud, jehož rozhodnutí stěžovatel také napadá), ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků

řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1098/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies