II. ÚS 852/16

24. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Štursy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem, se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. prosince 2015, č. j. 5 C 144/2014-96, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 5 C 144/2014-96, částečně (co do částky 980 Kč s příslušenstvím) vyhověl žalobě, jíž se žalobce (Česká kancelář pojistitelů) domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky v celkové výši 1.512 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku (co do částky 532 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Výrokem III. uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.379,93 Kč. Žalovaná částka představovala neuhrazené pojistné z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jehož byl žalovaný v rozhodné době (13. října - 26. října 2009) vlastníkem. Soud považoval obranu žalovaného za účelovou a rovněž neakceptoval jím vznesenou námitku promlčení.

II.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Soudu vytýká, že nesprávně a neúplně zjistil skutkový stav a provedené, resp. neprovedené důkazy, jej pak vedly k nesprávným právním závěrům. Nadto mu soud neumožnil řádně se zúčastnit soudního jednání, neboť rozhodl při jednání bez účasti stěžovatele i jeho právního zástupce, ačkoliv byli řádně omluveni. Dále namítá, že soud neprovedl důkazy, které měly prokázat stěžovatelova tvrzení, čímž mu měl znemožnit účinnou obranu. Ve zbývající části soudu vytýká, že uvěřil neprokázanému tvrzení žalobce ohledně neexistence příslušné smlouvy a nezkoumal otázku doručení řádné upomínky o zaplacení pojistného. Závěrem stěžovatel podotýká, že žalobce, který byl zastoupen advokátem, ačkoliv má k dispozici vlastní právníky, záměrně zažaloval menší část údajného dlužného pojistného s tím, že v příští očekávané žalobě bude pravděpodobně odkazovat na důkazy provedené v stávajícím - podle názoru stěžovatele - nezákonném řízení.

III.

4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

5. Úvodem si Ústavní soud nedovolí nepřipomenout skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 980 Kč s příslušenstvím). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (viz § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.

6. V dané věci stěžovatel jednak zpochybňuje právní závěry vycházející z dle jeho názoru nesprávného hodnocení důkazů, jednak namítá, že mu nebylo umožněno zúčastnit se soudního jednání. Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek je třeba uvést, že stěžovatel svojí argumentací v podstatě staví Ústavní soud do pozice další rozhodující instance, která mu však v žádném případě nepřísluší. Jakkoliv může mít stěžovatel odlišný názor na právní závěry obecného soudu vyplývající z určitého hodnocení důkazů, není toto důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ve stávající věci soud jasně vyjádřil, na základě čeho (jakých skutkových zjištění a provedených důkazů) rozhodoval a proč nepovažuje obranu stěžovatele za důvodnou. Z tohoto pohledu nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

7. Ústavní soud neshledává jako důvodnou ani další námitku stěžovatele, která spočívá v tom, že mu byla znemožněna jeho obrana tím, že soud neakceptoval omluvu z nařízeného jednání. Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že právo na přítomnost u soudního jednání vyplývající s čl. 38 odst. 2 Listiny je jednou ze základních záruk spravedlivého procesu. Je však třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem sporu. V dané věci soud skutečně věc projednal a rozhodl bez účasti stěžovatele či jeho právního zástupce, přestože se z jednání omluvili a požádali o jeho odročení. Nicméně jednalo se v pořadí již o druhou žádost o odročení jednání, přičemž soud zjišťoval relevantní informace o schopnosti právního zástupce dostavit se k soudnímu jednání u jeho ošetřujícího lékaře. Soud posléze jednal bez přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, což odůvodnil tím, že se právní zástupce neinformoval, zda bylo jeho žádosti vyhověno. Ačkoliv lze polemizovat s tímto postupem soudu, nelze současně přehlédnout, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, měl dostatek příležitostí vyjádřit se k podstatě sporu a navrhovat důkazy, což také v průběhu předchozího řízení využil. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05, že i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je totiž třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06 (N 14/44 SbNU 183)].

8. V dané věci tedy nelze uzavřít, že by soud rozhodoval, aniž by mu nebyly známy stanoviska, názory a postoje obou účastníků řízení k předmětu sporu. Tento fakt spolu s bagatelním charakterem sporu a z toho vyplývajícím zdrženlivým postojem Ústavního soudu k takovým případům, vede Ústavní soud k závěru, že ve stávající věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 852/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies