II. ÚS 1874/16

24. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Daňkové, zastoupené Mgr. Filipem Slavíkem, advokátem se sídlem Ptašínského 4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2016, č. j. 45 Af 35/2012-77, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2016, č. j. 6 Afs 64/2016-17, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka ústavní stížností, podanou v zákonné lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 83 až 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá rovněž porušení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny a některých obecných právních principů (šetření práv třetích osob, dobrá správa, zákaz zneužití správního uvážení).

2. V řízení předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti podala stěžovatelka návrh na obnovu řízení a vrácení uhrazené daně z převodu nemovitostí. Tomuto návrhu sice Finanční úřad pro Prahu - západ vyhověl, nicméně Finanční ředitelství v Praze ("žalovaný") jeho rozhodnutí zrušilo a obnovené řízení zastavilo z důvodu prekluze. K žalobě stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2014, č. j. 45 Af 35/2012-52, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek následně zrušil rozsudkem ze dne 13. 1. 2016, č. j. 6 Afs 161/2014-94, Nejvyšší správní soud, který současně krajský soud zavázal svým právním názorem. Krajský soud, vázán tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu, proto rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud odmítl její následnou kasační stížnost poukazem na ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh předchozího řízení, tvrdí, že finanční orgány neoprávněně zasáhly do jejího vlastnictví a rozhodnutí soudů považuje za nekonzistentní a protichůdná, ačkoliv se nijak nezměnil skutkový stav věci. Výsledné závěry označuje za čistě účelové a protiústavní.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. Jak plyne ze shora provedené stručné rekapitulace věci, podstata řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti spočívala v tom, že krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho kasačním rozsudku. Za této procesní situace se ovšem použije ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož "[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu". To znamená, že nová kasační stížnost je v těchto případech a priori nepřípustná - pouze s jedinou výjimkou, kterou je nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Ratio citovaného zákonného ustanovení je přitom velmi logické: má zabránit zcela neúčelnému podávání kasačních stížností, které by s ohledem na vázanost Nejvyššího správního soudu svým dříve vysloveným právním názorem nemohlo vést k jinému nežli stejnému právnímu řešení daného problému. Nejvyšší správní soud ostatně v nyní napadeném usnesení dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil smysl citovaného zákonného ustanovení a podstatu nepřípustnosti kasační stížnosti v těchto případech, a to i poukazem na setrvalou vlastní judikaturu a na rozhodnutí Ústavního soudu, takže zdejší soud může na jeho argumentaci z důvodu stručnosti plně odkázat.

6. Věcně projednatelnou kasační stížnost by proto mohla stěžovatelka podat pouze a jedině tehdy, pakliže by v ní tvrdila právě to, že se krajský soud neřídil dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. To však zjevně neučinila a nic takového netvrdí ani v nyní projednávané ústavní stížnosti.

7. Za této situace musel Ústavní soud tu část petitu ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na kogentní znění citovaného ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. rozhodnout jinak, než učinil, přičemž - jak tento soud správně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení - ústavnost tohoto zákonného ustanovení opakovaně (byť i jen implicitně) akceptoval i Ústavní soud.

8. Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako opožděnou, protože stěžovatelka měla - s ohledem na shora uvedené - podat věcně projednatelnou ústavní stížnost hned proti rozsudku krajského soudu, jelikož právě tento rozsudek představoval v nyní projednávané věci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V daném případě, jak si Ústavní soud ověřil dotazem u Krajského soudu v Praze, byl napadený rozsudek tohoto soudu stěžovatelce doručen již dne 15. 3. 2016, nicméně ústavní stížnost byla podána teprve dne 13. 6. 2016, tedy po marném uplynutí lhůty dvou měsíců podle posledně citovaného zákonného ustanovení. Proto musela být tato část ústavní stížnosti odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 1874/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies