III. ÚS 3009/14

24. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti platebnímu rozkazu Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 8. 2012, č. j. 36 C 273/2012-6, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 19. 11. 2012, č. j. 28 C 203/2012-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatele zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

2. Ústavní stížností napadeným platebním rozkazem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 8. 2012, č. j. 36 C 273/2012-6, byla tehdy patnáctiletému stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (Plzeňské městské dopravní podniky a.s.) částku ve výši 1.009,- Kč s příslušenstvím a dále povinnost nahradit mu náklady řízení ve výši 4.120,- Kč. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné a přirážku k němu, neboť stěžovatel se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy dne 3. 5. 2012 neprokázal pověřenému pracovníkovi žalobce platným cestovním dokladem, čímž porušil povinnost vyplývající z § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů. Rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 11. 2012, č. j. 28 C 203/2012-13, pak byla stěžovateli uložena povinnost zcela shodná jako v prvně uvedeném případě, tentokráte však za jízdu bez platného cestovního dokladu ze dne 22. 6. 2012.

3. Tato rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností, v níž mj. namítl, že do těchto řízení nebyl jakkoli zapojen, a to přesto, že mu v té době bylo již patnáct let, a dále že v řízení nebyl řádně zastoupen, když soud jednal toliko s jeho zákonnou zástupkyní (matkou). Ta však v rozhodné době nebyla způsobilá jej řádně zastupovat z důvodu svého duševního onemocnění, pro které nebyla schopna se o nezletilého stěžovatele postarat ani do té míry, aby zajistila jeho základní potřeby, pročež bylo již dříve zahájeno řízení o nařízení ústavní výchovy stěžovatele, které následně vyústilo v jeho umístění v dětském domově. Z uvedeného důvodu stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že mu soud svým postupem odňal možnost jednat před soudem a být přítomen projednání své věci, když o existenci ústavní stížností napadených rozhodnutí se stěžovatel dozvěděl náhodně až během svého pobytu v dětském domově.

4. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.

6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

7. V souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podal proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu pro zmatečnost, což se podává i z vyžádaného spisového materiálu. Za dané procesní situace se proto Ústavní soud zabýval otázkou, zda žaloba pro zmatečnost představuje v daném případě (s přihlédnutím k námitkám stěžovatele a skutkovým okolnostem případu) efektivní prostředek nápravy k odstranění stěžovatelem namítaných pochybení, jehož vyčerpáním by byla podmíněna ústavní stížnost.

9. Jak je patrno ze shora uvedeného, podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti jsou v prvé řadě námitky stěžovatele stran absence jeho řádného zastoupení v obou řízeních, kdy stěžovatel namítá, že soud jednal vždy výhradně s jeho matkou, která však nebyla způsobilá jej řádně zastupovat a hájit jeho zájmy a se soudem během řízení také vůbec nekomunikovala.

10. V případě těchto námitek lze přitom uvažovat o důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, nebo podle § 229 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

11. Jde-li o prvně uvedený zmatečnostní důvod, tj. důvod vymezený v § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, dospěl Ústavní soud k závěru, že tento důvod nemohl stěžovatel v nyní posuzovaném případě s úspěchem uplatnit, neboť podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jenž by se podle čl. II odst. 6 zákona č. 404/2012 Sb. uplatnil i ve vztahu k nyní napadeným rozhodnutím, bylo možné žalobou pro zmatečnost napadnout pouze pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tento zmatečnostní důvod proto bylo možné dle rozhodného znění občanského soudního řádu uplatnit pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli též proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání podle § 202 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné. Tato možnost byla do ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu doplněna až novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2013, tedy později než byla vydána nyní napadená rozhodnutí (shodně viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 nebo sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz).

12. K opačnému závěru však Ústavní soud dospěl, jde-li o zmatečnostní důvod dle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, který umožňuje účastníku řízení napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Ústavní soud je v nyní souzené věci (shodně jako ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016) toho názoru, že shora naznačené námitky stěžovatele lze podřadit pod tento důvod zmatečnosti, pročež tyto mohou založit přípustnost žaloby pro zmatečnost proti napadeným rozhodnutím. V nyní souzené věci uplatnění žaloby pro zmatečnost z důvodu dle § 229 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu navíc nebrání ani uplynutí tříleté objektivní lhůty podle § 234 odst. 2 občanského soudního řádu (na rozdíl od případů, o nichž bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezy sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016 nebo sp. zn. II. ÚS 2748/15 ze dne 31. 5. 2016), odvíjející se ode dne, kdy předmětná rozhodnutí nabyla právní moci, tedy kdy byla doručena osobám, s nimiž soud jednal jako s účastníky řízení nebo jako s jejich zástupci. V nyní souzené věci nabyla ústavní stížností napadená rozhodnutí právní moci ve dnech 30. 11. 2012 (rozsudek ze dne 19. 11. 2012, č. j. 28 C 203/2012-13) a 26. 10. 2012 (platební rozkaz ze dne 21. 8. 2012, č. j. 36 C 273/2012-6) a stěžovatel se o jejich existenci dozvěděl v roce 2014, tedy v době, kdy žalobu pro zmatečnost ještě mohl podat, což navíc v obou případech také učinil, jak sám ve své ústavní stížnosti uvádí. Jak přitom bylo Ústavním soudem zjištěno, žádné z řízení o těchto žalobách nebylo do dnešního dne skončeno, když ve věci evidované pod sp. zn. 28 C 203/2012 se v současné době vede řízení před dovolacím soudem a ve věci sp. zn. 36 C 273/2012 nebylo dosud o žalobě pro zmatečnost rozhodnuto ani soudem prvního stupně. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, resp. tyto sice uplatnil, avšak řízení o nich nebylo dosud skončeno. Za popsaného stavu je proto třeba nyní posuzovanou ústavní stížnost považovat za předčasnou a tedy nepřípustnou ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

13. Ústavním soudem bylo z vyžádaného spisového materiálu dále zjištěno, že stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu ze dne 21. 8. 2012, č. j. 36 C 273/2012-6, rovněž odpor. Ani o něm však do dnešního dne nebylo rozhodnuto. Není přitom vyloučeno, že tento bude soudem posouzen jako včasně podaný, platební rozkaz bude z tohoto titulu zrušen a stěžovatel se ochrany svých práv domůže touto cestou. Tuto skutečnost však Ústavní soud není oprávněn ze své pozice jakkoli předjímat.

14. Toliko obiter dictum Ústavní soud uvádí, že pozitivně kvituje skutečnost, že žalobce (Plzeňské městské dopravní podniky a.s.) stěžovateli dne 10. 7. 2014 s ohledem na jeho nelehký osud prominul veškeré dluhy, k jejichž úhradě byl stěžovatel ústavní stížností napadenými rozhodnutími zavázán, a to včetně náhrady nákladů řízení.

15. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 24. června 2016


Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3009/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies