IV. ÚS 1746/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, se sídlem Dukelská 891/4, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 22. března 2016 č. j. 60 Co 44/2016-708, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu ve Zlíně a 2) L. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá údajné porušení čl. 10 odst. 2 (každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života), čl. 36 odst. 1 (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 3 (zakotvujícího rovnost účastníků řízení) a čl. 38 odst. 2 (garantujícího práva účastníků řízení) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (právo na respektování rodinného a soukromého života) a čl. 2 odst. 2 a odst. 4 (ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo; každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá), čl. 90 (soudy jsou především povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům) a čl. 96 Ústavy ČR (garantující rovnost účastníků řízení před soudem a ústnost a veřejnost jednání před soudem jako obecné pravidlo).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu ve Zlíně (dále též "okresní soud") probíhá pod sp. zn. P 267/2011 řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilé K. T.

Rozsudkem ze dne 10. 8. 2015 č. j. P 267/2011-577 rozhodl okresní soud tak, že výrokem I. zamítl návrh otce na změnu výchovného prostředí, zvýšil původně stanovené výživné otce na nezletilou K. z částky 3 000,- Kč na 4 000,- Kč měsíčně (výrok II.), vyčíslil dlužné výživné (výrok III.), upravil styk otce s nezletilou K. prostřednictvím dálkového internetového komunikačního programu Skype a osobní styk o vánočních, velikonočních svátcích a letních školních prázdninách (výrok IV.), matce uložil pokuty za dva zmařené styky otce s nezletilou K. po 200,- Kč (výroky V., VI. a VII.).

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 60 Co 44/2016-708 odvoláním napadený prvoinstanční rozsudek potvrdil ve výrocích I. a V. (výrok I.) a změnil ho ve výrocích II. a III. tak, že stanovené výživné na nezletilou K. T. z částky 3 000,- Kč měsíčně zvýšil na částku 8 000,- Kč měsíčně, resp. na 10 000,- Kč měsíčně; vyčíslil dlužné výživné na částku 138 500,- Kč a ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích VI. a VII. tak, že pokuta za jeden neuskutečněný styk se neukládá a za druhý neuskutečněný styk se ukládá pokuta ve výši 400,- Kč.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že s ním nebylo jednáno jako s "rovným účastníkem řízení", soud nebral v úvahu závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13. Podle názoru stěžovatele mu soud napadeným rozhodnutím fakticky upřel rodičovská práva, neboť úprava styku prostřednictvím komunikačního programu Skype nemůže nahradit skutečný osobní styk nezletilého dítěte s jeho otcem. Stěžovatel tvrdí, že střídavá péče by byla ku prospěchu nezletilé K., neboť by měla možnost navštěvovat od počátku jak základní, tak později střední a vysokou školu v Anglii, přičemž anglické školy jsou co do kvality výuky výrazně lepší, než většina škol obdobného typu v České republice. Pokud nezletilá K. i nadále zůstane ve výhradní péči matky, je podle názoru stěžovatele tato možnost pro ni vyloučena, i když v dospělosti by se k této možnosti stavěla již nezletilá jinak.

Výhrady stěžovatel adresoval i té části rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o úpravě jeho styku s nezletilou K. během svátků, ale zejména brojil proti zvýšení výživného na nezletilou dceru, které považoval za neadekvátní. I když připustil, že má vzhledem ke mzdám v České republice "nadstandardní" příjmy, soud prý nevzal v úvahu, že má i značné výdaje spojené s jeho životem ve Velké Británii. Napadený rozsudek prý tak zcela popřel jeho rodičovská práva, neboť mu byly uloženy ve vztahu k nezletilé dceři jen povinnosti. Tím byla údajně porušena i rovná práva obou rodičů při výchově jejich nezletilé dcery.

IV.

Po zvážení námitek stěžovatele, obsahu napadeného rozhodnutí a skutečnosti, že se Ústavní soud mohl zabývat jen ústavněprávními aspekty projednávané věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že z obsahu rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší námitky proti všem výrokům tohoto rozsudku. Jeho argumentace však směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně v jím odvoláním nenapadeném výroku pod bodem IV., jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilou. Z hlediska petitu ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhá výhradně zrušení rozsudku odvolacího soudu, lze shledat tuto část námitek nepřípustnou pro nevyčerpání řádného opravného prostředku [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Těžištěm námitek uvedených v ústavní stížnosti je však sporná otázka stěžovatelem navrhované střídavé péče, která podle názoru stěžovatele by byla v zájmu nezletilé K., ale v rozporu s názorem Ústavního soudu, vyloženém v jeho nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, nebyla oběma obecnými soudy akceptována.

Ústavní soud ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v minulosti judikoval, že jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, případně zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.

Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).

Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že oba soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilé K. výše uvedeným způsobem, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele.

Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy přijatými závěry o výchovném prostředí nezletilé nevzaly v úvahu její zájmy, snahu stěžovatele o zachování a prohloubení rodinných vazeb a naopak zcela upřednostnily zájmy matky nezletilé a tím porušily rovnost rodičovských práv, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje. Jak krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, nezletilá K. je v období, v němž je pro její další vývoj nezbytné stabilní rodinné a citové zázemí. Nezletilá zahájila školní docházku, která je pro každé dítě důležitým mezníkem v jeho dosavadním životě a toto složité období nelze v podstatě "ze dne na den" od základů zcela změnit tak, aby byla nucena akceptovat jiné rodinné zázemí, ale především jiný jazyk, zvyklosti i metodu výuky. Taková zásadní změna je složitá i pro dospělého člověka, je proto těžko představitelné, že v jejím věku a bez jakýchkoli osobních zkušeností s cizojazyčným prostředím, v němž žije stěžovatel, by pro ni bylo v současné době vhodným a přínosným řešením její svěření do střídavé péče obou rodičů. Jestliže odvolací soud souhlasil se stěžovatelem v tom, že vzdělání, kterého by se nezletilé K. mohlo dostat v cizojazyčném prostředí, by nezletilé bylo nepochybně ku prospěchu, nelze z tohoto závěru dovodit, že by se tak mělo stát okamžitě, bez patřičné adaptace nezletilé na prostředí, jazyk i kulturu dané země. Krajský soud tak vzal do úvahy nejlepší zájmy nezletilé i její potřeby v době časově relativně nebližší, aniž vyloučil do budoucna možnost navrhovanou stěžovatelem.

Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dětí, nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda v chování matky nezletilé, zejména co se týká umožnění styku otce s nezletilou dcerou, došlo k pokroku, případně aby zkoumaly, z jakého důvodu se tak nestalo, a péči o nezletilou včetně případné změny výchovného prostředí podle toho upravily.

Pokud se týká námitek stěžovatele, které se zaměřují k výši nově stanoveného výživného na nezletilou K., Ústavní soud připomíná konstantní východisko své rozhodovací praxe, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud pak nemůže, nejsa další opravnou instancí, přehodnocovat hodnocení důkazů či korigovat závěry soudů v rovině podústavního práva. Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci, zejména pak případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nijak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Uvedené vady lze pak podřadit pod porušení práva na spravedlivý proces.

Ze samotného soudního rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud před rozhodováním o výši výživného na nezletilou K. doplnil dokazování ohledně aktuálních výdělkových poměrů stěžovatele a zabýval se výdělkovými poměry matky nezletilé i zvýšením odůvodněných potřeb nezletilé K., přičemž dospěl k závěru, že k podstatné změně výdělkových poměrů došlo jen na straně stěžovatele, a to i s přihlédnutím k vyšším životním nákladům. Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na zvýšení odůvodněných potřeb nezletilé K. spojené jak s výší jejího věku, tak i v souvislosti s nástupem do školy lze s ohledem na průměrný čistý měsíční příjem stěžovatele dosahovaný od roku 2014 až 2016 stanovit zvýšené výživné dle výroku uvedeného shora, odpovídá výsledkům provedeného dokazování a je tedy podle zjištění Ústavního soudu ústavně souladný.

Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1746/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies