III. ÚS 1402/15

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Tatsiany Dryzgalovich, zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Čelákovice, Vašátkova 176, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 33 Cdo 3909/2014-145, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 18 Co 467/2013-119, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2013, č. j. 7 C 216/2012-76, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 4. 6. 2015 a jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu legitimního očekávání nabytí vlastnictví, jakož i právo na bydlení.

II.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 216/2012 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

3. Stěžovatelka se svou žalobou směřující proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo (zde vedlejší účastník), domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil projev vůle vedlejšího účastníka spočívající v uzavření smlouvy o převodu v žalobě blíže specifikované bytové jednotky do vlastnictví stěžovatelky. Uvedla, že bytové družstvo uzavřelo s právními předchůdci stěžovatelky, manžely Platlovými, Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy a majetkovém převodu bytové jednotky reg. č. 648 (dále jen "Smlouva budoucí"), na jejímž základě se zavázalo tuto bytovou jednotku převést do jejich osobního vlastnictví. Dne 11. 9. 1997 stěžovatelka s manželi Platlovými uzavřela Dohodu o postoupení práv a povinností (dále jen "Dohoda o postoupení"), na jejímž základě převzala jejich práva a povinnosti plynoucí ze Smlouvy budoucí, k čemuž bytové družstvo udělilo souhlas. Téhož dne stěžovatelka uhradila manželům Platlovým kupní cenu ve výši 590.130,- Kč a začala bytovou jednotku užívat. Vzhledem ke skutečnosti, že v této době nemohlo dojít s ohledem na zákonnou překážku k uzavření samotné převodní (kupní) smlouvy, uzavřela stěžovatelka dne 24. 9. 1997 s bytovým družstvem nájemní smlouvu. Stěžovatelka byla bytovým družstvem opakovaně utvrzována v tom, že se stala zcela oprávněnou držitelkou bytu, když právě plnou úhradou kupní ceny splnila veškeré závazky vůči bytovému družstvu. I přes tuto skutečnost bytové družstvo neučinilo žádné kroky směřující k dokončení převodu bytové jednotky do vlastnictví stěžovatelky. Teprve v roce 2000 bytové družstvo započalo s postupnou realizací převodů bytů a nebytových prostor do vlastnictví kupujících. Kupní smlouva se stěžovatelkou však uzavřena nebyla, a to pro překážky na straně bytového družstva. Ty byly dány jednak značnou časovou náročností postupné realizace převodů velkého množství bytů a nebytových prostor do vlastnictví kupujících, jakož i třemi předběžnými opatřeními, jimiž soud zakázal bytovému družstvu disponovat s jeho majetkem. Účinky těchto předběžných opatření trvaly až do ledna 2009. Dne 13. 2. 2009 bylo usnesením Městského soudu v Praze, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-2, vůči bytovému družstvu zahájeno insolvenční řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2009, č. j. MSPH 96 INS 714/2009-A-256, byl na jeho majetek prohlášen konkurz. Insolvenčním správcem bytového družstva byl ustanoven vedlejší účastník. Předmětná bytová jednotka byla následně zahrnuta do majetkové podstaty. Bez ohledu na tuto skutečnost stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že se stala oprávněným držitelem předmětné bytové jednotky a následně též jejím vlastníkem, neboť vlastnické právo nabyla vydržením. Stěžovatelka se rovněž dovolávala aplikace § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), a existence svého legitimního očekávání, že s ní na základě Smlouvy budoucí bude uzavřena kupní smlouva, na jejímž základě se stane vlastníkem předmětné bytové jednotky.

4. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 9. 2013, č. j. 7 C 216/2012-76, zamítnuta (výrok I.), přičemž zároveň byla zamítnuta též žaloba stěžovatelky, jíž se tato domáhala, aby soud rozhodl o tom, že je oprávněna podat návrh do katastru nemovitostí k vkladu svých vlastnických práv (výrok II.). Nákladovým výrokem pak soud prvního stupně stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku ve výši 20.328,- Kč (výrok III.). Své rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil poukazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, jenž dospěl k závěru, že práva plynoucí ze smlouvy o smlouvě budoucí nelze postoupit. Je tomu tak z toho důvodu, že smlouva o smlouvě budoucí (byla-li platně uzavřena) je vztahem dvoustranným závazkovým, sestávajícím z práv a povinností každého účastníka. Převod této obligace (spočívající v budoucím právu na koupi předmětné nemovitosti a zároveň v povinnosti uzavřít kupní smlouvu za splnění smluvených podmínek) není možný, neboť předmětem cese může být toliko právo, a nikoliv povinnost. V daném případě nemohl dle názoru soudu prvního stupně na neplatnosti takového úkonu nic změnit ani dodatečný souhlas bytového družstva s touto cesí, který byl v daném případě nejen podmiňován, ale navíc nesplňoval ani podmínku určitosti. Protože tedy stěžovatelka nemohla na základě Dohody o postoupení vstoupit do práv manželů Platlových coby jedné ze stran Smlouvy budoucí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že stěžovatelka nebyla k podání žaloby aktivně legitimována.

5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2014, č. j. 18 Co 467/2013-119, potvrzeno (výrok I.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 6.776,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na jehož odůvodnění rovněž odkázal. Nad jeho rámec uvedl, že stěžovatelka se nemohla s úspěchem domoci nahrazení projevu vůle ani na základě tvrzení, že je vlastníkem jednotky z titulu vydržení, neboť takto získané vlastnické právo nemůže být podkladem žaloby na nahrazení projevu vůle. K otázce legitimního očekávání stěžovatelky odvolací soud uvedl, že v této otázce je třeba vycházet z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které lze ochranu vlastnického práva vlastníku výjimečně odepřít či ho omezit při výkonu jeho práva vůči třetí osobě, vlastnické právo mu však nemůže být odejmuto, neboť vlastnické právo nelze konstituovat bez opory v zákonné úpravě např. jen na základě ustanovení o dobrých mravech.

6. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 33 Cdo 3909/2014-145, podle § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání neuvedla údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), a tedy dovolání je zatíženo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

III.

7. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní uvedla, že Smlouvy budoucí, které byly uzavírány mezi budoucími kupujícími a bytovým družstvem, byly koncipovány tak, že kupující museli prakticky bezprostředně po jejich podpisu uhradit bytovému družstvu celou kupní cenu, zatímco budoucí prodávající (bytové družstvo) se v těchto smlouvách zavázalo pouze k tomu, že do určité doby provede perfekcionalizaci koupě, tedy že zajistí převod vlastnického práva k jím developersky budovaným nemovitostem. Z této skutečnosti tak dle názoru stěžovatelky plyne, že Smlouvu budoucí nelze považovat za typickou smlouvu o smlouvě budoucí uzavřenou ve smyslu § 50a občanského zákoníku, ale naopak za smlouvu innominátní s prvky smlouvy kupní, příp. smlouvy přípravné. S přihlédnutím k právě uvedenému dle názoru stěžovatelky nelze dojít k jinému závěru, než že stěžovatelka je od doby, kdy jí byla předmětná bytová jednotka bytovým družstvem předána do držby a kdy uhradila kupní cenu, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí nemovitost patří. Přehlížet podle stěžovatelky nelze ani tu skutečnost, že bytové družstvo se stěžovatelkou po celou dobu jako s faktickým vlastníkem této jednotky reálně jednalo. Za této situace je proto třeba pohlížet na napadená soudní rozhodnutí, jimiž byla poskytnuta ochrana výlučně majetkové podstatě bytového družstva, jako na denegatio iustitiae, neboť jimi byla chráněna práva subjektu, který zcela vědomě nesplnil svůj závazek ze Smlouvy budoucí, což je v rozporu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 13 Úmluvy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala též na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563), v němž se Ústavní soud vyslovil k nezbytnosti poskytnutí ochrany obligačních práv těch subjektů, které se sice "formálně" nestaly vlastníky určité nemovitosti, avšak na základě budoucích kupních smluv legitimně očekávají, že se jimi stanou. Stěžovatelka poukázala i na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415), který byl vydán ve věci téhož vedlejšího účastníka a týká se skutkově obdobné věci.

8. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka konečně namítla, že toto rozhodnutí je třeba považovat za formalistické, porušující její právo na soudní ochranu. Přitom vyjádřila přesvědčení, že jasně vymezila dovolací důvody, které vyplývají ze samotného obsahu dovolání, v jehož rámci argumentovala konkrétními rozhodnutími Ústavního soudu.

IV.

9. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Městský soud v Praze a vedlejší účastník. Obvodní soud pro Prahu 5 a Nejvyšší soud svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužily.

10. Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 11. 2015 uvedl, že v rámci odvolacího řízení dospěl k závěru, že skutkové i právní závěry soudu prvního stupně byly správné a vycházely z judikatury dovolacího soudu, přičemž respektovaly též závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1745/13 ze dne 22. 8. 2013. K námitce stěžovatelky stran tvrzeného porušení jejího "legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k zakoupené nemovitosti", kterého se stěžovatelka dovolávala s poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 353/04, pak zopakoval svou argumentaci obsaženou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, nebude-li jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

11. Vedlejší účastník úvodem svého vyjádření ze dne 15. 3. 2016 vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná (v části, v níž směřuje proti rozhodnutí dovolacího soudu) a dílem opožděná (v části, v níž směřuje proti rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně). Dále uvedl, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou též proto, že jí napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky a tato rozhodnutí jsou věcně správná. Vedlejší účastník v této souvislosti předně poukázal na to, že stěžovatelka dovozuje své právo na převod vlastnictví předmětné bytové jednotky ze Smlouvy budoucí, aniž by však tuto k důkazu předložila. V řízení bylo dokazování provedeno toliko Dohodou o postoupení, z níž však nevyplývá, o jaká práva se mělo při postoupení jednat. Závěr soudů, že práva a povinnosti ze Smlouvy budoucí nelze postoupit na třetí osobu (zde stěžovatelku) má navíc oporu v ustálené judikatuře dovolacího soudu, přičemž tento závěr byl již v minulosti předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, který jej protiústavním neshledal, jak plyne z usnesení sp. zn. II. ÚS 1745/13 ze dne 22. 8. 2013.

12. Vedlejší účastník upozornil též na to, že stěžovatelka se ochrany svých práv paralelně domáhala též žalobou na určení vlastnického práva, jež byla zamítnuta pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 11. 2012, č. j. 18 C 148/2012-52, a Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2013, č. j. 19 Co 101/2013-90. Stěžovatelce bylo také pravomocně uloženo předmětnou bytovou jednotku vyklidit a předat vedlejšímu účastníku, a to rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 10. 2013, č. j. 5 C 51/2009-118 a Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 64 Co 101/2014-170. Dovolání stěžovatelky proti posledně uvedeným rozhodnutím bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4058/2014, jako nepřípustné odmítnuto. Pravomocně byla již zamítnuta i žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala vyloučení předmětné bytové jednotky z majetkové podstaty.

13. Vedlejší účastník se dále ohradil proti tvrzení stěžovatelky, že vůči bytovému družstvu uhradila zálohu na kupní cenu. Pokud stěžovatelka takovou zálohu uhradila, pak tak dle vedlejšího účastníka učinila vůči manželům Platlovým, po kterých se případně mohla domáhat jejího vrácení, nikoli však vůči bytovému družstvu.

14. Za nepravdivé vedlejší účastník označil také tvrzení stěžovatelky, že byla oprávněným držitelem předmětné bytové jednotky, když o neoprávněnosti jejího užívání stěžovatelkou již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení o vyklizení. V řízení o vyklizení se soudy vyjádřily též k tvrzení stěžovatelky stran jejího legitimního očekávání, když uvedly, že za situace, kdy neexistuje Smlouva budoucí a kdy navíc práva a povinnosti z takové smlouvy ani nebylo možno postoupit, nelze o legitimním očekávání stěžovatelky ani uvažovat. Z procesní opatrnosti vedlejší účastník připomněl též to, že vlastníka lze s poukazem na dobré mravy či ochranu legitimního očekávání ve výkonu jeho vlastnického práva pouze dočasně částečně omezit, vlastnické právo mu však z tohoto důvodu nemůže být odejmuto. Případné legitimní očekávání stěžovatelky, jakož i korektiv dobrých mravů, se tudíž mohly projevit pouze v řízení o vyklizení, kdy žaloba vedlejšího účastníka mohla být dočasně zamítnuta, a to dokud v tomu odpovídajícím řízení nebude závazně posouzena otázka, zda uživatelům nemovitostí (stěžovatelce) nesvědčí právo na uzavření kupní smlouvy plynoucí z uzavřené, platné, účinné a stále realizovatelné smlouvy o smlouvě budoucí, které dosud neprekludovalo ani není promlčeno. Tato otázka přitom měla být najisto postavena právě v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření převodní (kupní) smlouvy. To se však nestalo a argumentace stěžovatelky proto dle názoru vedlejšího účastníka postrádá logiku.

15. Závěrem svého vyjádření vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

16. Stěžovatelka svého práva repliky ve lhůtě stanovené jí k tomu Ústavním soudem nevyužila.

V.

17. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh, vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, jakož i spisového materiálu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 216/2012, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti nepřípustný ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.

18. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší soud pochybil, když stěžovatelčino dovolání posoudil jako vadně podané z důvodu, že v něm stěžovatelka neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (viz dále body 21 až 23). Z toho plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na jehož vyčerpání je třeba trvat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka neuplatnila řádně, přičemž podání vadného opravného prostředku představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec; to nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14, ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14, ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3347/15 (tato usnesení a další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

19. Ústavní soud sice ve stejné situaci v minulosti ústavní stížnost za nepřípustnou nepovažoval, přičemž argumentoval nutností ochrany principu právní jistoty, a to vzhledem k nejednotné judikatuře Ústavního soudu k této otázce (viz usnesení ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 651/14, body 21 až 28); takto postupoval vzhledem k nové právní úpravě dovolání, jež byla provedena zákonem č. 404/2012 Sb., neboť i u ní bylo možné (jako tomu bylo v případě předchozí právní úpravy) očekávat některé výkladové problémy, a to eventuálně rovněž u otázky řádného způsobu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Ústavní soud si byl samozřejmě vědom toho, že v případě pochybení dovolatele není daný mimořádný opravný prostředek odmítán jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, nicméně s přihlédnutím ke specifickým okolnostem, jež předchozí právní úpravu dovolání provázely (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva, např. rozsudek ze dne 26. 6. 2008, Rechtová proti České republice, č. 27088/05, a ze dne 12. 10. 2010 ve věci Adamíček proti České republice, č. 35836/05), a aktuální dikci příslušných ustanovení, jež by (snad) mohla vyvolávat v účastnících řízení určitou právní nejistotu o požadavcích na řádnou podobu dovolání (z hlediska jeho formálních náležitostí), shledal v rozhodování dovolacího soudu prvek "uvážení", i pokud jde o posuzování této otázky; šlo o určitou obdobu toho, kdy dovolací soud rozhoduje o přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu - zde totiž možnost uvážení stricto sensu má dovolací soud, jen když tak činí z hlediska čtvrtého předpokladu přípustnosti (tedy že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak). Aby se Ústavní soud vyvaroval tzv. přepjatého formalizmu, ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů projednal, a to i s tím vědomím, že tímto postupem dochází k potlačení zásady subsidiarity ústavní stížnosti plynoucí z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ovšem v době, kdy stěžovatelka podala dovolání (tj. dne 16. 5. 2014), již existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu k citovaným ustanovením § 237 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, jež poskytovala dostatečný "návod" účastníkům řízení na to, jak náležitě vymezit předpoklady přípustnosti dovolání. Za této situace již o jakémkoliv uvážení na straně dovolacího soudu nelze hovořit, a naopak s ohledem na princip vigilantibus iura scripta sunt je třeba položit důraz na stěžovatelčinu povinnost podat dovolání řádně, tedy se všemi zákonnými náležitostmi tak, jak to vyžaduje zákon a jak to odpovídá požadavkům na zastupování v řízení o dovolání podle § 241 občanského soudního řádu.

20. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které měla k dispozici, a její ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.

VI.

21. Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatelka ve vztahu k tomuto rozhodnutí namítala, že toto rozhodnutí je třeba považovat za ryze formalistické, přičemž vyjádřila přesvědčení, že ve svém dovolaní "jasně vymezila dovolací důvody, které vyplývají ze samotného obsahu podaného dovolání", jinými slovy namítla, že pro odmítnutí jejího dovolání coby podání vadného ve smyslu § 243c odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 241a odst. 2 téhož zákona nebyl důvod. S tímto tvrzením se však Ústavní soud po prostudování obsahu jejího dovolání nemohl ztotožnit.

22. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž byla do občanského soudního řádu zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatelka dovolání podala, tj. do 16. 5. 2014, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovatelce (zastoupené právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatelka i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti nevymezila, nelze odmítnutí jejího dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.

23. Jak bylo Ústavním soudem z příslušného spisového materiálu zjištěno, stěžovatelka ve svém dovolání ze dne 13. 5. 2014 neuvádí k otázce, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, výslovně vůbec ničeho. Obsahem jejího dovolání je toliko rekapitulace její skutkové verze projednávané věci a vyjádření jejího nesouhlasu s právním posouzením věci soudy nižších stupňů, které je s touto verzí, jakož i judikaturou Ústavního soudu, dle názoru stěžovatelky v rozporu. Skutečnost, že stěžovatelka k vymezení přípustnosti ve svém dovolání neuvádí ničeho, ostatně plyne též ze samotné ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka uvádí, že "jasně vymezila dovolací důvody". Již z této formulace je přitom zřejmé, že stěžovatelka zaměňuje (ztotožňuje) vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu s vymezením dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 a 3 téhož zákona. To však nelze s přihlédnutím k zákonem obligatorně stanoveným náležitostem dovolání akceptovat. Ústavní soud proto jakékoli pochybení, natož pak pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance, na straně dovolacího soudu neshledal.

VII.

24. Přestože Ústavní soud shledal ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, nepřípustnou, uvádí k námitkám stěžovatelky vztahujícím se k těmto rozhodnutím obiter dictum následující.

25. Stěžovatelka ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů především namítala, že tyto posoudily Smlouvu budoucí jako typickou smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu § 50a občanského zákoníku, přestože tato je koncipována způsobem, z něhož je třeba usuzovat na to, že jde spíše o smlouvu nepojmenovanou s prvky smlouvy kupní. Z této skutečnosti pak stěžovatelka dovozuje svou dobrou víru stran toho, že jí předmětná bytová jednotka patří.

26. Této argumentaci však Ústavní soud nemohl přisvědčit již z toho důvodu, že tato zůstávají pouze v rovině tvrzení, která nebylo možno ověřit, neboť stěžovatelka Smlouvu budoucí v řízení před obecnými soudy k důkazu nepředložila, jak se podává z obsahu vyžádaného spisového materiálu. Závěr stran toho, jak byla předmětná smlouva koncipována a jakým způsobem z ní byly smluvní strany zavázány, proto není možné učinit. Stěžovatelce se v této souvislosti nemohlo dostat ani poučení ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelka ani její zástupce se k jednání soudu nedostavili (a to ani k jednání před soudem prvního stupně, ani k jednání před soudem odvolacím), když svou neúčast sice řádně omluvili, nicméně souhlasili s tím, že soud může jednat v jejich nepřítomnosti.

27. I kdyby však Smlouva budoucí k důkazu předložena byla, nemohl by Ústavní soud souhlasit s tvrzením stěžovatelky stran její dobré víry, že jí nemovitost patří. Je tomu tak z toho důvodu, že stěžovatelka si byla po celou dobu vědoma toho, že k perfekcionalizaci převodu vlastnického práva k bytové jednotce dosud nedošlo, což také bytovému družstvu opakovaně vytýkala. Skutečnost, že není vlastnicí předmětné bytové jednotky, navíc mohla zjistit i prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí. Nelze tedy dovodit, že by stěžovatelka své vlastnické právo vydržela (shodně viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1164/10 ze dne 10. 8. 2010). Ke stejnému závěru ostatně dospěly i soudy v řízení o žalobě stěžovatelky na určení vlastnického práva, které již bylo pravomocně skončeno, přičemž stěžovatelka právní závěry vyslovené obecnými soudy v tomto řízení ústavní stížností (ani dovoláním) nezpochybnila, jak bylo Ústavním soudem zjištěno.

28. Dovodit pak nelze ani to, že se stěžovatelka stala vlastníkem předmětné bytové jednotky nikoli na základě vydržení, ale právě na základě Smlouvy budoucí, o níž stěžovatelka tvrdí, že byla ve své podstatě smlouvou kupní (převodní). To proto, že byla-li by stěžovatelka o této skutečnosti opravdu přesvědčena, jen těžko by se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud nahradil projev vůle vedlejšího účastníka spočívající právě v uzavření smlouvy o převodu předmětné bytové jednotky do jejího vlastnictví.

29. Ústavní soud nemá za důvodnou ani námitku, dle níž rozhodnutí soudů nižších stupňů představují odepření spravedlnosti, což stěžovatelka dovozovala s poukazem na nálezy sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 a sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011. Je tomu tak z toho důvodu, že odkaz stěžovatelky na tato rozhodnutí není v nynější věci příhodný.

30. Jde-li o nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005, pak Ústavní soud v tomto rozhodnutí dospěl k názoru, že by bylo "v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. s obecným přirozenoprávním principem pacta sunt servanda, poskytovat nositeli vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehož prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti již dávno mělo být) plněno tak, aby vlastnické právo svědčilo jemu samotnému." Ústavní soud však tento názor vyslovil v situaci, kdy byla již v řízení před obecnými soudy prokázána existence platně sjednané smlouvy o smlouvě budoucí, v níž se tehdejší žalobce zavázal převést vlastnické právo k nemovitosti na tehdejšího stěžovatele. Taková skutečnost však v nyní projednávaném případě prokázána nebyla, jak již bylo řečeno shora (viz bod 26). Závěr o existenci platně sjednané smlouvy o smlouvě budoucí, z níž by vyplývalo právo stěžovatelky na převod předmětné bytové jednotky, totiž soudy neučinily (a ani tak učinit nemohly). V nyní souzené věci je navíc podstatné, že i kdyby soudy dospěly k závěru, že Smlouva budoucí byla skutečně platně sjednána a bytové družstvo se v ní zavázalo k převodu předmětné bytové jednotky na manžele Platlovy, nemohlo by to přivodit pro stěžovatelku příznivější posouzení věci za situace, kdy soudy zároveň dospěly k závěru, že práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí nelze platně postoupit a stěžovatelka tudíž nemohla do práv manželů Platlových vstoupit. Tento právní závěr byl přitom již v minulosti posuzován Ústavním soudem, který ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 1745/13 ze dne 22. 8. 2013 dospěl k závěru, že se nejedná o závěr protiústavní, a to přesto, že se s ním Ústavní soud nemusí věcně ztotožňovat. V podrobnostech lze na odůvodnění tohoto usnesení pouze odkázat.

31. Případný není konečně ani odkaz stěžovatelky na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 91/61 SbNU 415), který byl vydán ve věci téhož vedlejšího účastníka a týká se skutkově obdobné věci. To proto, že je nutno zdůraznit, že pro závěr o existenci ústavního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, kterému Ústavní soud ve zmíněném případě poskytl ochranu, hrálo klíčovou roli posouzení okolnosti, zda tehdejší stěžovatelka byla smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, zda tuto skutečnost obecné soudy vzaly v potaz, resp. zda stěžovatelka před obecnými soudy dostála ohledně existence smlouvy o smlouvě budoucí své povinnosti tvrzení a důkazní. Ústavní soud tak v uvedeném rozhodnutí došel k závěru, že "oporu ve spise nemá tvrzení obecných soudů, že se stěžovatelka dovolávala existence smlouvy o smlouvě budoucí kupní až v odvolacím řízení, a proto k ní nebylo možno přihlédnout. Naopak, jak Ústavní soud zjistil, stěžovatelka toto tvrzení o existenci dané smlouvy uplatnila, avšak obecné soudy se jím nezabývaly". V bodu 31 nálezu Ústavní soud uvádí, že "pokud by byl pravdivý názor soudů, že tvrzení o smlouvě o kupní smlouvě budoucí nebylo stěžovatelkou v řízení před soudem prvního stupně uplatněno a že táž tak učinila až v odvolacím řízení, nebylo by možné z ústavněprávních hledisek postupu obecných soudů vytknout, že se smlouvou o smlouvě budoucí kupní nezabývaly; (...) právě s ohledem na uvedenou smlouvu stěžovatelka vyvozuje své legitimní očekávání k nabytí sporného majetku". Jak dále Ústavní soud v nálezu uvádí, nepřísluší mu předjímat, "jak meritorně vyzní řízení před obecnými soudy potom, co bude proveden důkaz smlouvou o kupní smlouvě budoucí (...) Tento důkaz totiž v řízení dosud nebyl proveden" (bod 40 nálezu), resp. že "za současného procesního stavu tak může Ústavní soud toliko uvést, že v případě budoucího důkazu existence smlouvy o kupní smlouvě budoucí by bylo povinností obecných soudů reflektovat obecné právní názory vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563)" (bod 41 nálezu), tedy názory, ve kterých Ústavní soud již dříve vyslovil přednost práva na legitimní očekávání nabytí majetku před formálním vlastnictvím toho, kdo porušil smluvní závazek vlastnictví převést. Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3571/10 případný právní nárok na převod sporného majetku na tehdejší stěžovatelku výslovně váže na provedení důkazu smlouvou o budoucí kupní smlouvě.

32. Lze shrnout, že existence smlouvy o smlouvě budoucí (resp. její neprovedení jako důkazu obecnými soudy) byla z hlediska nosných důvodů nálezu sp. zn. I. ÚS 3571/10 stěžejním prvkem pro ochranu tvrzených majetkových práv tehdejší stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatelka nebyla smluvní stranou smlouvy o budoucí kupní smlouvě, tuto k důkazu soudu nepředložila a ani se jí v této souvislosti nemohlo dostat poučení ve smyslu § 118a odst. 3 občanského soudního řádu, je možné uzavřít, že stěžovatelka nedisponuje ústavním subjektivním právem, jehož ochranu by jí mohl Ústavní soud poskytnout (shodně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1745/13 ze dne 22. 8. 2013 nebo sp. zn. IV. ÚS 1908/11 ze dne 30. 7. 2013).

VIII.

33. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1402/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies