IV. ÚS 1870/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Aleše Čecha, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného Mgr. Michalem Zbožínkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Sokolská 7, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2016 č. j. 2 To 28/2016-9143 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2016 sp. zn. 49 T 7/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"), jakož i k porušení jeho práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 2 a 5 Listiny.



II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. května 2015 č. j. 0 Nt 16062/2015 vzat do vazby. Dne 13. října 2015 na něj byla podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle ustanovení § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve formě organizované zločinecké skupiny podle § 129 trestního zákoníku.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. března 2016 sp. zn. 49 T 7/2015 byl obviněný dle § 72 odst. 1, 3 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu. Dále bylo rozhodnuto tak, že podle § 71a trestního řádu byla zamítnuta žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu, podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu a contrario nebyl přijat návrh na uložení dohledu probačního úředníka, podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a contrario nebyla přijata nabídka písemného slibu obžalovaného, podle § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla přijata nabídka peněžité záruky, podle § 73 odst. 1 písm. a) trestního řádu nebyla přijata nabídka převzetí záruky za další chování obviněného, podaná Ing. Mgr. Michalem Šidákem, Alenou Čechovou, Ing. Vratislavem Čechem, Ing. Petrou Čechovou, Ivanou Buchholz, Ondřejem Vackem, Dipl. Kfm. Pavlem Štěpánkem.

Usnesení nalézacího soudu stěžovatel napadl stížností, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. března 2016 č. j. 2 To 28/2016-9143 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

III.
V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že v případě rozhodování o dalším trvání vazby je třeba vždy pečlivě posuzovat, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. U dlouhotrvající vazby pak poukazuje na doktrínu zesílených důvodů vazby. Stěžovatel rovněž cituje judikaturu Ústavního soudu, podle které typová hrozba vysokého trestu není sama o sobě pro naplnění útěkového vazebního důvodu dostatečná.

V jeho případě dosahuje délka vazebního stíhání již jednoho roku, k prodlužování trestního řízení přitom nedochází vinou obviněného a důvodnost vazebního stíhání se nezesiluje, nýbrž zeslabuje. Stěžovatel má za to, že kromě hrozby vysokého trestu nejsou dány žádné důvody vazby útěkové. Ostatní skutečnosti, kterými obecné soudy podpírají vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu, jsou podle něj pouhými spekulacemi a obecnými konstatováními bez konkrétního a podrobného odůvodnění. Mezi závěry soudů a důkazy, na něž je jejich rozhodnutími odkazováno, proto existuje extrémní nesoulad. Soudy podle názoru stěžovatele rovněž pochybily, když nepřijaly četná opatření nahrazující vazbu, která stěžovatel navrhoval.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).

V projednávaném případě stěžovatel namítal, že obecné soudy vadně posoudily naplnění vazebního důvodu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu, čímž zasáhly do jeho základních práv. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo posoudit, zda soudy své závěry opřely o řádně zjištěné, relevantní skutečnosti a v tomto smyslu je adekvátně zdůvodnily.

Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07).

Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě nalézací soud zcela logicky a přesvědčivě zdůvodnil, z jakých skutečností dovodil nutnost dalšího trvání vazby stěžovatele. Neomezil se přitom pouze na konstatování hrozby vysokého trestu, ale přihlédl rovněž k závažnosti trestné činnosti i k celkové výši škody způsobené trestným činem, přesahující 100 mil. Kč. Jak nalézací soud uvedl, jde o finanční prostředky, které byly přesměrovány do zahraničí a které dosud nebyly orgány činnými v trestním řízení zajištěny. Nalézací soud rovněž zdůraznil, že jeden z nejbližších spolupracovníků stěžovatele René Fischer-Bernard je trestně stíhán jako uprchlý pro neznámý pobyt v zahraničí; jeho prostřednictvím by pak obviněný mohl čerpat finanční prostředky při případném pobytu v zahraničí. Nalézací soud zcela adekvátně vysvětlil, proč za této situace nepovažoval žádné z navrhovaných opatření nahrazujících vazbu za dostatečné. Stížnostní soud závěrům nalézacího soudu přisvědčil, neboť v jeho postupu neshledal žádných vad. Ústavní soud považuje rozhodnutí obou uvedených soudů za řádně odůvodněná a plně vyhovující požadavkům ústavněprávního přezkumu.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1870/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies