IV. ÚS 1732/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Mgr. Dariny Čavojské, MBA, zastoupené Mgr. Pavlem Barešem, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, č. j. 21 Cdo 5244/2014-203, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2013, č. j. 16 Co 70/2013-152, a o návrhu na zrušení části ustanovení zákona, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 30. 5. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů ve věci určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Domnívá se, že jimi došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tím, že soudy měly dojít k právním závěrům, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, a opomenutím jednoho důkazu. Dále považuje za porušené právo na svobodnou volbu povolání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, resp. té jeho roviny, spočívající v ústavní ochraně proti svévolnému propuštění z pracovního poměru.

Ze stížnosti, připojených příloh a z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatelce byl vypovězen pracovní poměr odborné asistentky na soukromé vysoké škole proto, že se jako vyučující bez vyššího než magisterského vzdělání stala pro zaměstnavatele - vedlejšího účastníka - nadbytečnou. Podle stěžovatelky je výpověď neplatná, neboť stejné výpovědní důvody se měly vztahovat i na další zaměstnance, což přiznává i sám zaměstnavatel, avšak někteří z nich stále bez zvýšené kvalifikace u zaměstnavatele na svých pracovních pozicích setrvávají. Podle tvrzení zaměstnavatele mělo totiž postupně dojít k ukončení pracovního poměru se všemi z nich; tak se ale dosud, po 6 letech, nestalo. Udaný výpovědní důvod proto považuje stěžovatelka toliko za záminku ke svévolné a bezdůvodné výpovědi.

Ústavní soud k posouzení stížnosti vyžádal soudní spis a po seznámení s ním dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů:

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepředstavuje další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží výhradně obecným soudům; k zásahu do jejich činnosti je Ústavní soud povolán teprve tehdy, pokud jsou porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. Ústavní soud však v napadených rozhodnutích, na rozdíl od stěžovatelky, nespatřuje extrémně chybné zhodnocení provedených důkazů. Právní závěry, k jakým odvolací soud ohledně platnosti výpovědi dospěl, z provedených důkazů vycházejí a ztotožnit se s nimi lze. Pouhý fakt, že u zaměstnavatele zůstali v pracovním poměru jiní zaměstnanci, na které se udaný výpovědní důvod také vztahuje, není jediným určujícím kritériem pro posouzení platnosti výpovědi; odvolací soud přihlédl i k dalším důkazům - vycházel z doložených tvrzení zaměstnavatele o poměrech a opatřeních nutných pro udržení, resp. získání akreditací, a také o krocích, které byl v souvislosti s tím nucen podniknout. Dovolací soud se s logikou a argumenty odvolacího soudu při věcnému přezkumu jeho rozsudku ztotožnil, a ani Ústavní soud neshledal nic, co by mu mohl vytknout v rovině jednoduchého práva, natož z hlediska práv zakotvených ústavně.

Stran opomenutého důkazu seznamem stávajících zaměstnanců Ústavní soud podotýká, že odvolací soud tvrzení stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí reflektoval; vedlejší účastník skutečnost, že nadále zaměstnává osoby bez akademických či vědeckých hodností, nezpochybňoval, jednalo se tedy o tvrzení nesporné, k němuž nebylo třeba provádět dokazování. Za tohoto stavu nelze opomenutí důkazu vyhodnotit jako porušení pravidel fair procesu. Ani právo stěžovatelky na svobodnou volbu povolání nebylo podle názoru Ústavního soudu nijak dotčeno, a ani ze závěrů učiněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2427/12, jímž stěžovatelka v tomto směru argumentuje, nelze dovodit opak.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Současně byl z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítnut akcesorický návrh na zrušení části zákona, který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016

Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1732/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies