IV. ÚS 3172/15

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zdeňka Staňka, zastoupeného JUDr. Petrem Jirátem, advokátem se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, proti výrokům II. a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 5163/2014-346, sp. zn. 22 Cdo 910/2015, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 10. 2014. č. j. 12 Co 871/2013-320, a výroku I.a) rozsudku tohoto soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, 12 Co 425/2009-222, a rozsudkům Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. 5. 2013, č. j. 9 C 226/97-303, jakož i výroku I. rozsudku ze dne 23. 4. 2009, č. j. 9 C 226/97-180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 23. 4. 2009. č. j. 9 C 226/97-180, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 5. 2013, č. j. 9 C 226/97-303, určil, že Město Jirkov (žalobce) je vlastníkem ve výroku I. uvedených pozemků, a současně výrokem II. žalobu zamítl ohledně pozemku, jehož existence nebyla v řízení prokázána. V odůvodnění dospěl k závěru, že původní vlastníci pozemky již dříve prodali třetím osobám (z nichž přešly na stát) a stěžovatel k nim tak nemohl nabýt vlastnické právo; současně konstatoval, že město pozemky nabylo do vlastnictví v souladu s podmínkami zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud v Ústí nad Labem napadenou částí rozsudku ze dne 15. 12. 2010, č. j. 12 Co 424/2009-222, č. j. 12 Co 425/2009-222, a rozsudkem ze dne 1. 10. 2014. č. j. 12 Co 871/2013-320, co do věci samé potvrdil rozsudek okresního soudu. Nejvyšší soud napadenou částí usnesení ze dne 22. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 5163/2014-346, sp. zn. 22 Cdo 910/2015, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudkům krajského soudu.

Proti rozsudkům obecných soudů nebo jejich uvedeným částem se stěžovatel brání ústavní stížností doručenou soudu dne 27. 10. 2015 a navrhuje, aby je Ústavní soud zrušil. Namítá zásah do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který spatřuje v tom, že mu bylo upřeno vlastnictví sporných pozemků, přestože je nabyl v dobré víře a od osoby, které bylo vlastnictví potvrzeno státním notářstvím v rámci řízení o dědictví. Mimoto je přesvědčen, že se obecné soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami a důkazními návrhy.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze obecným soudům náleží zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace práva. Úkolem Ústavního soudu je toliko přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení však neshledal.

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, řádně se vypořádaly s tvrzeními účastníků, zjistily skutkový stav a subsumovaly jej pod relevantní zákonná ustanovení. Dospěly k závěru, že stěžovatel nemohl předmětné pozemky nabýt do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 3. 7. 1996 od Antonína Doležala, neboť na jmenovaného nemohly přejít v rámci dědictví po rodičích. Jeho rodiče totiž pozemky nabyté přídělem ke dni 26. 5. 1948 následně platně převedli na manžele Hrázské smlouvou ze dne 30. 6. 1955, sepsanou ve formě notářského zápisu a řádně schválenou tehdejším národním výborem.

Civilní soudy se podrobně vypořádaly rovněž s otázkou dobré víry, kterou stěžovatel dovozoval z potvrzení dědictví Antonína Doležala státním notářstvím ke dni 9. 1. 1991. Uvedly, že ani tato argumentace nemohla nic změnit na posouzení věci, již proto, že předmětem sporu nebylo nabytí majetku tzv. nepravým dědicem ve smyslu § 486 zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. (jak tvrdil stěžovatel); rodiče Antonína Doležala ke dni smrti nebyli jejich vlastníky, a pozemky se proto vůbec nemohly stát předmětem dědictví. Ve vztahu k tvrzené dobré víře dále podotkly, že stěžovatel nemohl oprávněně vycházet ani z tehdejší značně nespolehlivé evidence nemovitostí, navíc při vědomí, že se jedná o pozemky zastavěné panelovými domy.

V druhé linii řízení, která se bezprostředně netýkala stěžovatele, nýbrž určení vlastnictví Města Jirkov, obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, že město pozemky nabylo do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť manželé Hrázští se poté, co je v roce 1955 nabyli od rodičů Antonína Doležala, v roce 1958 odstěhovali, pozemky opustili a nadále si na ně nečinili nárok. Následně byly pozemky ke dni 1. 10. 1958 na základě nového přídělu svěřeny státnímu statku Jirkov, z něhož přešlo právo užívání (hospodaření) na Národní výbor v Jirkově, které trvalo až do přijetí zákona č. 172/1991 Sb.; na pozemcích byly vystavěny bytové domy.

Civilní soudy v této souvislosti zdůraznily, že pokud měl Antonín Doležal za to, že stát pozemky získal neoprávněně, měl o jejich vrácení usilovat primárně podle restitučních předpisů, které fakticky obcházel návrhem na dodatečné projednání dědictví podaným dne 21. 11. 1990, na jehož základě bylo vystaveno potvrzení státního notářství ve formě schválení dědické dohody ze dne 9. 1. 1991. V této souvislosti obecné soudy vyložily, že notářské schválení dědické dohody mělo výhradně deklaratorní povahu a samo o sobě nemohlo založit práva třetích osob; Antonín Doležal navíc usiloval o vystavení potvrzení, přestože věděl, že jeho rodiče pozemky v roce 1955 prodali.

Soudy zohlednily nyní i to, že platnost smlouvy ze dne 30. 6. 1955, jakož i protiprávnost potvrzení státního notářství z 9. 1. 1991, konstatovaly obecné soudy již dříve v jiném řízení; ústavní stížnost stěžovatele proti jejich rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 159/99.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3172/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies