IV. ÚS 1474/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Dalibora Hanuse, zastoupeného Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem Frýdek-Místek, Foersterova 712, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Cdo 4143/2015-56, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2015 č. j. 57 Co 385/2015-37 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. března 2015 č. j. 54 C 160/2014-21, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a obchodní společnosti Česká pojišťovna a.s., IČ: 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. května 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Žalobou podanou u Okresního soudu v Ostravě dne 12. května 2014 se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici výplaty pojistného plnění ve výši 1 080 000 Kč, na nějž mu měl vzniknout nárok na základě smlouvy o životním pojištění v důsledku úrazu. Usnesením ze dne 19. března 2015 č. j. 54 C 160/2014-21 vyslovil uvedený soud svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému. K odvolání stěžovatele toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2015 č. j. 57 Co 385/2015-37. Jeho následně podané dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. února 2016 č. j. 23 Cdo 4143/2015-56.

3. Obecné soudy posoudily místní příslušnost podle § 84 a § 85 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy podle sídla vedlejší účastnice jako žalované. Z žaloby totiž nevyplynulo, že by stěžovatel uvažoval o volbě místní příslušnosti Okresního soudu v Ostravě podle § 87 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ve svém usnesení konstatoval, že stěžovatel v žalobě sice označil jako žalovanou "Českou pojišťovnu a.s., Region severní Morava, agentura Ostrava", k okolnostem uzavření smlouvy však pouze uvedl, že pojistnou smlouvu uzavřel s agentem vedlejší účastnice a její ostravské pobočky zmínil až v souvislosti s reklamací poskytnutého pojistného plnění. Nebylo tedy možné dovodit, že by se spor týkal některé z poboček vedlejší účastnice v Ostravě.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel má za to, že svým podáním provedl výběr místní příslušnosti v souladu s § 87 písm. c) občanského soudního řádu, když žalobu podal u Okresního soudu v Ostravě, kde se nachází příslušná pobočka vedlejší účastnice, a současně uvedl rozhodné skutečnosti, které tento výběr opodstatňují. V tomto směru poukazuje zejména na označení vedlejší účastnice v žalobě, kde uvedl i její pobočku, a dále na to, že všechny smlouvy, jež jsou obsahem spisu, uzavíral v Ostravě, kde uplatňoval i veškeré dotazy připomínky a reklamace. V Ostravě mají své stálé a trvalé bydliště i jednotliví svědci. Úmysl zvolit si místní příslušnost soudu danou na výběr je tedy zjevný a nesporný.

5. Nesprávný je naopak odlišný názor Nejvyššího soudu, podle něhož z obsahu žaloby takovýto výběr nevyplývá. Bylo by nelogické a v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie, pokud by všichni předvolaní svědci včetně pracovníků poboček či provozoven s místem bydliště v Ostravě dojížděli tam a zpět přes 750 km do sídla jiného soudu. Postup Nejvyššího soudu v dané věci proto stěžovatel považuje za svévolný a mající prvky přepjatého formalismu.

6. Napadeným usnesením stěžovatel nakonec vytýká, že se nijak nevypořádaly s ustálenou soudní judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015 sp. zn. 23 Cdo 3176/2014), která naopak vyznívá v jeho prospěch. Připomíná, že za organizační složku je při posouzení místní příslušnosti třeba považovat i provozovnu vedlejší účastnice, resp. označené překážkové pracoviště pojišťovny v Ostravě, která zde má stálé umístění a je prostorově odlišená od sídla vedlejší účastnice v Praze. Není podstatné, zda má takováto organizační složka právní subjektivitu.

III.
Vlastní posouzení

7. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Poté co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozsudky a obsahem příslušného spisu - nyní vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 42/2016 - však zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

8. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

9. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky jsou splněny i v projednávané věci.

10. Obecné soudy učinily závěr o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 1 na základě tvrzení uvedených stěžovatelem v jeho žalobě. Z jejího obsahu přitom nelze dovodit, že by se spor měl týkat příslušné pobočky vedlejší účastnice v Ostravě. Stěžovatel v ní pouze tvrdí, že u uvedené pobočky uplatňoval reklamaci, jinak však svou argumentaci vztahuje k vedlejší účastnici jako takové. Obecné soudy tedy nepochybily, pokud neshledaly místní příslušnost Okresního soudu v Ostravě podle § 87 písm. c) občanského soudního řádu, a posoudily jí podle § 84 a § 85 odst. 3 občanského soudního řádu. Samotné podání žaloby u tohoto soudu, aniž by stěžovatel v žalobě uvedl skutečnosti dokládající příslušnost danou na výběr, k jejímu založení nepostačovalo. V tomto ohledu jsou právní závěry obecných soudů náležitým a přesvědčivým způsobem odůvodněny a z ústavněprávního hlediska jim nelze nic vytknout. Základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jeho právo na zákonného soudce podle § 38 odst. 1 Listiny nebyla napadenými usneseními porušena.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jan Musil v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1474/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies