IV. ÚS 1024/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. S., nezletilých K. S., E. S. a E. S., zastoupených Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Václavská 20, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2015 č. j. 19 Nc 32/2012-606 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015 č. j. 69 Co 400/2015-463, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3, čl. 5, čl. 7, čl. 12, čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť podle jejich názoru jsou v rozporu se zájmy nezletilých, vybočují z ustálené judikatury a jsou zatížena svévolí.

Z obsahu ústavní stížnosti, připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 a napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 5. 2013 č. j. 19 Nc 32/2012-304 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2013 č. j. 69 Co 465/2013-372, byli nezletilý syn a nezletilé dcery (dále "nezletilí stěžovatelé") svěřeni do výchovy matce; otci (dále "stěžovatel") bylo uloženo přispívat na jejich výživu; bylo mu uloženo uhradit dluh na výživném a rozhodnuto o úpravě styku otce s dcerami, styk se synem s ohledem na jeho neochotu se s otcem stýkat prozatím upraven nebyl.

Stěžovatel se domáhal změny výchovy dětí tak, aby dcery byly svěřeny do střídavé péče rodičů, otci sníženo výživné na syna a byl upraven styk syna s otcem. Napadenými rozhodnutími byl jeho návrh na střídavou výchovu a úpravu styku se synem zamítnut a nově bylo rozhodnuto o úpravě styku s nezletilými dcerami v průběhu běžného roku a o prázdninách. Otci bylo sníženo výživné z 6 000 Kč na 5 000 Kč na každé dítě.

Stěžovatel považuje ústavní stížnosti za přípustnou, i pokud byla podána jménem jeho nezletilých dětí, neboť jako jejich zákonný zástupce byl oprávněn zmocnit právní zástupkyni k podání ústavní stížnosti. Případnou kolizi zájmů lze podle jeho názoru odstranit institutem opatrovníka a upřednostněním zájmu nezletilých dětí. Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že stížnost svým významem přesahuje zájmy stěžovatelů z hlediska potřeby sjednocení judikatury Ústavního soudu pokud jde o zastupování nezletilých zákonným zástupcem při podání ústavní stížnosti. Stěžovatel poukazuje na nálezy sp. zn. II. ÚS 1945/08 a I. ÚS 3304/13.

Stěžovatelé s právními závěry soudů nesouhlasí. Za klíčové porušení práv považují nezletilí stěžovatelé zrušení péče jejich otce. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv v porušení jeho práva rodiče na péči o děti, porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelé zdůrazňují, že v případě střídavé péče nejde, jak je mylně chápáno o právo rodičů na péči o dítě, ale o právo dítěte na péči obou rodičů. V případě úpravy styku rodiče s dítětem je dítě ponecháno napospas jeho vůli, zda právo styku využije či nikoliv. Stěžovatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé péče, zejm. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 437/14, podle něhož střídavou výchovu je třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení. Stěžovatelé dále polemizují s rozhodnutími Ústavního soudu, která připouštějí důvody, pro něž lze střídavou péči vyloučit. Stěžovatel je přesvědčen, že došlo k podstatné změně poměrů, a to změně spočívající v narození nového sourozence v rodině otce. Poukazuje na nebezpečí vzniku syndromu zavrženého rodiče nejen u syna, ale i u dcer. Namítá, že soudy nestanovily, jak bude otec napříště pečovat o syna. Dále stěžovatel namítá, že soudy nadřadily zájem nezletilých stěžovatelek rozvíjet vztah se starším sourozencem jejich zájmu rozvíjet vztah s mladším sourozencem a otcem. V souvislosti s vyjádřením nezletilých před soudem namítá, že soud nesplnil povinnost poskytnout dětem potřebné informace, nesplnil povinnost odstínit ovlivnění ať už rodiči nebo sourozenci, a nezajistil přezkoumatelnost důkazu pohovorem s dětmi. Nadřadil ústavní práva dítěte vyjádřit svůj názor podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte ústavnímu právu dítěte podle čl. 5 a 18 Úmluvy o právech dítěte. Otec rovněž nesouhlasí se způsobem úpravy styku s dcerami a namítá, že soud v rozporu s vyhláškou vydanou výkonnou mocí odlišně interpretoval připojování navazujících víkendů k prázdninám; výrok soudu je tak neurčitý a nevykonatelný.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelům i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh z části podaný osobou zjevně neoprávněnou, z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud nejdříve uvádí, že otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem se již ve své judikatuře zabýval. Dospěl k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilé děti. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 492/15, IV. ÚS 1950/15, III. ÚS 1521/15, IV. ÚS 1522/15 a IV. ÚS 626/16).

Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13 připustil možnost podat ústavní stížnost jménem nezletilého, resp. v jeho zastoupení jedním ze zákonných zástupců, a to ve věci týkající se problematiky darování nemovitosti, kdy nehrozila kolize zájmů mezi nezletilými a rodiči. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1945/08 pak nezletilý stěžovatel se souhlasem své zákonné zástupkyně - matky (také stěžovatelky) zmocnil advokáta k podání ústavní stížnosti ve věci návrhu na zrušení jeho ústavní výchovy. Ústavní soud s ohledem na to, že v daném případě nehrozila ani kolize mezi procesními zájmy stěžovatelů navzájem, ani mezi jednotlivými rodiči, ani mezi rodiči na straně jedné a nezletilým na straně druhé a věk stěžovatele se blíží zletilosti, jeho ústavní stížnost projednal.

V projednávané ústavní stížnosti je však podle názoru Ústavního soudu zjevná kolize zájmů mezi nezletilými stěžovateli a jejich otcem. I když otec dětí návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilých stěžovatelů jako jejich zákonný zástupce, je třeba připomenout, že v řízení o změnu výchovy, úpravu styku se synem, změnu úpravy styku s nezletilými a snížení výživného byl nezletilým dětem ustanoven kolizní opatrovník Městská část Praha 15. Od tohoto okamžiku byli účastníky řízení nezletilé děti zastoupené kolizním opatrovníkem, který za ně v tomto řízení jednal, matka nezletilých a jejich otec. Oba zákonní zástupci nezletilých tak již nemohli pro střet zájmů vykonávat svá práva zákonných zástupců, neboť pro toto řízení se stal ustanoveným zákonným zástupcem nezletilých kolizní opatrovník (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 4562/2008, resp. 21 Cdo 429/2014).

Protože v rozhodování Ústavního soudu, které se týká problematiky podávání ústavních stížností zákonnými zástupci nezletilých dětí v otázkách týkajících se úpravy práv a povinností k nim neexistují diametrální rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému stěžovateli, tedy k předložení otázky k posouzení plénu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 626/16)

Ve vztahu ke třem nezletilým stěžovatelům tak byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro nenaplnění podmínek zákona o Ústavním soudu považoval Ústavní soud za nadbytečné činit procesní úkony k ustanovení opatrovníka nezletilým stěžovatelům pro řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 29 o. s. ř.

K věci samé Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje polemika s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k příznivějšímu výsledku sporu pro stěžovatele.

Ústavní soud uvádí, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).

Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2468/14).

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami otce nezletilých dětí (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soudy přihlédly k tomu, že od poslední úpravy poměrů nezletilých uplynula velmi krátká doba osmi měsíců, během níž nedošlo k žádné podstatné změně, která by byla způsobilá odůvodnit podle ustanovení § 909 o. z. návrh otce na změnu péče o nezletilé dcery. Otázkou splnění předpokladů střídavé péče v případě obou dcer se soudy podrobně zabývaly již v předcházejícím řízení, přičemž s ohledem na jejich přetrvávající psychosomatické problémy neshledaly ke změně výchovného prostředí důvody. Z hlediska zdravotního stavu (zejména psychického) dívek nepovažovaly za vhodné, zejm. z důvodu školní výuky, ani přespávání u otce z neděle na pondělí a ze středy na čtvrtek. Nezletilé dcery jsou s ohledem na dosažený stupeň rozumové vyspělosti schopny vyjádřit svůj vlastní názor, k němuž je třeba přihlížet. Z pohovoru provedeného soudem I. stupně jednoznačně vyplynulo, že nezletilé - byť mají k otci kladný vztah - si nepřejí střídavou péči obou rodičů, stávající úprava jim vyhovuje. Nepřejí si ani další rozšiřování styků s otcem a vyšší četnost kontaktů s jeho novou rodinou, naopak by uvítaly zúžení styků s otcem tak, aby se s ním stýkaly pouze jednou za tři týdny.

Pokud jde o návrh na určení styku se synem, proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl návrh otce na úpravu styku se synem zamítnut, se stěžovatel neodvolal a v uvedeném rozsahu je nutné ústavní stížnost považovat podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za nepřípustnou, neboť nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud, který se z obsahu spisu seznámil i s vývojem celého případu, tak konstatuje, že nemá z ústavněprávního hlediska k závěrům soudů výhrady.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že došlo k nadřazení práva chráněného čl. 12 Úmluvy o právech dítěte ostatním právům. Práva dítěte, jež jsou chráněna touto úmluvou, je nutné chápat komplexně, přičemž prioritou je výlučně nejlepší zájem dítěte. Ze skutečnosti, že dcery před soudem vyjádřily přání ohledně úpravy výchovy, které otci nevyhovuje, automaticky nevyplývá, že musely být při svých výpovědích ovlivněny. Je výhradně věcí civilních soudů, aby posoudily, zda dosažený stupeň rozumové a emocionální vyspělosti nezletilých dcer umožňuje, aby vyjádřily svůj názor. Stejně tak je věcí soudu, jakým způsobem bude s dětmi s ohledem na jejich věk a psychický stav komunikovat. Je třeba vzít v úvahu, že pokud rodič usiluje o rozšíření styku či střídavou výchovu, je především na něm, aby on, případně i členové jeho nové rodiny přistupovali k dětem citlivě, trpělivě a s respektem i k druhému z rodičů. Nelze pominout skutečnost, že ačkoli děti rozpad rodiny nezapříčinily, jsou to ony, kdo musí řešit a zpracovat mnohem obtížnější životní situaci než jejich rodiče, včetně nutnosti přijmout do svého života zcela nové osoby, které si samy nevybraly a jež - bez ohledu na postoj dítěte - do jejich života podstatně zasahují. Dítě je třeba brát jako zcela svébytnou a individuální osobnost, která má stejně jako dospělý člověk právo vyjádřit své postoje, projevit city, sympatie a antipatie, podložené vlastní pozitivní či negativní zkušeností, přičemž by mu neměly být vnucovány postoje, názory a přání rodičů. Postavení dítěte komplikuje již sama skutečnost, že musí rodiči nastolenou situaci akceptovat, aniž by mělo na rozdíl od nich možnost ji změnit. Ostatně v projednávané věci
soudy ani v plném rozsahu přání dcer nevyhověly a frekvenci víkendového styku neomezily.

Ústavní soud i v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).

Ústavní soud tedy shledává, že závěry soudů, podle nichž nebyly dány podmínky pro rozhodnutí podle § 909 o. z., neboť není v zájmu nezletilých dcer, aby byla měněna dosavadní úprava poměrů rodičů, nelze považovat za ústavně rozporné. Z rozhodnutí soudů jednoznačně vyplývá, že prioritním hlediskem při posuzování věci byl nejlepší zájem nezletilých dětí.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle něhož by střídavá výchova měla být pravidlem. Ústavní soud především zdůrazňuje, že posuzuje každou věc individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči tedy lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. Byť se tedy střídavá výchova obecně může jevit jako vhodný model výchovy, nelze ji prosazovat v rozporu s přáním dětí, které již jsou schopny posoudit její dopady na svůj život, případně je jejich postoj podložen konkrétními zkušenostmi.

Ústavní soud neshledal napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná ani pokud jde o úpravu styku a způsobu předávání dětí. Soud ve svém rozhodnutí upravujícím styk rodiče s dítětem nemůže přesně stanovit pravidla pro všechny možné situace, ke kterým pravidelně dochází v každé rodině a které je třeba řešit operativně. Pokud se rodiče nemohou rozumně dohodnout ani na základních předpokladech péče o děti a vyžadují podrobnou úpravu soudem, lze ostatně těžko považovat model střídavé výchovy za vhodný. Neústavnost rozhodnutí nepůsobí ani okolnost, že soud považoval za logické, že do doby prázdnin spadá i víkend předcházející kalendářnímu začátku školních prázdnin a víkend předcházející začátku školní docházky. Stěžovatelem zmiňovaná vyhláška o organizaci školního roku č. 16/2005 Sb., která svou podstatou dopadá na zcela odlišný okruh práv a povinností, není pro rozhodování soudu o úpravě styku relevantní.

Ústavní soud považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby dětem vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby je netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji. Vývoji nezletilých především nijak neprospívá dlouhodobý spor nejbližších osob, do něhož jsou vtahovány, navíc doprovázený zatěžujícími lékařskými a odbornými vyšetřeními, event. dalšími znaleckými posudky. Pokud předávání dětí doprovázejí komplikace, které je nutné do nejmenších podrobností řešit soudní cestou, nelze očekávat, že se dětem podaří akceptovat nový model fungování rodiny a případně budou samy vyhledávat možnost širšího či neformálního kontaktu.

Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud skutečně dojde k podstatné změně poměrů a nová úprava nebude pro nezletilé traumatizující.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný osobou neoprávněnou, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1024/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies