IV. ÚS 1366/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Františka Novotného, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem Brno, Koliště 55, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 4. 2015 č. j. 18 Co 196/2015-589 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 22 Cdo 3725/2015-636, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o vypořádání společného jmění manželů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

Za spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 12. 1. 2015 č. j. 9 C 27/2009-540 rozhodl, že ze zaniklého společného jmění účastníků připadají do výlučného vlastnictví stěžovatele (žalovaného) 4 kusy obrazů od J. V. s motivem modré krajiny, movité věci blíže specifikované v rozsudku, zůstatek na sporožirovém účtu u České spořitelny, a. s., ve výši 68 964,37 Kč ke dni 5. června 2008, zůstatek na účtu u Československé obchodní banky, a. s., ve výši 76 343,22 Kč ke dni 5. června 2008 a zůstatek na účtu u Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., ve výši 242 511,20 Kč ke dni 5. června 2008, a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 135 868,80 Kč. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného 4 ks obrazů od J. V. s motivem modré krajiny, movité věci v rozsudku blíže určené, podílové listy Investiční kapitálové společnosti KB, a. s., v počtu 245 407 ks, název fondu MAX - Světový garantovaný fond 3 v hodnotě 242 511,20 Kč ke dni 5. června 2008 a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 1 098 828,33 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit část soudního poplatku a ve výroku III. rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 36 833,50 Kč. Podle výroku V. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S odkazem na § 237 o. s. ř. dovolací soud konstatoval, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 - 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost. Dovolací soud u jednotlivých námitek stěžovatele vyložil, z jakých důvodů není stěžovatelem předložená otázka hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a proč dovolání není přípustné.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí především s rozhodnutím Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro nepřípustnost. Tvrdí, že dovolací soud dostatečně nevymezil důvody nepřípustnosti dovolání a jeho rozhodnutí je překvapivé zvláště proto, že dovolací soud se skutkově a důkazně zabývá postupem odvolacího soudu. Napadeným rozhodnutím dovolacího soudu tak mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces spočívající v nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí.

Pokud jde o rozsudek odvolacího soudu, stěžovatel polemizuje s jeho jednotlivými skutkovými zjištěními obdobně, jak to učinil již ve svém dovolání. Stejně jako v dovolání nesouhlasí s nákladovým výrokem odvolacího soudu a tvrdí, že bylo na místě přiznat mu náhradu nákladů alespoň v poměrné části, tj. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně požadovala vypořádací podíl ve výši 6 001 510,- Kč, zatímco stěžovatel procesně nesprávně a nedůvodně navrhoval zamítnutí žaloby, aniž by k vypořádání došlo. Podle stěžovatele měl však odvolací soud vzít v potaz, že žalobkyně učinila předmětem řízení přemrštěný a nepodložený požadavek a úspěšná byla pouze v rozsahu částky 1 098 828,33 Kč, tedy pouze v 18 % svého požadavku. Dovolacímu soudu vytýká, že postup odvolacího soudu "posvětil" konstatováním, že stěžovatel neustále navrhoval zamítnutí žaloby. Tvrdí, že za svůj žalobní petit mu odvolací a dovolací soud ukládají sankci v podobě nepřiznání náhrady nákladů řízení, která by mu jinak náležela.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikac i procesních předpisů. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. S tvrzením stěžovatele, že dovolací soud neodůvodnil rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání stěžovatele, nelze souhlasit. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a s odkazem na svou judikaturu konkrétně u každé námitky vyložil, z jakých důvodů není dovolání v dané části přípustné.

Námitky stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu pak představují polemiku s jeho skutkovými zjištěními a právními závěry. Ústavní soud k této polemice uvádí, že odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a aplikoval v posuzovaném případě relevantní úpravu vypořádání společného jmění manželů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Své právní závěry řádně odůvodnil v napadeném rozhodnutí, které nelze označit za formalistické nebo rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti.

Odvolací i dovolací soud se jednotlivými námitkami stěžovatele řádně zabývaly, a to včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které pečlivě objasnily. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry soudů za ústavně konformní a neshledal tak důvod přistoupit ke kasačnímu zásahu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1366/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies