IV. ÚS 1483/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Ing. Peter Šebo, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č.j. 32 Co 460/2014-459, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 13. 3. 2014, č.j. 9 C 145/2011-296, ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. 6. 2014, č.j. 9 C 145/2011-303, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni výživné manželky za dobu od 7. 11. 2011 do 28. 2. 2014 v celkové výši 138.800,-Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.), žaloba o výživné manželky od 1. 3. 2014 ve výši 5.000,-Kč měsíčně byla zamítnuta (výrok II.), dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a soud stěžovateli uložil zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č.j. 32 Co 460/2014-459, bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výrocích I., III. a IV. potvrzen (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

II.

Rozsudkem odvolacího soudu a postupem, který mu předcházel, bylo podle stěžovatele porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Konkrétně stěžovatel namítá, že odvolací soud jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv svou nepřítomnost při jednání odvolacího soudu řádně omluvil neodkladnými pracovními povinnostmi a požádal o odročení jednání s výslovnou žádostí, aby bylo jednáno pouze v jeho přítomnosti. Tomu však odvolací soud nevyhověl.

Stěžovatel také uvádí, že podal návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, když na odvolacím soudu působí jako soudce Mgr. Fremr, který jeho věc rozhodoval v prvním stupni, a také JUDr. Kasíková, se kterou byl v minulosti ve sporu. O návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti měl podle názoru stěžovatele rozhodovat nadřízený soud, odvolací soud však věc nadřízenému soudu k rozhodnutí o návrhu na delegaci nepostoupil.

Dále stěžovatel upozorňuje na to, že krajský soud nevyhověl ani žádosti zmocněnce o odročení jednání z důvodu nutnosti nastudovat spis, když však nebylo reálné, aby si spis nastudoval ještě před jednáním odvolacího soudu.

Stěžovatel pak poukazuje také na skutečnost, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi jeho námitkami a argumenty proti rozhodnutí soudu prvního stupně, zejména s výhradami týkajícími se rozporu přiznaného výživného s dobrými mravy a s námitkami ohledně srovnání hmotné a kulturní úrovně jeho a jeho manželky.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo a ústavní stížnost je tak třeba posoudit jako návrh zjevně neopodstatněný - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že argumentace stěžovatele představuje polemiku s rozhodnutími civilních soudů, která se odehrává v rovině podústavního práva a nedosahuje tak ústavněprávní dimenze. Stěžovatel opakuje již jednou uplatněné námitky a domáhá se přehodnocení závěrů, ke kterým ve věci dospěly obecné soudy. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud tyto jejich závěry opětovně podrobí dalšímu instančnímu přezkumu, přestože se námitkami stěžovatele dostatečně zabýval již odvolací soud. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soudy na základě provedeného dokazování přesto dospěly k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá, když odlišný názor stěžovatele na právní posouzení jeho věci nezpůsobuje porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.

Přesvědčení stěžovatele o pochybeních odvolacího soudu Ústavní soud nesdílí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit.

Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající toho, že odvolací soud nevyhověl jeho žádosti o odročení jednání, lze uvést, že odvolací soud tuto žádost vyhodnotil jako nedůvodnou, což také blíže zdůvodnil. Jednání bylo nařízeno na pondělí 1. 2. 2016, stěžovatel, kterému bylo předvolání řádně doručeno 14. 1. 2016, požádal o odročení jednání z důvodu dlouhodobě plánovaného pobytu v zahraničí až v pátek 29. 1. 2016 v odpoledních hodinách. Totožná situace přitom nastala již při nařízení předchozího jednání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou nepřítomnost omlouval dlouho naplánovanými zahraničními cestami, mohl tak jistě učinit s větším předstihem než den před samotným jednáním, případně mohl soudu dopředu sdělit, jak má zahraniční cesty naplánovány, aby jednání nebylo opětovně nařízeno právě v době jeho odcestování. Přestože by tedy stěžovatelem uváděný důvod obecně jinak byl způsobilý vést k závěru o odročení jednání, soud důležitost tohoto důvodu správně posoudil také s přihlédnutím k dalším okolnostem případu a dosavadnímu chování účastníka řízení a tento důvod neakceptoval (blíže viz s. 4-5 rozsudku odvolacího soudu).

Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že odvolací soud nepostoupil věc nadřízenému soudu k rozhodnutí o návrhu na delegaci, lze taktéž odkázat na zdůvodnění obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu. Poté, co odvolací soud sdělil, že jednání nebude na žádost stěžovatele odročeno, předložil jeho zástupce soudu návrh stěžovatele na delegaci z důvodu vhodnosti, ve kterém uvedl výhrady proti soudcům působícím u krajského soudu, konkrétně vůči JUDr. Kasíkové a Mgr. Fremrovi, se kterým je již několik let v mimořádně nepřátelském vztahu. Na výzvu odvolacího soudu však neoznačil konkrétní soud, kterému by měla být věc delegována a neodstranil ani rozpor v tom, že delegace je navrhována z důvodu vhodnosti, ač podle obsahu by k ní mělo dojít z důvodu podjatosti všech soudců Krajského soudu v Praze. S ohledem na rozpornost návrhu a absenci podstatných náležitostí odvolací soud k tomuto návrhu nepřihlížel, když nedostatky návrhu stěžovatel na výzvu neodstranil. Pokud v návrhu stěžovatel namítal podjatost Mgr. Fremra (a všech soudců krajského soudu), odvolací soud postupoval podle § 15b odst. 2 o.s.ř. a ve věci rozhodl, přičemž námitku nepovažoval za důvodnou (námitky obsahovaly negativní hodnocení osoby soudce formulované za hranicí slušného jednání a týkaly se postupu soudce v řízení o projednávané věci, které dle § 14 odst. 4 o.s.ř. nejsou důvodem k vyloučení soudce). Navíc Mgr. Fremr o odvolání stěžovatele nerozhodoval, když ve věci rozhodoval u soudu prvního stupně, kde však stěžovatel, přes tvrzení o jejich několikaletém nepřátelském vztahu, námitku podjatosti tohoto soudce neuplatnil (blíže viz s. 4-5 rozsudku odvolacího soudu).

Pokud jde o námitku stěžovatele stran žádosti zmocněnce o odročení jednání z důvodu nutnosti nastudovat spis, ke které zástupce stěžovatele přistoupil poté, co odvolací soud sdělil, že nebude přihlížet k návrhu na delegaci jinému soudu, odvolací soud této žádosti nevyhověl, neboť s ohledem na délku řízení mohl stěžovatel ke svému zastupování zmocnit konkrétní osobu dříve, nikoliv až dne 29. 1. 2016, tak, aby měla možnost se s věcí dostatečně seznámit. Osoba, kterou stěžovatel ke svému zastupování zmocnil, se navíc jednání účastnila od počátku jako veřejnost s tím, že žádný vztah k účastníkům řízení nemá. Na jednání dne 1. 2. 2016 přitom nebyl zástupce stěžovatele vůbec připraven, když neměl ani nejmenší vědomost o dané věci (blíže viz s. 4-5 rozsudku odvolacího soudu).

Z právě naznačené stručné rekapitulace rozhodnutí odvolacího soudu je tak patrné, že odvolací soud se procesními návrhy stěžovatele řádně zabýval, přesvědčivě se s nimi vypořádal a postup, který zvolil, také podrobně a srozumitelně zdůvodnil. V tomto ohledu tak Ústavní soud v projednávané věci žádné pochybení nezjistil.

Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na výživné ve výši 5.000,-Kč měsíčně od 7. 11. 2011 do 28. 2. 2014 je po právu, když zákonná úprava výživného mezi manžely jak podle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, tak i podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, stanovuje vzájemnou vyživovací povinnost manželů a vychází z požadavku na zajištění zásadně stejné hmotné a kulturní úrovně obou manželů. Rovněž ve výkladu příslušných právních předpisů a v jejich aplikaci na dostatečně zjištěný skutkový stav Ústavní soud nenalezl žádný náznak svévole a ani z tohoto pohledu neshledal ústavní stížnost důvodnou.

Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatele, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho námitkami a argumenty proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vycházel ze standardního pojetí institutu výživného a kritérií pro jeho určení, přičemž pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci byly relevantní. Námitkami stěžovatele se zabýval odpovídajícím způsobem a své závěry patřičně zdůvodnil, když rozvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a adekvátně vyložil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil (podrobně viz s. 5-7 rozsudku odvolacího soudu). Dle přesvědčení Ústavního soudu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za jakkoliv excesivní, ale naopak je možno je označit za ústavně konformní. Ústavnímu soudu proto nepřísluší úvahy odvolacího soudu jakkoli zpochybňovat či přehodnocovat.

V.

Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1483/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies