II. ÚS 2151/15

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Smolky, zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem sídlem Nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2015 č. j. 22 Cm 472/2014-24, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jiřího Šikoly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 7. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 5. 2015 č. j. 22 Cm 472/2014-24, chybně označeným jako č. j. 22 Cm 414/2013-24, bylo rozhodnuto, že změna návrhu na zahájení řízení podle návrhu žalobce ze dne 16. 4. 2015 se nepřipouští. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud konstatoval, že rozhodnutí o návrhu žalobce na vydání směnečného platebního rozkazu je podle ust. § 9 odst. 2 písm. j) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") příslušný krajský soud. Návrhem na změnu žaloby žalobce požaduje zaplacení peněžité částky nikoli z titulu směnky, ale z titulu smlouvy o půjčce. Jelikož řízení o zaplacení peněžité částky ze smlouvy o půjčce není sporem, jenž by v prvním stupni náležel podle ustanovení § 9 o. s. ř. o věcné příslušnosti do věcné příslušnosti krajského soudu, je k jeho rozhodnutí v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Krajský soud poukázal na to, že změnu návrhu nelze povolit, pokud by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Jestliže řízení se musí konat u věcně příslušného soudu a pro věcnou příslušnost jsou rozhodné okolnosti v době jeho zahájení, pak ust. § 95 odst. 2 věty první, o. s. ř. brání tomu, aby krajský soud připustil změnu návrhu, jestliže by k projednání a rozhodnutí změněného návrhu byl podle ustanovení upravujících věcnou příslušnost v prvním stupni věcně příslušný okresní soud (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2296/2013).

II.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud své rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu odůvodnil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2296/2013. Stěžovatel nesouhlasí s tímto právním názorem krajského soudu, opírajícím se o citované usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že jde o nesprávný postup v rozporu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. Stěžovatel trvá na tom, že jím podaná změna návrhu splňuje všechny podmínky, vyžadované zákonem pro připuštění změny návrhu. Nelze bez dalšího odkázat na to, že by se po připuštění změny návrhu stal soud nepříslušným. Stěžovatel namítá, že v tomto případě může soud po připuštění změny následně postupovat nejméně třemi způsoby. Buď s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 poslední věta o. s. ř. pokračovat v řízení a věc rozhodnout, nebo věc postoupit příslušnému soudu, nebo se obrátit na soud vyššího stupně o rozhodnutí o příslušnosti k projednání změněného návrhu. Nepřipuštění změny návrhu za tohoto stavu, kdy navíc soud je informován o případných důsledcích nepřipuštění změny návrhu, je podle stěžovatele porušením práva na spravedlivý proces.

4. Stěžovatel je toho názoru, že v tomto případě jde o modelový příklad pro podání změny návrhu na zahájení řízení, zejména proto, že jde o tutéž pohledávku mezi totožnými účastníky, ve stejné výši a s totožným datem splatnosti. Je proto nepochybné, že výsledky dosavadního řízení nejenže mohou, ale dokonce musejí být podkladem pro řízení o změněném návrhu (směnka, jako doklad o existenci žalovaného nároku). Stěžovatel je zejména přesvědčen, že nelze spojovat podmínky řízení a změnu návrhu, když zákon (§ 95 odst. 2 o. s. ř.) vyžaduje "pouze" aby výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Nic nehovoří o podmínkách řízení. Takový výklad je zjevně příliš formalistický a v rozporu s úmyslem zákonodárce, když otázku zkoumání podmínek řízení řeší o. s. ř. samostatně a lze k němu přikročit až poté, kdy připuštěním změny návrhu taková situace nastane. Nelze účastníku odmítnout možnost změny návrhu, kterou mu výslovně dává a umožňuje zákon jen proto, že pak bude třeba zkoumat otázku podmínek řízení.

III.

5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

6. Podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

7. Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

8. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 615/03, sp. zn. II. ÚS 1179/10, sp. zn. I. ÚS 3304/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v zákonech neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.

9. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud zákon takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05, U 23/38 SbNU 587). Podanou ústavní stížností stěžovatel konečné rozhodnutí ve věci samé nenapadá.

10. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2151/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies