IV. ÚS 3307/15

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. Věznice Valdice, právně zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem Údolní 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2014 sp. zn. 10 T 3/2014, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2014 sp. zn. 6 To 86/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 sp. zn. 8 Tdo 511/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 11. 11. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), h) a j) trestního zákoníku a dále přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Výše uvedených trestných činů se měl dopustit ve spolupachatelství společně s dosud neustanovenými spolupachateli. Stěžovateli byl podle § 43 odst. 1, § 59 odst. 1 a § 140 odst. 3 trestního zákoníku uložen výjimečný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 22 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako neopodstatněné.

Stěžovatel má za to, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho argumentací a nereflektovaly na jím vznesené námitky. Obecné soudy se podle stěžovatele řádně nevypořádaly jak s jednotlivými důkazy, tak i s právní kvalifikací. Navíc vylíčení událostí obsažených ve skutkové větě vzaly obecné soudy podle stěžovatele bez dalšího za prokázané. Při získávání a hodnocení důkazů soudy nepostupovaly v souladu se zásadami stanovenými trestním řádem, neboť skutkové okolnosti uvedené ve skutkové větě vycházejí z řetězce přímých a nepřímých důkazů, z nichž však v žádném případě nelze dovodit, jakým konkrétním způsobem k přepadení došlo, a že jedním ze tří pachatelů byl právě stěžovatel. Stěžovatel upozornil na skutečnost, že soudy při svém hodnocení vycházely především z výpovědi svědků na místě přítomných. Jak však sám krajský soud uvedl, jednalo se o natolik nečekaný a razantní útok, že mohl zapříčinit zkreslené či odlišné výpovědi jednotlivých svědků. K tomu také podle stěžovatele skutečně došlo, neboť svědci se nebyli schopni shodnout na tom, jak útok konkrétně probíhal, a co a v jaké fázi děje pachatelé činili. Obecné soudy se spokojily s rozporuplnými skutečnostmi a postavily je jako důkazy prokazující konkrétní skutečnosti.

Stěžovatel poukázal na to, že žádný ze svědků neuvedl, že by stěžovatele mohl identifikovat podle hlasu či způsobu mluvy. Stěžovatel přitom trpí vadou řeči, která je natolik výrazná, že by svědkem události měla být vyzdvižena. Ze závěrů obecných soudů je zřejmé, že tyto nebyly schopny identifikovat jednotlivé pachatele a ani jejich roli při vedeném útoku. Jedná se přitom o takovou vadu, v jejímž důsledku není možné učinit závěr o vině stěžovatele.

Dalšími důkazy, které stěžovatel zpochybňuje, jsou pachové stopy na vystřelených nábojnicích. V souvislosti s uvedeným poukazuje stěžovatel především na skutečnost, že pachové stopy byly nalezeny jen na některých nábojnicích a jen na vystřelených - tedy na těch, které již prošly chemickými a fyzikálními změnami. Na místě činu byly nalezeny též nábojnice nevystřelené, na nichž se pachová stopa stěžovatele nenašla. Ke krevní stopě, nalezené na místě činu stěžovatel konstatoval, že žádný ze svědků neuvedl, že by některý z pachatelů masivně krvácel, přičemž není vyloučeno, aby se stopa na místo činu dostala jiným způsobem.

Stěžovatel uvádí, že jestliže jako důkazy, které mají být stěžejními pro výrok o vině a odsouzení, slouží nepřímé důkazy, je nutné, aby tyto tvořily systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností. V projednávané věci došlo podle stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo, v souvislosti s tímto odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09.

Podle náhledu stěžovatele se orgánům činným v trestním řízení dosud nepodařilo zjistit skutkový děj tak, aby na něm bylo možné postavit závěry o vině stěžovatele, resp. aby mohlo být konkretizováno jeho jednání, a poté hmotněprávně kvalifikováno. Pokud tak bylo učiněno, je třeba považovat tuto právní kvalifikaci v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. Vůle, ať již ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku, tj. ke smrti jiného. Ze skutkových okolností lze dovodit, že pachatelé měli k dispozici střelné zbraně, které také použili. Způsob jejich použití vypovídá o míře razantnosti, přičemž však v případech loupežných přepadení vozidel převážejících hotovost, lze podle stěžovatele vysledovat podobný modus operandi, a to právě z toho důvodu, že vozidla jsou vybavena tvrzenými neprůstřelnými skly, bezpečnostními zámky apod., tedy k překonání takových překážek je třeba užít instrumenty, které je překonají. Z toho však nelze dovodit, že by úmysl směřoval k usmrcení osob uvnitř vozidla. V okamžiku, kdy přední sklo poškozeného vozidla jevilo známky značného poškození, pachatelé se střelbou přestali, a poté střelbu směřovali k překonání trezoru převážejícího hotovost. Takový způsob provedení nasvědčuje jedinému úmyslu - zmocnit se hotovosti. Trestný čin loupeže tedy předpokládá násilí nebo pohrůžku násilí v jakékoli intenzitě způsobilé ovlivnit vůli poškozeného (rozh. č. 26/2004 Sb. rozh. tr.), tedy jak velmi malou intenzitu, tak i důraznější. Stěžovatel se domnívá, že pokud by bylo možné vzít děj za prokázaný tak, jak je popsán ve skutkové větě, je třeba jej kvalifikovat jako trestný čin loupeže, nikoli vraždy (resp. pokusu vraždy), a to dále s přihlédnutím ke skutečnosti, že skutek měl být spáchán ve spolupachatelství, kdy však jednotlivé úlohy či role se nepodařilo prokázat.

Z výše vyložených důvodů má stěžovatel za to, že v jeho věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Snaží-li se stěžovatel ve svém návrhu rozporovat podřazení svého jednání pod nesprávnou skutkovou podstatu, nelze mu dát za pravdu. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že stěžovatel v průběhu přepadení nevystupoval v roli pouhého řidiče, ale spolupachatele, bez jehož aktivního nezastupitelného jednání by k trestnému činu nemohlo dojít. Pachatelé trestného činu se na překonání odporu posádky i speciálně upraveného vozidla předem připravili, přičemž stěžovatel musel být alespoň srozuměn s tím, že střelných zbraní bude k překonání odporu použito. V době zahájení a průběhu střelby nedal stěžovatel vůči svým spolupachatelům nijak najevo nesouhlas s jejich jednáním a z jeho reakcí na použití zbraní je zjevné, že se jednalo o předem připravený scénář, na jehož realizaci se stěžovatel podílel. Je sice pravdou, že posádka vozu byla po určitou dobu kryta neprůstřelnými skly, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že útok byl veden přímo proti posádce vozu. Pokud by pachatelé trestného činu věděli, že střelba posádce vozu chráněné za neprůstřelným sklem neublíží, pak by bylo zbytečné zbraně k pohrůžce vůbec použít. Tím, že došlo k použití zbraní, pachatelé prokázali své povědomí o tom, že i neprůstřelné sklo má svoji životnost. Pachatelé museli být minimálně obeznámeni s tím, že mohou někoho zranit či usmrtit, a prakticky bylo jen otázkou času, kdy se tak stane.

Zpochybňuje-li stěžovatel svoji přítomnost na místě činu, lze jednoznačně odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se podrobně zabývaly ztotožněním DNA stěžovatele s čerstvou krevní stopou nalezenou na místě činu. To, že pachová stopa stěžovatele byla nalezena jen na některých nábojnicích, je ve své podstatě bezpředmětné, neboť v řízení před obecnými soudy nebylo tvrzeno, že tento přišel do kontaktu se všemi nábojnicemi. Podle náhledu Ústavního soudu opřely soudy obecné svá rozhodnutí o souhrn důkazů tvořící natolik ucelený řetězec, aby bylo lze dospět k závěru o vině stěžovatele.

Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3307/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies