IV. ÚS 253/16

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: RECIFA, a. s., se sídlem U Nikolajky 382, 150 00 Praha 5, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 3 Afs 6/2015-30, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 5 Af 44/2010-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a to čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byly společně zamítnuty žaloby stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9394/10-1300-108624, a ze dne 23. 7. 2010, č. j. 9555/10-1300-108624, č. j. 9557/10-1300-108624, č. j. 9559/10-1300-108624, č. j. 9560/10-1300-108624, č. j. 9562/10-1300-108624, č. j. 9563/10-1300-108624, č. j. 9577/10-1300-108624, č. j. 9578/10-1300-108624 a č. j. 9579/10-1300-108624, kterými finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2010. Těmito rozhodnutími finanční úřad stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a stanovil povinnost hradit penále za jednotlivá zdaňovací období v rozmezí ledna až října 2007 v celkové výši 695.216 Kč.

Finanční ředitelství v dané věci založilo svá rozhodnutí na závěru, že stěžovatelka nesplnila podmínky pro vznik nároku na osvobození od DPH při dodání plnění do jiného členského státu podle § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). Konkrétně se neprokázalo, že plnění bylo dodáno osobě registrované k dani v jiném členském státě, pro kterou je pořízení plnění v takovém členském státě předmětem DPH. Dodání zboží tedy bylo zdanitelným plněním, které podléhá dani na výstupu v tuzemsku.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nelze dodatečně vyměřit daň dodavateli, který při poskytování zdanitelného plnění v dobré víře spoléhal na řádně vystavené doklady od odběratele, a který před uskutečněním obchodu učinil veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, přičemž poukázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci Teleos (sp. zn. C-409/04). K tomu stěžovatelka uvádí, že v daném případě s odběratelem probíhala již před dotčenou dobou bezproblémová komunikace a neexistovaly žádné náznaky možných problémů. Odběratel stěžovatelce uvedl "číslo VAT" jiného subjektu, se kterým stěžovatelka rovněž obchodovala, a za který odběratel v minulosti se stěžovatelkou jednal do doby, než se za osobu, která bude se stěžovatelkou obchodně spolupracovat, označil sám odběratel. Stěžovatelka si platnost tohoto "čísla VAT" řádně ověřila, ovšem v té době dostupné daňové databáze neumožňovaly zjistit, ke kterému subjektu daný kód patří. Stěžovatelka má tedy za to, že učinila veškerá opatření, která po ní bylo možno požadovat. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nezohlednily skutečnost, že se na odběratele vztahovala daňová povinnost v Německu a mohla mu být proto daň ze strany orgánů německé finanční správy dodatečně doměřena stejně jako stěžovatelce. Za takové situace by pak byly naplněny podmínky pro osvobození od DPH podle § 64 odst. 1 zákona o DPH.

II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo orgánů daňové správy, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

Ústavní soud předně uvádí, že Nejvyšší správní soud i Městský soud v Praze ve svých rozhodnutích nehodnotily stěžovatelčino naplnění podmínky pro osvobození od DPH, spočívající v registraci k dani v jiném členském státě, toliko formalisticky, tedy pouze s přihlédnutím k tomu, zda odběratel zboží dodávaného stěžovatelkou byl či nebyl v inkriminované době k dani registrován. Naopak podstata argumentace městského soudu, se kterou se Nejvyšší správní soud ztotožnil, spočívala v hodnocení toho, jakou míru ostražitosti měla stěžovatelka vyvinout při ověřování, zda je její odběratel v jiném členském státě skutečně plátcem DPH. Uvedený postup obecných soudů je v souladu nejen s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7.2014, sp. zn. 8 Afs 59/2013), ale rovněž s judikaturou Soudního dvora EU (např. rozsudek ze dne 6. 7. 2006 ve spojených věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL, Sb. rozh., s. I-6161, nebo rozsudek ze dne 21. 6. 2012, ve spojených věcech Mahagében kft a Péter Dávid, C-80/11 a C-142/11).

Podle městského soudu i Nejvyššího správního soudu lze za zcela důvodný označit požadavek, aby stěžovatelka v daném případě postupovala pečlivěji a nespoléhala se jen na ověření platnosti "čísla VAT", neboť jí z předchozí obchodní činnosti bylo známo, že toto číslo náleží jinému subjektu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že: "Stěžovatel si sice ověřil platnost čísla VAT, ovšem z jeho předchozí obchodní činnosti mu bylo známo, že toto číslo náleží jinému subjektu. Jistě nelze požadovat, aby stěžovatel automaticky porovnával "čísla VAT" všech svých současných či minulých obchodních partnerů a zjišťoval, zda se náhodou neshodují. Projednávaná věc je však specifická v tom, že "číslo VAT" odběratele se zde shodovalo s číslem subjektu, se kterým vykonával bezprostředně předcházející totožné obchodní aktivity." Podle Nejvyššího správního soudu se tak stěžovatelka nemůže dovolávat principu ochrany dobré víry, neboť věděla či přinejmenším měla vědět, že s ohledem na uvedené "číslo VAT" nemusí být odběratel plátcem DPH, přičemž pokud by stěžovatelka s veškerou rozumnou opatrností jednala, mohla tuto skutečnost zjistit.

Pokud se týče výkladu podústavního práva, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

Lze konstatovat, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, potažmo napadený rozsudek městského soudu, netrpí nedostatky, které by bylo možno považovat za porušení stěžovatelčiných práv podle hlavy páté Listiny; naopak, vyhovují ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění. Námitky stěžovatelky, opětovně vznášené v ústavní stížnosti, byly dostatečným způsobem vypořádány. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů neakceptoval; v podrobnostech tak lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Namítá-li stěžovatelka, že soudy nezohlednily skutečnost, že se na odběratele vztahovala daňová povinnost v Německu a mohla mu být proto DPH ze strany orgánů německé finanční správy doměřena dodatečně, Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ve kterém je uvedeno, že německý správce daně k dožádání Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu konstatoval, že u odběratele v daném období nevznikla žádná daňová povinnost a místem zdanitelného plnění je Česká republika, přičemž nebyl v řízení před správními orgány ani obecnými soudy prokázán opak.

S ohledem na výše uvedené je nutno uzavřít, že podmínky, za nichž správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračují hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 253/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies