IV. ÚS 1506/15

28. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem se sídlem Vojtěšská 232/15, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Ko 27/2014-10088 ze dne 24. listopadu 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 501/2015-10233 ze dne 25. února 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 20. 5. 2015, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a právo účastníka řízení na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že napadeným usnesením č. j. 1 Ko 27/2014-10088 ze dne 24. 11. 2014 Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") zamítl jednak návrh stěžovatele (úpadce) na ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů pro odvolací řízení (výrok I) a současně k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 52 K 92/97-10014 ze dne 24. 9. 2014 (výrok II). Posledně zmíněným rozhodnutím městský soud zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení téhož soudu č. j. 52 K 92/97-9947 ze dne 26. 6. 2014.

Stěžovatel následně napadl výrok I usnesení vrchního soudu odvoláním a výrok II dovoláním. Nejvyšší soud rozhodl o těchto návrzích usnesením č. j.
29 Cdo 501/2015-10233 ze dne 25. 2. 2015. Řízení o "odvolání" stěžovatele Nejvyšší soud zastavil s odůvodněním, že proti rozhodnutí vrchního soudu, který je soudem odvolacím, není odvolání přípustné. Zákon pro takový případ nestanoví funkční příslušnost soudu [srov. § 201, § 10 odst. 2, § 9 odst. 4 a § 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], přičemž její absence představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Dovolání proti druhému výroku usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné s tím, že nejde o rozhodnutí, jímž by odvolací soud potvrzoval usnesení soudu prvního stupně "ve věci samé" (dovolací řízení se řídilo právní úpravou účinnou do 31. 12. 2007).

Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Vrchnímu soudu v ní vytýkal, že si svévolně přisvojil pravomoc rozhodovat jako soud prvního stupně a zbavil tak stěžovatele možnosti podat proti rozhodnutí o neustanovení právního zástupce opravný prostředek. Nedostatek právního zastoupení se pak dle stěžovatele negativně promítl do výsledku řízení, o čemž svědčí výrok II usnesení vrchního soudu. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že proti výroku I usnesení vrchního soudu bylo přípustné odvolání, neboť předmětné rozhodnutí nespadá do taxativního výčtu obsaženého v § 202 o. s. ř. Bylo proto povinností Nejvyššího soudu postoupit odvolání věcně a místně příslušnému soudu, který by byl oprávněn o něm rozhodnout. Stěžovatel také podotkl, že ani v jednom případě nebylo za účelem projednání podaného odvolání nařízeno jednání, přestože se práva na jeho konání žádným způsobem nevzdal.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, i obsah naříkaných soudních aktů, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, nedůvodná.

V prvé řadě je třeba uvést, že se Ústavní soud totožnou právní argumentací stěžovatele, týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu o neustanovení právního zástupce pro odvolací řízení, zabýval již v usnesení sp. zn. III. ÚS 1505/15 ze dne 26. 11. 2015. Ústavní soud dospěl v citovaném rozhodnutí k závěru, že pokud Nejvyšší soud řízení o "odvolání" stěžovatele zastavil, postupoval v souladu s ustálenou judikaturní praxí a jeho postupu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Od tohoto právního názoru neměl Ústavní soud žádný důvod se v projednávané věci odchýlit. Pokud jde o výrok Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti výslovně nic nenamítal a ani Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by svědčilo o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Skutečnost, že Nejvyšší soud je oprávněn o návrhu rozhodnout bez nařízení jednání, vyplývá z ustanovení § 243a odst. 1 o. s. ř. Ani v tomto ohledu tedy nebylo možno výtkám stěžovatele přisvědčit. Ústavní soud tedy ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 501/2015-10233 ze dne 25. 2. 2015 odmítl, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že nebylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí odvolacího (popř. nalézacího) soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), pak je vyloučena aplikace ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v rozhodném znění, tj. není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.

Přiměřeně se tyto závěry uplatní i ve stěžovatelově procesní situaci, přičemž je zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutí vrchního soudu nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), jelikož běh této lhůty je třeba odvíjet ode dne doručení usnesení vrchního soudu. Dlužno rovněž připomenout, že stěžovatel byl o nepřípustnosti opravného prostředku vrchním soudem řádně poučen.

Ústavní soud tedy neměl jinou možnost, než ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti usnesení vrchního soudu č. j. 1 Ko 27/2014-10088 ze dne 24. 11. 2014 odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že se nezabýval námitkou podjatosti JUDr. Jirsy, kterou stěžovatel vznesl v podání ze dne 22. 12. 2015, neboť tato se v návaznosti na rozhodnutí pléna Ústavního soudu o ustanovení senátů č. j. Org. 60/15 ze dne 8. 12. 2015 stala bezpředmětnou. V souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2016 (rozhodnutí Org. 1/16, dostupné na http://www.usoud.cz) o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodoval I. senát, jehož členem JUDr. Jirsa není. Na obměnu složení senátů byl stěžovatel upozorněn přípisem ze dne 18. 12. 2015.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1506/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies