I. ÚS 384/15

29. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jaroslava Vignera, CSc., zastoupeného JUDr. Alexaderem Király, Ph. D., advokátem se sídlem v Ostravě, Ludvíka Podléště 1883/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4417/2014-218 ze dne 24. listopadu 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 469/2011-194 ze dne 26. února 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 18 C 121/2007-121 ze dne 26. dubna 2011, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3 domáhal určení, že jeho odvolání z funkce druhého místopředsedy výkonného výboru Pozemkového fondu České republiky bylo neplatné. Obvodní soud žalobu zamítl. Podle jeho zjištění stěžovatel doporučoval části pracovníků pozemkového fondu postup, který byl v rozporu s tehdy účinným zněním zákona č. 139/2002 Sb. (tj. zákon o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) a zákona č. 95/1999 Sb. (tj. zákon o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby). Po upozornění ze strany dozorčí rady stěžovatel rozeslal dopis, kterým navržený postup odvolal. Tento dopis však byl nejednoznačně formulován a navozoval dojem, že nese skryté sdělení. Tím podle soudu stěžovatel porušil svou povinnost zabezpečit dodržování právních a jiných předpisů souvisejících s činností Státního pozemkového úřadu, což mohlo vést k rozsáhlým nepříznivým následkům. Postačuje, pokud byl dán důvod pro odvolání v době, kdy k němu došlo. Důvod nemusel být uveden v písemném vyhotovení odvolání.

2. Městský soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že stěžovatelem navržený postup by byl v rozporu se zákonem. Na tom nic nemění ani právní stanovisko, které si stěžovatel zajistil od jednoho z advokátů. Toto stanovisko bylo nejednoznačně formulované, obsahově však také vypovídalo proti přípustnosti navrženého postupu. Městský soud se také ztotožnil s tím, že dopis stěžovatele byl formulovaný tak, že z něj bylo možné dovodit skryté sdělení. Soud se neztotožnil ani s tím, že k obměně pozemkového fondu došlo z politických důvodů.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (rozporoval toliko skutkové hodnocení).

4. Proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Porušení stěžovatel spatřoval v tom, že jeho dovolání bylo obsahově bezvadné. Pokud se Nejvyšší soud domníval, že tomu tak není, měl stěžovatele vyzvat k odstranění vad. Dále stěžovatel namítl, že soudy neprovedly navržené důkazy a nadměrnou váhu přisoudily důkazům druhé strany. Také věnovaly nepřiměřeně malý prostor zásadní otázce řízení - porušení povinností stěžovatele. Stěžovatelem navržené řešení vzniklo po konzultaci s ředitelem Ústředního pozemkového úřadu, bylo projednáno a schváleno výkonným výborem. Výslovně zmiňuje, že nesmí dojít k porušení zákonů č. 95/1999 Sb. a č. 139/2002 Sb. Formulace následně zaslaného dopisu neměla žádný skrytý úmysl, tvrzení o skrytém úmyslu je účelové. Dále není pravda, že nešlo o politicky motivovanou obměnu, části členů výkonného výboru byla dříve vyčtena řada pochybení a bylo jim nabídnuto odstupné pro případ, že odstoupí. Skutečnosti prokázané v řízení byly pouze okrajového významu, jejich váha neodůvodňuje odvolání stěžovatele. Sporné jednání je navíc ustálenou praxí Státního pozemkového úřadu.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu obvodním soudem. Ústavní soud se však nejdřív zabýval argumentací stěžovatele proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, neboť odmítnutí dovolání pro vady by bránilo přezkumu rozhodnutí obvodního a městského soudu (dovolání odmítnuté pro vady není řádně využitým procesním prostředkem k ochraně práva). Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, plyne, že je zásadně třeba trvat na řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, nedostačuje tedy např. pouhá citace zákonného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud ovšem již dříve konstatoval, že požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nemají být posuzovány přísně tam, kde dovolatel zároveň řádně vymezil dovolací důvod [nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213)]. V projednávané věci stěžovatel zpochybnil zjištění skutkového stavu, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nezpůsobilý dovolací důvod. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Odmítne-li ovšem Nejvyšší soud dovolání proto, že dovolatel zpochybnil otázky skutkové, ne právní, jde o odmítnutí z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů tak zůstala zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4061/14 ze dne 8. 7. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1818/15 ze dne 23. 9. 2015).

7. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy o tom, zda byly dány důvody pro jeho dovolání, jak je obecně vymezuje § 8 odst. 1 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky. V této souvislosti je třeba stručně připomenout, že tato úprava není úpravou ústavní, ale zákonnou. Její výklad tedy náleží především obecným soudům, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti. Ústavnímu soudu také zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

8. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, jaké skutečnosti vzaly soudy za základ svých zjištění a jak tyto skutečnosti hodnotily. Napadená rozhodnutí jsou založena na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jejich závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. S ohledem na výše uvedené zásady hodnocení důkazů ze strany obecných soudů tedy není dán prostor pro zásah Ústavního soudu. To platí bez ohledu na to, zda se sám Ústavní soud s tímto hodnocením ztotožňuje. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud neshledal.

9. Poukazovali-li stěžovatel na to, že jej měl Nejvyšší soud vyzvat k odstranění vad dovolání, jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Občanský soudní řád umožnuje doplnění náležitostí dovolání pouze ve lhůtě pro jeho podání (§ 241b odst. 3). K námitce opomenutých důkazů lze stručně uvést, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že za zásadní soudy považovaly porušení povinností stěžovatele, ke kterému podle jejich zjištění skutečně došlo. Řešit údajné politické důvody pro obměnu výkonného výboru tak bylo nadbytečné. Stěžovateli však lze přisvědčit, že i za tohoto stavu měl městský soud výslovně uvést, proč navržené důkazy neprovedl. Platí ovšem, že napadený rozsudek je založen na uceleném argumentačním systému, který logicky a rozumně podporuje správnost jeho závěrů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 29. června 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 384/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies