I. ÚS 588/15

29. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Petra Židka, MBA, zastoupeného Mgr. Markétou Medřickou, advokátkou se sídlem v Praze, Kopanina 464/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4328/2014-225 ze dne 20. listopadu 2014 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 68/2014-214 ze dne 19. března 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 7 domáhal určení, že je neplatná výpověď z pracovního poměru daná mu ze strany žalované České republiky - Ministerstva vnitra. Obvodní soud žalobě vyhověl. Podle zjištění soudu byl stěžovatel ředitelem odboru Policejního prezidia ČR, kanceláře evropských fondů. Následně byl z tohoto místa odvolán a byl mu předložen návrh na změnu pracovního zařazení - místo referenta odboru správy majetku v platové třídě 10. Žalobce s touto změnou nesouhlasil, byla mu tak dána výpověď pro nadbytečnost (odmítl návrh na změnu odpovídající jeho kvalifikaci a zdravotnímu stavu). Podle soudu žalovaná nepostupovala formálně v rozporu s právem, avšak nabídnuté místo bylo zvoleno tak, aby je stěžovatel odmítl. Celý postup byl výjimečný: se stěžovatelem hovořil přímo policejní prezident, který mu nabídl pouze jedno místo, a to navíc místo nejhorší z volných míst. Stěžovatel přitom původně vykonával činnosti zařazené do 13. platové třídy (byla mu udělena výjimka podmíněná doplněním potřebného vzdělání), žalovaná mu tak podle soudu mohla nabídnout i volná místa pod touto třídou. Popsaným postupem žalovaná podle soudu materiálně nesplnila zákonný požadavek nabídnout jiné místo.

2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu k odvolání žalované změnil tak, že žalobu zamítl. Žalovaná stěžovateli správně nenabídla volná místa na odboru, který původně vedl. K jeho odvolání totiž došlo pro podezření z trestné činnosti (policejní orgán věc později odložil podle § 159a trestního řádu), setrvání na témže odboru tedy nebylo vhodné. Podle soudu bylo pro posouzení nabídkové povinnosti zásadní, že stěžovatel v době výpovědi nesplňoval zákonné podmínky (kvalifikační předpoklady) pro zařazení do 13. platové třídy. Dříve udělená výjimka na tom nemohla nic změnit, nabídková povinnost zaměstnavatele sleduje jiný účel a nezaručuje, že bude zaměstnanci nabídnuto místo, pro něž bude tuto výjimku rovněž potřebovat (výjimka záleží na uvážení zaměstnavatele). Nabídnuté místo plně odpovídalo kvalifikaci stěžovatele, který je odmítl. Byl tedy dán důvod pro výpověď.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl s tím, že stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod (rozporoval toliko skutkové hodnocení).

4. Proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na uspokojivé a spravedlivé pracovní podmínky, spravedlivou odměnu za práci, ochranu v případě neoprávněného propuštění. Podle stěžovatele mu žalovaná nenabídla práci odpovídající jeho kvalifikaci, namísto toho mu učinila návrh dehonestující, aby jej stěžovatel odmítl. Stěžovatel vykonával ve 13. platové třídě na základě výjimky udělené při jeho přijetí na místo referenta, tedy před jeho jmenováním ředitelem odboru. Skutečným důvodem pro odvolání stěžovatele bylo jeho trestní stíhání, v takovém případě jej měla žalovaná převést na jinou práci - na odbor, na kterém stěžovatel působil dříve. Zde byla volná místa zařazená do 13. platové třídy. Mezi činnostmi zařazenými do 13. a 10. platové třídou je zásadní rozdíl, stejně tak je rozdíl i v platovém ohodnocení. Navržené místo stěžovatel nemohl přijmout. Není správný závěr soudu o tom, že udělená výjimka je pro posouzení věci bez významu. Byla udělena při nástupu do zaměstnání a vztahuje se na působení zaměstnance po celou dobu trvání pracovního poměru. Nemohla tedy skončit odvoláním stěžovatele z místa ředitele odboru, k porušení povinností předpokládaných touto výjimkou nedošlo. Odbornost stěžovatele navíc odpovídala 12. platové třídě, žalovaná mu však nenabídla ani místa 12. třídy, byť podle setrvalé judikatury má být nabídnuto místo nejvýhodnější z možných. Městský soud tak umožnil žalované, aby při ukončení pracovního poměru jednala svévolně.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Stěžovatel svou argumentaci zaměřil zejména proti hodnocení zjištěného skutkového stavu městským soudem. Ústavní soud se však nejdřív zabýval argumentací stěžovatele proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu, neboť odmítnutí dovolání pro vady by bránilo přezkumu rozhodnutí městského soudu (dovolání odmítnuté pro vady není řádně využitým procesním prostředkem k ochraně práva). Ze setrvalé judikatury Nejvyššího soudu, akceptované i Ústavním soudem, plyne, že je zásadně třeba trvat na řádném vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, nedostačuje tedy např. pouhá citace zákonného ustanovení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud ovšem již dříve konstatoval, že požadavky na vymezení přípustnosti dovolání nemají být posuzovány přísně tam, kde dovolatel zároveň řádně vymezil dovolací důvod [nález sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 (N 184/71 SbNU 213)]. V projednávané věci stěžovatel zpochybnil zjištění skutkového stavu, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako nezpůsobilý dovolací důvod. Tomuto závěru nemá Ústavní soud co vytknout. Odmítne-li ovšem Nejvyšší soud dovolání proto, že dovolatel zpochybnil otázky skutkové, ne právní, jde o odmítnutí z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3093/13 ze dne 17. 12. 2014). Možnost přezkumu rozhodnutí nižších soudů tak zůstala zachována podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (shodně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4061/14 ze dne 8. 7. 2015 a sp. zn. I. ÚS 1818/15 ze dne 23. 9. 2015).

7. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v nesouhlasu s tím, jak obecné soudy hodnotily důkazy o tom, zda byly dány důvody výpověď ze strany žalované a zda bylo její jednání účelové. Nesouhlasí též s hodnocením toho, jaké místo mu žalovaná měla nabídnout.

8. Stěžovatel se v této souvislosti dovolával řady ústavně zaručených práv, pro posouzení věci je však zásadní zejména jeho právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), které chrání mimo jiné i stabilitu existujících pracovních vztahů. Pro druhé ze jmenovaných práv přitom platí, že je možné se jej dovolávat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny). Takovým zákonem je zákoník práce, který připouští, že existující pracovní poměry mohou být ukončeny, vždy však jen způsobem, který je tímto zákoníkem upraven [usnesení sp. zn. III. ÚS 547/98 ze dne 8. 4. 1999 (U 30/14 SbNU 295)]. Tato úprava je ovšem úpravou zákonnou, nikoliv úpravou ústavní. Její výklad tedy náleží především obecným soudům, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv zákonnosti.

9. Ústavní soud tak neshledal ústavně nepřijatelným výklad městského soudu k dosažené kvalifikaci stěžovatele a s tím související řešení otázky účinků výjimky z dosaženého vzdělání podle § 3 odst. 3 nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. Stěžovatel v této souvislosti sice předložil fundovanou argumentaci o tom, do jaké platové třídy a na které pracovní místo měl být zařazen, jde ovšem o argumentaci v rovině podústavního (zákonného a podzákonného) práva. Již dříve přitom Ústavní soud uvedl, že čl. 26 odst. 3 Listiny (tj. ustanovení ústavní) nelze vykládat tak, že by v rámci pracovněprávních vztahů zaručoval jednotlivci takové pracovní zařazení, jaké si představuje [odst. 28-29 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365)].

10. Správný je odkaz stěžovatele na tezi, podle níž pracovní právo musí chránit zaměstnance před jakýmikoliv formami nátlaku, vedoucími v zásadě k umožnění svévolného přístupu ze strany zaměstnavatele k ukončení pracovního poměru [odst. 216 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)]. Ze skutkových zjištění obvodního soudu, tak jak je městský soud považoval za významná, však vyplynulo, že žalovaná stěžovateli nabídla místo odpovídající jeho kvalifikaci. Městský soud, na rozdíl od soudu obvodního, tak dospěl k závěru, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost materiálně, nikoliv pouze formálně. Stěžovatel nabízené místo odmítl. Za takto zjištěného skutkového stavu nelze následné udělení výpovědi ze strany žalované hodnotit jako svévoli.

11. Jiná forma svévole či nátlaku na stěžovatele ze skutkových zjištění obecných soudů neplyne. Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že by hodnotil a přehodnocoval jejich vlastní hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], tím spíše, že dokazování sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. To platí bez ohledu na to, zda se sám Ústavní soud s tímto hodnocením ztotožňuje. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud neshledal.

12. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2016

David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 588/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies