II. ÚS 836/16 #2

29. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Českomoravský cement, a. s., se sídlem Mokrá - Horákov, Mokrá 359, zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 238/39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, č. j. 28 Cdo 2438/2015-501, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2014, č. j. 18 Co 105/2014-470, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2013, č. j. 36 C 314/2005-412, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 13. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, (zjednodušeně vyjádřeno) zpochybňovala postavení Bettiny Stapleton, Thomase Karena, Mary Anderson Eirich Kohnové a Michaela Paul Kohna jako osob oprávněných podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., zákonem o půdě ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb.") a podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku zákon o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").

3. Argumentace obsažená v nyní projednávané ústavní stížnosti je nicméně značně obecně pojata, jelikož její podstata spočívá toliko v tvrzeném rozporu napadených rozhodnutí se spravedlností, v chybějícím řádném odůvodnění, v rozporu se zákazem retroaktivity a v narušení důvěry stěžovatelky v právo, aniž by však byly tyto namítané vady jakkoliv podrobněji specifikovány. Převažující část ústavní stížnosti pak tvoří popis historických okolností daného případu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. V nyní projednávaném případě totiž Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a rovněž odůvodnění napadených rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá. Ústavní soud nenašel žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu.

6. Jak totiž plyne z obsahu napadených rozhodnutí soudů, tyto vycházely i z judikatury Ústavního soudu vydávané v obdobných věcech v minulosti [srov. například odkazy na nález ze dne 4. 4. 1995, sp. zn. IV. ÚS 259/95 (N 27/5 SbNU 227); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Právě tato judikatura přitom přispěla k vytvoření obecnějších výkladových východisek, z nichž je třeba vycházet i v právě projednávané věci. Stěžovatelka však v jí prezentovaném historickém souhrnu tato východiska nezohledňuje a ani k nim nepřináší jakoukoliv věcně konkurující argumentaci.

7. V návaznosti na odůvodnění rozhodnutí napadených projednávanou ústavní stížností proto musí Ústavní soud připomenout, že při posuzování věci je třeba v prvé řadě respektovat smysl a účel zákona o půdě, jakož i dalších navazujících restitučních předpisů; je tedy třeba respektovat snahu o zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období nesvobody. Proto je nutno na věc dopadající restituční předpisy zásadně vykládat tak, že jsou na daný případ aplikovatelné i tehdy, nebyly-li v rozhodné době předmětné pozemky evidovány jako zemědělská či lesní půda, ale byly-li pro tyto účely fakticky užívány.

8. Pro posouzení uplatněných nárokům dále není rozhodné, že předmětné pozemky v katastrálním území Maloměřice byly na Československý stát převedeny z vlastnictví německé obchodní společnosti spolupracující s nacistickou okupační mocí, ale okolnost, že za restituční důvod se považuje právní akt, kterým došlo ke ztrátě vlastnictví původního vlastníka, od něhož nárok na restituci pochází. V dané věci tak jde o ztrátu vlastnictví k datu 14. 10. 1940 v důsledku arizace, neboť šlo o tzv. židovský majetek.

9. Postavení stěžovatelky jako povinné osoby ve smyslu obou výše jmenovaných restitučních předpisů není zpochybněno ani tím, že není jisté, kdo z oprávněných osob by se stal dědicem po svých právních předchůdcích, nedošlo-li by k historicky známým a tragickým událostem z období druhé světové války. Nadto je třeba připomenout, že rozsah navráceného majetku byl adekvátně korigován i vzhledem k dohodě mezi Československem a Velkou Británií a Severním Irskem ze dne 28. 9. 1940, na jejímž základě již bylo částečně provedeno odškodnění některých výše uvedených oprávněných osob, respektive jejich právních předchůdců.

10. Jak soudy rovněž správně a v souladu se smyslem restitučních předpisů vyložily, pro restituční nároky nemůže být omezující ani to, že část totalitní mocí zabaveného majetku patřila komanditní společnosti, neboť relevantní je pouze to, že právní předchůdci oprávněných osob byli společníky této komanditní společnosti.

11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky. Proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 836/16 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies