IV. ÚS 3521/15

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RHINOCEROS, akciová společnost, se sídlem Moskevská 1/14, 434 01 Most, zastoupené Mgr. Liborem Kapalínem, advokátem se sídlem Na Příkopě 18, 110 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 170/2014-36 ze dne 18. září 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 A 165/2011-81 ze dne 17. září 2014 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení § 41 soudního řádu správního, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11, 26 a 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i zrušení ustanovení § 41 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost stěžovatelky směřující proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala přezkumu rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 19. 5. 2011 č. j. 2011/1668/110, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí České národní banky (dále též "ČNB") ze dne 1. 3. 2011 č. j. 2011/2013/570. Tímto rozhodnutím uložila ČNB stěžovatelce podle § 203 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 9 odst. 5 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění účinném do dne 30. 4. 2004, pokutu ve výši 800 000 Kč za porušení § 45 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do dne 30. 4. 2004, kterého se dopustila tím, že bez potřebného oprávnění poskytovala hlavní investiční službu podle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o cenných papírech, když v období od 17. 7. 2000 do 14. 11. 2003 zprostředkovávala uzavírání smluv týkajících se investičních instrumentů typu STRIPS mezi společností BÖHM & partner, a. s., a jednotlivými zákazníky, a v období od 13. 7. 2000 do 27. 11. 2003 předávala jmenované společnosti pokyny týkající se těchto investičních instrumentů.

Proti rozhodnutím správních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace, jakož i zrušení vpředu citovaného zákonného ustanovení. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud připustil pro potřeby správního trestání analogii trestním právem v neprospěch stěžovatelky tím, že jednání není vůbec možné hodnotit jako trvající, pokračující anebo opakující se správní delikt, protože tyto pojmy právní úprava správního trestání, na rozdíl od trestního práva, nezná, a proto nelze použít analogii trestním právem k tíži stěžovatelky. Naopak dle stěžovatelky kasační soud nepřipustil tuto analogii v její prospěch, když vyloučil analogickou aplikaci ustanovení § 39 odst. 3 trestního zákoníku, dle něhož se do výše trestu promítá případná nepřiměřená délka trestního řízení. Stěžovatelka dále uvedla, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces tím, že správní orgány a soudy nezkoumaly jednotlivé dílčí případy, ale paušálně dovodily její vinu z počtu jednotlivých kauz, což je nepřípustné. Stěžovatelka rovněž namítla, že podle § 41 soudního řádu správního platí, že lhůty pro zánik odpovědnosti po dobu řízení před soudem neběží, přičemž dle jejího názoru není ústavně konformní, aby toto pravidlo platilo bezvýjimečně a aby docházelo opakovaně ke stavení (přerušení) běhu těchto lhůt, a aby tak od zahájení správního řízení uběhlo již více než 12 let. Takový postup je dle stěžovatelky krom jiného v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Nejvyšší správní soud měl dle ní přerušit řízení a podat návrh na zrušení předmětného ustanovení, ale sám usoudil, že citované ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, i obsah naříkaných soudních aktů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Takové excesy Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.

Pokud jde o okruh námitek směřujících proti skutkovým závěrům soudů (a potažmo správních orgánů) o vině stěžovatelky, dlužno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním správního řízení o deliktu, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů správních orgánů či soudů. Ústavní stížnost je nadto v zásadě jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.

Z odůvodnění kasačního soudu je přitom patrné, že ze spisu se podává, že stěžovatelka předávala svým věřitelům k vyplnění komisionářské smlouvy s pokyny, jak mají postupovat při jejich vyplnění. Po vyplnění věřitelé vraceli zpět stěžovatelce komisionářské smlouvy společně s pokyny k nákupu 2 ks dluhopisů STRIPS. Veškeré uvedené doklady pak stěžovatelka předávala obchodníkovi s cennými papíry. Kasační soud v této souvislosti připomněl, že smluvní vztah mezi věřitelem a stěžovatelkou nevycházel z iniciativy věřitele, ale byla to stěžovatelka, kdo předávala svým věřitelům všechny informace a potřebné podklady k realizaci transakce s dluhopisy STRIPS. Stěžovatelka znala přitom obsah smluv a pokynů, instruovala své věřitele, jak mají vyplnit pokyny a jak mají postupovat při uzavírání komisionářské smlouvy. Věřitelé jí veškeré podklady po vyplnění vraceli a stěžovatelka je předávala obchodníkovi s cennými papíry (srov. str. 10 napadeného rozsudku kasačního soudu a zejména str. 16 a 25 napadeného rozsudku městského soudu). Namítá-li stěžovatelka, že její účast na konkrétních případech nevyplývá ani z výpisů z jejích účtů, když z těchto výpisů vyplývá pouze to, že stěžovatelka přijímala půjčky od konkrétních věřitelů, lze odkázat na odpověď městského soudu na tuto dílčí námitku, dle níž tyto výpisy je třeba vykládat ve spojení s dalším důkazním materiálem, přičemž právě až tímto propojením vychází najevo širší kontext jednání stěžovatelky. Ani zde Ústavní soud žádný exces nezjistil.

Pokud jde o námitky týkající se použití analogických ustanovení trestního zákoníku pro účely správního trestání, nutno uvést následující. Úvahy stěžovatelky o nepřipuštění aplikace § 39 odst. 3 trestního zákoníku, dle něhož se do výše trestu promítá případná nepřiměřená délka trestního řízení, v její prospěch, vycházejí z předpokladu, jehož existenci stěžovatelka bez dalšího presumuje a podle něhož by se délka řízení o pokutě zajisté promítla do její výše, tj. jejím snížením. Ústavní soud však tuto vizi stěžovatelky nesdílí. Jednak se Městský soud v Praze i správní orgány otázkou přiměřenosti výše uložené pokuty dostatečně zabývaly (srov. str. 30 a 31 jeho rozsudku), jednak nelze přehlédnout, že stěžovatelka byla ohrožena pokutou ve výši až jednoho sta milionů Kč (§ 9 odst. 3 zákona č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, v rozhodném znění). Uložení pokuty ve výši 800 000 Kč se tak pohybuje výrazně při pomyslné "spodní hranici" rozpětí peněžité sankce. S ohledem na charakter, rozsah a dopady deliktního jednání stěžovatelky tak, jak tyto skutečnosti byly zjištěny správními orgány i soudy, jakož i s přihlédnutím k povaze podnikání na kapitálových trzích i majetkovým poměrům stěžovatelky, rozhodně nelze mít za to, že by výše pokuty byla nepřiměřená, resp., jinak řečeno, Ústavní soud nemohl rozumně dospět k závěru o tom, že nevzaly-li správní orgány a soudy v úvahu délku správního řízení, zasáhly bez dalšího do práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Z těchto důvodů je bez významu dále se zabývat otázkou přípustnosti analogie § 39 odst. 3 trestního zákoníku, byť ani na výkladu, který zvolil Nejvyšší správní soud (tj. faktickou nepoužitelností trestněprávní úpravy pro specifickou vlastní úpravu v zákoně o Komisi pro cenné papíry - viz str. 10-11), Ústavní soud nic neústavního neshledal.

Co se týká kasačním soudem, městským soudem a správními orgány přijaté analogie s trestním právem ohledně kvalifikace stěžovatelčina jednání jako trvajícího, pokračujícího, resp. opakujícího se správního deliktu, nutno podotknout, že otázka charakteristiky správního deliktu byla klíčová k posouzení otázky promlčení, kterou bylo třeba vyřešit bez ohledu na to, zda se zde nabízí určitá analogie s trestním právem či nikoli. Sama skutečnost, že předpisy hmotného i procesního práva správního trestání nepoužívají pojmy trvajícího, pokračujícího nebo opakujícího se správního deliktu, ještě neznamená, že takové jednání, naplňující znaky správního deliktu, nemůže být jako takové charakterizováno pro účely určení počátku promlčecí doby. Nejvyšší správní soud věnoval této námitce stěžovatelky dostatečnou pozornost a na příkladu vlastního judikátu demonstroval, proč je nutné zkoumat povahu správních deliktů obdobně jako u trestných činů, včetně zhodnocení použitelnosti této jeho judikatury na nyní posuzovanou věc (str. 11 a 12). V podrobnostech lze proto na toto rozhodnutí odkázat. Ani zde tudíž Ústavní soud exces neshledal.

Konečně ani výhradám stěžovatelky stran jí tvrzené protiústavnosti ustanovení § 41 s. ř. s. o stavení běhu promlčecích lhůt nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť ve své rozhodovací praxi se již dotčeným ustanovením zabýval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1913/11 ze dne 22. 8. 2011 či sp. zn. I. ÚS 1296/08 ze dne 21. 10. 2008, dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz), aniž přitom dospěl k pochybnostem o jeho ústavní konformitě. Ústavní soud nevidí důvod, proč by měl nyní postupovat jinak, a stěžovatelka - krom obecných pochybností - ani žádný takový důvod Ústavnímu soudu nepředestřela.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby i nynější ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu pak musil být odmítnut dle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. června 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3521/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies