II. ÚS 3054/14

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Martinem Grobelným, advokátem sídlem Sokolská tř. 21, 702 00 Ostrava 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014 č. j. 4 Tdo 979/2014-22, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. dubna 2014 č. j. 7 To 61/2014-272 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 28. ledna 2014 č. j. 101 T 43/2013-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově a České pojišťovny, a.s. jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 17. 9. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 28. 1. 2014 č. j. 101 T 43/2013-249 poté, co byl původní rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 10. 2013 zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, opětovně uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu dle § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku, kdy byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v délce trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 let a zároveň byla stěžovateli uložena povinnost k náhradě škody poškozené České pojišťovně, a. s. ve výši 177 592 Kč. Přečinu pojistného podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 30. 9. 2010 v Orlové-Lutyni na parkovišti před restaurací v úmyslu získat neoprávněný prospěch po předchozí dohodě s další osobou, která zajistila provedení činu (v dané věci je tato osoba v procesním postavení svědka), nechal za odměnu 6 000 Kč poškodit svůj automobil značky BMW. Toto poškození vozidla následně oznámil poškozené České pojišťovně, a.s. jako pojistnou událost. Česká pojišťovna, a. s. stěžovateli neoprávněně vyplatila částku ve výši 177 592 Kč, čímž jí byla způsobena škoda. Odvolání proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného. O obou odvoláních rozhodl krajský soud tak, že je dne 11. 4. 2014 dle § 256 trestního řádu zamítl (č. j. 7 To 61/2014-272). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které dne 13. 8. 2014 Nejvyšší soud usnesením č. j. 4 Tdo 979/2014-22 dle § 265i odst. 1 písm. b) odmítl.

II. Námitky stěžovatele

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění obecných soudů neodpovídají provedeným důkazům, které byly hodnoceny tendenčně ve stěžovatelův neprospěch. Obecné soudy se dle tvrzení stěžovatele dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami. Stěžovatel v této souvislosti dodává, že v případě pochybností je nutné provedené důkazy hodnotit ve prospěch obviněného, čemuž obecné soudy nedostály.

4. Stěžovatel zejména namítá, že hlavní svědek v jeho věci Pavel Rohal se po celou dobu trestního řízení nacházel v nesprávném procesním postavení, neboť tato osoba neměla být v postavení svědka, nýbrž v postavení účastníka na trestném činu dle § 24 trestního zákoníku. Stěžovatel tedy v tomto smyslu dovozuje, že v případě tohoto důkazního prostředku jde o nezákonný důkaz. Tuto námitku stěžovatel uváděl před obecnými soudy, přičemž žádný soud, ani soud dovolací, se s touto námitkou nevypořádaly.

5. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně svůj výrok o vině opřel toliko o svědeckou výpověď jediného svědka, který je navíc negativně zaujatý vůči stěžovateli a jeho rodině a vzhledem k jeho trestní minulosti je svědkem krajně nedůvěryhodným. Tento svědek měl v rámci trestního řízení opakovaně vypovídat rozporně se svými předchozími výpověďmi, jakož i v rozporu s provedenými listinnými důkazy a s dalšími svědky. Stěžovatel taktéž argumentuje tím, že v jiné věci byl tento svědek vyhodnocen jako svědek nedůvěryhodný.

6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud vyvodil určité skutkové závěry, aniž by sám provedl důkazy, které by měly danou skutečnost podpořit, jakož i ponechal stranou veškeré nesrovnalosti ve výpovědi hlavního svědka, který se, jak je uvedeno výše, měl dle stěžovatele nacházet v procesním postavení účastníka na trestném činu. Naopak výpovědi dalšího svědka, dle stěžovatele nezávislého (jenž se však nachází ve vzájemném přátelském vztahu se stěžovatelem), který ve věci vypovídal ve prospěch stěžovatele, obecné soudy nepřiřkly kýžený význam.

III. Procesní podmínky řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud dále připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků. Dále je třeba upozornit, že pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny).

11. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě pouze polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit.

12. Stěžovatelově námitce, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy nelze přisvědčit. Soud prvního stupně poté, co mu byla věc krajským soudem navrácena k provedení dalšího dokazování, skutkový stav rozkryl do té míry, že o něm nebylo možno důvodně pochybovat, a to v tom rozsahu, který byl pro jeho rozhodnutí o vině stěžovatele dostatečný. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ve stěžovatelově věci nebyl jediným důkazem, z něhož soud prvního stupně vycházel, důkaz svědeckou výpovědí svědka Rohala. V dané věci byly v hlavním líčení provedeny výslechy dalších svědků (např. svědkyně Hermanové vystupující jako likvidátorka poškozené České pojišťovny, a.s., svědků Wybraniece a otce stěžovatele). Jako listinné důkazy byly provedeny fotografie pořízené jak Policií České republiky při ohledání místa činu, tak i fotografie likvidátorky potřebné pro vyhodnocení škodní události. Obecné soudy, zejména soud prvního stupně, hodnotily všechny tyto důkazy ve vzájemné souvislosti. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a nelze dospět k závěru, že jsou s nimi v extrémním nesouladu. Výpověď svědka Rohala byla soudem prvního stupně vyhodnocena jako důvěryhodná, a to z toho důvodu, že její obsah byl podpořen zejména listinnými důkazy, které byly ve věci provedeny. Stran otázky věrohodnosti tohoto svědka lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, který konstatoval, že předchozí odsouzení této osoby ji samo o sobě nediskvalifikuje z podání pravdivé výpovědi v konkrétní věci. Stejně tak dosavadní bezúhonnost není zárukou pravdivosti a věrohodnosti výpovědi určité osoby. Nutné je posuzovat danou výpověď v kontextu dalších důkazů, jak tomu ostatně bylo i v případě stěžovatele. Za okolností, kdy by nalézací soud opřel svůj výrok o vině pouze o jediný důkaz spočívající ve svědecké výpovědi osoby, o jejíž důvěryhodnosti lze důvodně pochybovat, by bylo na místě shledat pochybení tohoto soudu zakládající porušení práva na spravedlivý proces, a to v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, N 43/56 SbNU 479), jakož i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 28. 2. 2006 ve věci Krasniki proti České republice, stížnost č. 51277/99). V daném případě však, jak bylo uvedeno výše, o obdobnou situaci nešlo, neboť důkazů bylo provedeno více a výpověď svědka Rohala korespondovala s ostatními důkazy ve věci opatřenými, byť to stěžovatel ve své ústavní stížnosti popírá, čímž zcela ignoruje listinné důkazy, které potvrzují výpověď svědka Rohala.

13. Otázku procesního postavení svědka Pavla Rohala nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit, neboť právní kvalifikace jednání dané osoby spadá do kompetencí orgánů činných v přípravném řízení trestním. Pokud orgány činné v přípravném řízení vyhodnotily, že Pavel Rohal je v dané věci toliko svědkem, a následně s ním v souladu s tímto statusem jednaly tak, jak zákon předvídá, nelze svědeckou výpověď této osoby shledávat nezákonnou. Z tohoto důvodu je taktéž nutné odmítnout stěžovatelovu argumentaci namítající, že svědek Rohal byl nesprávně poučen, tj. byl poučen jako svědek, byť se dle stěžovatele měl nacházet v procesním postavení obviněného. Zde je nutno uzavřít, že kdyby byl svědek Rohal v postavení obviněného, obsah jeho poučení by byl širší, než je tomu v případě poučení vůči osobě svědka, neboť svědek má zákonem stanovenou povinnost vypovídat o věci pravdivě, anebo odepřít výpověď ze zákonem stanovených důvodů. Svědek Rohal mohl ve svém postavení odepřít výpověď z důvodu uvedeného v § 100 odst. 2 trestního řádu, tedy z toho důvodu, že by si svou výpovědí mohl způsobit trestní stíhání. Nicméně svědek svého práva nevyužil a jeho výpověď byla tedy zákonem předvídaným způsobem použita v trestním řízení ve věci stěžovatele.

14. Stěžovatel dále uvádí, že odvolací soud vyvodil skutkové závěry bez toho, aby sám doplnil dokazování. Této námitce nelze přisvědčit, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že odvolací soud se ztotožnil se závěry vyvozenými soudem nalézacím. Odvolací soud v souladu se skutkovými závěry soudu prvního stupně toliko tyto závěry zopakoval, neboť nepovažoval za nutné je přehodnocovat, jelikož skutkový stav byl objasněn mimo důvodnou pochybnost. Ústavní soud připomíná, že úkolem odvolacího soudu není znovu provádět dokazování, nýbrž pouze je oprávněn doplnit dokazování, pokud to považuje za vhodné. Pokud odvolací soud znovu provede důkazy, popř. provede nové důkazy, je oprávněn vyvozovat skutkové závěry odlišné od soudu nalézacího. Pokud se však odvolací soud ztotožňuje se závěry, které vyvodil soud nalézací, není důvodu, aby znovu tytéž důkazy prováděl. Takový postup by byl v rozporu se zásadou procesní ekonomie a ve svém důsledku by mohl vést k nepřiměřeným průtahům v řízení, což by zakládalo porušení práva na spravedlivý proces. Pokud tedy odvolací soud toliko zopakoval skutkové závěry soudu prvního stupně, které pokládal za prokázané, není důvodu tomuto soudu jeho postup vytýkat.

15. Stran nesrovnalostí ve výpovědi svědka Rohala lze uvést tolik, že touto otázkou se již zabýval soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku ze dne 28. 1. 2014 č. j. 101 T 43/2013-249. Soud prvního stupně vyhodnotil, že šlo o drobné rozpory, které je možno přičítat i delšímu časovému odstupu od spáchaného trestného činu, a zároveň nešlo o rozpory, které by mohly zakládat důvodné pochybnosti stran důvěryhodnosti svědka. Z pohledu Ústavního soudu nejde o nesrovnalosti, které by byly extrémního charakteru.

16. Stěžovatel taktéž namítá, že obecné soudy přiznaly některým důkazům větší důležitost než důkazům jiným. Ústavní soud připomíná, že soudy vycházejí ze zásady volného hodnocení důkazů, která je zároveň výrazem nezávislosti soudu, neboť soud se za současného dodržení zásad ústnosti, bezprostřednosti a veřejnosti sám seznamuje se skutkovým stavem prostřednictvím důkazů ve věci opatřených a je mu dána pravomoc na základě svého vnitřního přesvědčení o věci rozhodnout. Zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů (tedy míru jejich věrohodnosti).

17. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 3054/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies