II. ÚS 2616/15

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Věrou Škvorovou, Ph.D., advokátkou sídlem Francouzská 4, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2015 č. j. 35 UL 61/2015-7, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 27. 8. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud o jeho ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí, v jakém mu stížnost došla, a to bez zbytečného odkladu.

3. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

4. Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 20. 3. 2014, vedenou pod sp. zn. 31C 235/2014, se stěžovatel domáhá proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 50 000 000 Kč, představující zadostiučinění v penězích za "dlouhodobé, devastující a neoprávněné" zásahy do jeho osobnostních práv (práva na rodinný život se synem, práva na zdraví, práva na soukromí, práva na klidný a důstojný život, práva na standardní kvalitu života) úkony soudů a soudními rozhodnutími, tj. při výkonu soudní moci v rámci opatrovnického řízení týkajícího se jeho nezletilého syna J. K., vedeného u Okresního soudu v Jihlavě a posléze u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. P 1343/2006, a to podle občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti.

5. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 6. 8. 2015 č. j. 35 UL 61/2015-7 byl zamítnut návrh stěžovatele na určení lhůty k nařízení jednání ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 235/2014 (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud dospěl k závěru, že procesní úkon týkající se nařízení jednání v předmětné věci, k němuž se vztahuje určení lhůty, nelze procesnímu soudu uložit.

II.

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem městského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, k němuž patří i řádné a včasné projednávání žaloby. Administrativní problémy obvodního soudu, který nebyl od března 2014 schopen se seznámit se spisem, nemohou jít k tíži stěžovatele. Nadto seznámení se se spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 1343/2006 není podle stěžovatele podmínkou nařízení prvního jednání ve věci, když stěžovatel ke své žalobě doložil spoustu listinných důkazů, právě i z předmětného spisu, které navrhuje před procesním soudem provést. Právě s ohledem na obsah spisu u procesního soudu a také na obsah žalobních tvrzení je zřejmé, že ve věci nebude rozhodnuto při jednom soudním jednání a je tedy podle stěžovatele nezákonnou liknavostí procesního soudu, "posvěcenou" městským soudem, když namísto zahájení řádného projednání žaloby se věci nevěnuje s odkazem na jeden chybějící důkaz, se kterým se soud dosud neseznámil. Městský soud podle stěžovatele uvedl argument o nemožnosti seznámení se se spisem Okresního soudu v Ostravě, ačkoliv samotný procesní soud přípisem ze dne 17. 7. 2015 stěžovateli žádnou takovou překážku v nařízení jednání nesdělil, ale sdělil pouze překážku v podobě nevyjádření se ze strany žalované. Akceptace nenařízení jednání s ohledem na nevyjádření se strany žalované je podle stěžovatele libovůlí na straně procesního soudu a městského soudu, když každý účastník řízení má být v řízení bdělý a chránit si a prosazovat svá práva. Pokud se však některý z účastníků rozhodne svých práv, konkrétně práva vyjádřit se k žalobě, nevyužít, nechť si nese důsledky. V žádném případě nemůže být tato nečinnost sanována soudem a jeho bezbřehým vyčkáváním na takové vyjádření. Stěžovatel dále uvedl, že rozhodováním o ústavní stížnosti v pořadí, v jakém došla, by docházelo k dalším průtahům v řízení, zahájeném žalobou již v březnu 2014, v němž dosud nedošlo k jedinému jednání ve věci, a proto požádal o přednostní projednání věci před Ústavním soudem.

III.

7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že s přihlédnutím k obsahu spisu je zřejmé, že procesní úkon týkající se nařízení jednání v předmětné věci, k němuž se vztahuje určení lhůty, nelze procesnímu soudu uložit. K průtahům v souvislosti s nařízením jednání nedošlo, neboť je třeba vyčkat na vyjádření žalovaného k žalobě. Procesní soud dále neměl možnost seznámit se se spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 1343/2006, kde mělo dojít k tvrzenému zásahu do osobnostních práv navrhovatele. Městský soud uvedl, že procesní soud nemá podmínky pro provedení požadovaného úkonu a proto uzavřel, že k průtahům v předmětném řízení z důvodu, že dosud nebylo nařízeno jednání, nedochází.

11. Ústavní soud shledal odůvodnění rozhodnutí městského soudu dostatečným a přesvědčivým včetně jeho závěru o tom, že k průtahům v předmětném řízení z důvodu, že dosud nebylo nařízeno jednání, nedochází. Závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

12. Ústavní soud konstatuje, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na závěr o neopodstatněnosti podané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod k jejímu přednostnímu projednání.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016

Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 2616/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies