III. ÚS 1239/16

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Bagina, zastoupeného JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 177, Valašské Klobouky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2016 č. j. 7 Ads 324/2015-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a základní právo na přiměřené hmotné zabezpečení v invaliditě podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice řízení rozhodnutím ze dne 26. 8. 2013 změnila své rozhodnutí ze dne 3. 5. 2013 tak, že podle § 56 odst. 1 písm. d) a § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a s přihlédnutím k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 a k Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, zvýšila stěžovateli od 15. 6. 2011 výši invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 5 954 Kč měsíčně, současně podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 286/2011 Sb. zvýšila stěžovateli od ledna 2012 invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně na 6 053 Kč měsíčně a posléze podle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 324/2012 Sb. zvýšila účastníku řízení invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně na částku 6 137 Kč měsíčně. Důvodem k vydání takového rozhodnutí byl provedený přezkum zdravotního stavu stěžovatele lékařem vedlejší účastnice řízení se závěrem, že posudkový lékař neposoudil dne 8. 4. 2013 zdravotní stav stěžovatele v plném rozsahu. Podle nových nálezů, doložených během námitkového řízení, totiž došlo ke změně v datu vzniku invalidity třetího stupně od 15. 6. 2011. Proti tomuto rozhodnutí vedlejší účastnice řízení podal stěžovatel žalobu, v níž především namítal, že podle zdravotních záznamů, týkajících se jeho zdravotního stavu, není možno dospět k závěru o vzniku invalidity třetího stupně ke dni 15. 6. 2011, a to z důvodu, že zdravotní problémy v posudku uvedené nejsou objektivně vyhodnoceny.

3. Krajský soud v Brně nejprve rozsudkem ze dne 2. 12. 2014 č. j. 34 Ad 2/2014-66 žalobu stěžovatele zamítl, a to zejména s přihlédnutím k posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně (dále jen "posudková komise") ze dne 9. 7. 2014, jakož i k doplňujícímu posudku posudkové komise ze dne 31. 10. 2014. K první kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že je za účelem posouzení stěžovatelových námitek nutno doplnit skutkový stav (vyjádření celé posudkové komise, resp. jiné komise, vyžádání lékařských zpráv Sociální pojišťovny v Žilině ze dne 22. 2. 2013 a Sociální pojišťovny v Trenčíně ze dne 16. 1. 2014). Posudková komise následně na žádost krajského soudu vypracovala v nepřítomnosti stěžovatele dne 23. 9. 2015 další posudek, v němž nebyly shledány důvody pro změnu již přijatého posudkového závěru ze dne 9. 7. 2014. Po zhodnocení všech předložených důkazů dospěl krajský soud rovněž k závěru, že posudkovou komisí učiněný závěr při jednání dne 9. 7. 2014 byl opřen o medicínská fakta zjištěná v podkladové dokumentaci, a tento posudek společně s doplňujícím posudkem ještě blíže ozřejmil některá fakta týkající se zdravotního stavu stěžovatele. Stejně jako v prvním rozsudku, krajský soud i ve druhém rozsudku v téže věci ze dne 23. 10. 2015 č. j. 34 Ad 2/2014-109 konstatoval, že provedené důkazy vedly k odlišnému závěru o stupni invalidity stěžovatele oproti posouzení ze strany vedlejší účastnice řízení v námitkovém řízení [k datu vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí byl žalobce invalidní pro invaliditu prvního stupně podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění] a žalobu stěžovatele zamítl.

4. Proti naposled uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění pak mj. podrobně osvětlil, proč považuje za správný závěr posudkové komise ze dne 9. 7. 2014 a 23. 9. 2015.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poprvé byl v České republice komplexně vyšetřen, přičemž posudek o invaliditě ze dne 30. 7. 2013 konstatoval, že procentní míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele činí 70 %. Žádné další komplexní vyšetření v České republice stěžovatel, jak tvrdí, neabsolvoval. Opakovaně namítá, že několik minut trvající "klinické vyšetření celého pohybového aparátu lege artis", které provedla dne 9. 7. 2014 posudková komise MPSV v Brně, nelze podle jeho názoru považovat za komplexní a podrobné vyšetření jeho zdravotního stavu. Lékař, který v komisi vystupoval jako ortoped, jej pouze zběžně prohlédl a uložil mu vykonat několik cviků; veškeré závěry čerpal z dřívějších lékařských zpráv. Dobu, po kterou stěžovatele MUDr. Drápal vyšetřoval, považuje stěžovatel za naprosto nesrovnatelnou s dobou vyšetření ze dne 30. 7. 2013.

6. Stěžovatel namítá, že v posudku ze dne 9. 7. 2014, jakož i v doplňujícím posudku ze dne 23. 9. 2015, není posudek o jeho invaliditě ze dne 30. 7. 2013 vůbec zmiňován. Navíc doplňující posudek ze dne 23. 9. 2015 zpracovala komise v jiném složení, než posudek ze dne 9. 7. 2014. Původní ortoped byl nahrazen jiným ortopedem, který stěžovatele nevyšetřoval. Stěžovatel uvádí, že nepovažoval za nutné domáhat se výslechu nového člena komise (nového ortopeda), což mu bylo ze strany Nejvyššího správního soudu vytknuto, když navrhoval, aby dokazování bylo doplněno vypracováním nového posudku o invaliditě stěžovatele.

7. Stěžovatel poukazuje též na odlišnosti závěrů o posouzení jeho zdravotního stavu ze strany posudkových lékařů na Slovensku. Jakkoli může být právní úprava v České republice a ve Slovenské republice rozdílná, domnívá se, že obě právní úpravy jsou si blízké. Zdravotní postižení, jimiž stěžovatel trpí, existují objektivně. Pro stěžovatele je proto nepochopitelné, když posudková komise čerpá poznatky z nálezů slovenských lékařů a dospěje ke zcela jiným závěrům než posudkoví lékaři na Slovensku. Posouzení zdravotního stavu je otázkou odbornou, stěžovatel má však za to, že schopnost samostatné chůze může posoudit i osoba bez odborných znalostí. Pokud Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel není výrazně omezován v běžném životě, včetně sebeobsluhy, i ve schopnosti samostatné chůze, opírá se jen o vyšetření z 9. 7. 2014. Stěžovatel se domnívá, že pokud by jej soud shlédl, jistě by nemohl konstatovat, že je schopen samostatné chůze a není výrazně omezován při běžném životě.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

11. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, jímž byl potvrzen závěr Krajského soudu v Brně, stran hodnocení jeho zdravotního stavu v minulém období ze strany příslušných posudkových orgánů pro účely stanovení stupně invalidity; konkrétně nesouhlasil se stanovením data vzniku invalidity třetího stupně od 15. 6. 2011.

12. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními příslušných procesních předpisů (soudní řád správní, občanský soudní řád), Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, a to ani v případě, kdy by se s tímto hodnocením neztotožňoval. S ohledem na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byla dodržena práva podle hlavy páté Listiny, zda nedošlo k neodůvodněnému vybočení ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj učiněné skutkové závěry, resp. přezkum takového hodnocení a závěrů ze strany Nejvyššího správního soudu, nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, a zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování.

13. Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, vyhovuje ústavněprávnímu požadavku na řádné, srozumitelné a logické odůvodnění, a že námitky stěžovatele byly dostatečným způsobem vypořádány. Nejvyšší správní soud se podrobně zabýval odbornými lékařskými nálezy, v průběhu soudního řízení došlo též k vypracování nového posudku a jeho doplnění. S námitkami, jež stěžovatel opětovně uplatnil v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud detailně vypořádal, na odůvodnění napadeného rozsudku proto postačí odkázat, jak to umožňuje § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jej soud (tj. Nejvyšší správní soud) osobně neshlédl, nutno uvést, že v řízení o kasační stížnosti jakožto mimořádném opravném prostředku je konání jednání záležitostí spíše výjimečnou (§ 109 odst. 2 soudního řádu správního); nadto z ústavní stížnosti není patrné, a nevyplývá to ani z napadeného rozhodnutí, že by stěžovatel konání jednání před Nejvyšším správním soudem výslovně požadoval. I kdyby tomu tak bylo, stěžovatel měl možnost účastnit se jednání o své žalobě před krajským soudem, čehož zjevně využil, přičemž z hlediska posouzení zdravotního stavu stěžovatele pro účely stanovení jeho invalidity k určitému datu je ovšem - s ohledem na odborně medicínskou povahu takového posouzení - rozhodující vyjádření příslušné odborné posudkové komise, jehož jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost následně správní soud posuzuje. Ústavní soud tedy neshledal indicie svědčící o možném porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

14. Rovněž námitku stěžovatele, spočívající v odepření jeho základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení v případě nezpůsobilosti k práci, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněnou. Tohoto práva je možné se v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele došlo k překročení těchto zákonných mezí, ostatně ústavní stížnost ani neobsahuje argumentaci k tomu, že by obecné soudy vybočily z mezí stanovených zákonem pro poskytování invalidního důchodu.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1239/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies