III. ÚS 459/16

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Ing. Evy Daniely Cvik, advokátky, sídlem Bulharská 588/1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 25 Cdo 3711/2015-271, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. března 2015 č. j. 7 Co 313/2015-226 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 24. listopadu 2014 č. j. 9 C 209/2014-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a 1. České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, a 2. Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva na život a na ochranu zdraví, zakotvená v čl. 6 a čl. 31, jakož i právo na rovnost účastníků před soudem, resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se na vedlejších účastnících domáhala žalobou na náhradu škody částky 105 909 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby v průběhu odvolacího řízení částky 105 906 Kč) s příslušenstvím. Škoda jí měla vzniknout z úrazu, který se stal v důsledku pádu stěžovatelky z jízdního kola, když při sjíždění z kopce, po asfaltové cestě, vjela do neoznačené díry (výtluku) v povrchu vozovky o velikosti 70 x 70 cm s hloubkou u středu 5 cm, která byla způsobena pravděpodobně při manipulaci těžkou lesní technikou.

3. Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a uložil stěžovatelce, aby vedlejším účastníkům uhradila náklady řízení. Ve svém odůvodnění vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že úraz stěžovatelky se stal dne 11. 8. 2013 na účelové pozemní komunikaci ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka. Pozemní komunikace měla asfaltový povrch, nebyla však cyklostezkou, nýbrž pozemkem určeným k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. b) lesního zákona. O existenci výtluků na předmětné komunikaci druhý vedlejší účastník věděl, k jeho opravě (tu provedl krátce po nehodě stěžovatelky) dříve nepřistoupil z důvodu, že k plnění funkce lesa byl stav komunikace odpovídající. Okresní soud při právním posouzení vyšel z vymezení povahy lesní cesty jakožto účelové komunikace, která je součástí lesní dopravní sítě, určené k odvozu dříví, dopravě osob a materiálu pouze v zájmu vlastníka lesa a pro průjezd speciálních vozidel. Dospěl k závěru, že povinností druhého vedlejšího účastníka, který s majetkem státu (předmětnou pozemní komunikací jakožto pozemku určeného k plnění funkcí lesa) hospodaří, bylo udržovat lesní cestu v takovém stavu, aby bylo možné užívat ji k uvedenému účelu, což splnil. Tento vedlejší účastník nebyl povinen udržovat lesní cestu ve stavu, který by vyhovoval jízdě na speciálním silničním kole, ani jiném jízdním kole, a to ani při vědomí, že po této lesní cestě cyklisté jezdí. Požadavek stěžovatelky, aby správce lesa udržoval lesní cesty ve stavu vyhovujícím cyklistům, shledal okresní soud jako jdoucí zcela nad rámec požadavku na prevenční povinnost vlastníka lesní cesty ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb. (dále jen "o. z.").

4. K odvolání stěžovatelky věc posuzoval Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplnil mimo jiné, že stěžovatelka byla oprávněna použít předmětnou lesní cestu bezplatně a bez předchozího souhlasu vedlejších účastníků řízení k jízdě na kole. Při posouzení, zda z uvedeného oprávnění stěžovatelky vyplývá povinnost vedlejších účastníků řízení udržovat předmětnou lesní cestu ve stavu, který by umožňoval (zcela) bezpečnou jízdu na kole, resp. zda měly být výtluky označeny, či zda mělo být přistoupeno k zákazu jízdy veřejnosti po předmětné lesní cestě, krajský soud uvedl, že by šlo o příliš extenzivní výklad ustanovení § 415 o. z. Doplnil, že s ohledem na povahu lesních cest musí každý z účastníků silničního provozu dbát zvýšené pozornosti, neboť i bez předchozího upozornění lze na komunikaci očekávat dílčí poškození v důsledku hospodaření v lesích. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že předmětná lesní cesta byla v nadstandardním technickém stavu.

5. Nejvyšší soud potom dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné. Ve stručném odůvodnění poukázal na to, že stěžovatelkou odkazovaná judikatura se týkala odlišných skutkových situací; ve věci sp. zn. 25 Cdo 2819/2011 se jednalo o škodu způsobenou na značené cyklostezce pádem oslabeného stromu a ve věci sp. zn. 25 Cdo 374/2008 zase o pád vánočního stromu na náměstí.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka nejprve poukázala na porušení povinnosti vlastníka starat se o své vlastnictví. Dle napadených soudních rozhodnutí se může vlastník nemovité věci liberovat ze své odpovědnosti za stav nemovité věci vždy tím, že bude udržovat nemovitou věc ve stavu, k jehož účelu je nemovitá věc určena, bez ohledu na to, zda je určena k užívání široké veřejnosti a hrozí tedy bezprostřední újma na zdraví. Povinnosti vlastníků jsou tedy určovány dle druhu a účelu nemovité věci, což je dle stěžovatelky v rozporu se základním principem vlastnického práva dle Listiny.

7. Údaje obsažené v katastru nemovitých věcí dle stěžovatelky často neodpovídají aktuálnímu stavu nemovitých věcí a jejich účelovosti, nemusí proto být vždy postaveno najisto, k jakému účelu pozemní komunikace skutečně slouží, což může vnášet mezi širokou veřejnost značnou právní nejistotu ohledně ochrany jejích práv. V tomto konkrétním případě nepřihlédly soudy ani ke skutečnostem, že sice šlo o lesní cestu, ale tato cesta svým charakterem odpovídala spíše běžné komunikaci, nebyla opatřena žádnými značkami, které by zakazovaly vstup či vjezd ze strany cyklistů na tuto komunikaci, případně upozorňovaly na stav vozovky. Právě s ohledem na to, že se charakterově jednalo o asfaltovou komunikaci, nikoliv lesní cestu v pravém slova smyslu, má stěžovatelka za to, že je nutné posuzovat odpovědnost vlastníka pozemní komunikace komplexně a nikoliv pouze s ohledem na účelovost komunikace. Vlastník předmětné komunikace by tedy měl nést odpovědnost za stav komunikace, kdy možnost liberace by byla možná pouze v případě, kdy by z jeho strany byly řádně označeny závady na komunikaci.

8. Stěžovatelka poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010 sp. zn. 25 Cdo 374/2008 a uvedla, že vedlejší účastník řízení neprokázal, že nebylo v mezích jeho možností závadu na lesní cestě odstranit, zmírnit, nebo na ni upozornit. V tomto konkrétním případě si byl druhý vedlejší účastník o závadě na komunikaci vědom, jak vyplývá ze spisového materiálu, avšak ničeho neučinil. Věděl rovněž, že se na komunikaci pohybuje veřejnost, avšak neučinil nic proto, aby vstup na tuto komunikaci vyloučil či omezil. Právě toto jednání mělo za následek vážný úraz na zdraví stěžovatelky, která má za to, že by vlastník komunikace měl nést odpovědnost za stav předmětné komunikace. Stěžovatelka má za to, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

12. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně zasahují do některého ze základních práv, případně pokud pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takového pochybení se okresní soud ani krajský soud při formování úsudku o tom, zda ze strany druhého vedlejšího účastníka nedošlo k porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 o. z. nedopustily; posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat ústavní stížností konfrontovaný právní názor z hlediska jeho "správnosti". Lze proto konstatovat, že v posouzení dané věci obecnými soudy, v němž šlo o posouzení míry prevenční povinnosti, kterou bylo možné po druhém vedlejším účastníkovi řízení požadovat při údržbě lesní cesty, nelze spatřovat kvalifikovaný exces, libovůli či vybočení z pravidel ústavnosti.

13. K argumentaci stěžovatelky lze nad rámec odůvodnění napadených soudních rozhodnutí toliko stručně poznamenat, že typ, resp. účelovost pozemní komunikace nelze bez dalšího odvíjet od kvality jejího povrchu (zpevnění). Vodítkem pro určení typu pozemní komunikace pro širokou veřejnost přitom zpravidla nebude údaj uvedený v katastru nemovitostí, na jehož možnou irelevanci stěžovatelka obecně poukázala, nýbrž označení pozemní komunikace příslušnou dopravní značkou, resp. v případě účelových pozemních komunikací absence takového značení (§ 2 zákona o silničním provozu, ale i § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vymezující povahu účelové komunikace). Stěžovatelka tak mohla předvídat, o jaký typ pozemní komunikace jde. Za této situace nelze jako extrémní hodnotit přijatý právní závěr, že stěžovatelka měla při průjezdu po předmětné lesní cestě věnovat zvýšenou pozornost řízení jízdního kola, zvláště s přihlédnutím ke skutečnosti (jak vyplynulo ze skutkových zjištění před soudem prvního stupně), že se na předmětné lesní cestě nacházely i jiné výtluky, jichž si stěžovatelka před pádem z jízdního kola všimla. Stěžovatelkou poukazovanému extrémnímu nesouladu přijatých právních závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními nic nenasvědčuje, přijatý právní závěr rovněž nevybočuje z dosavadní rozhodovací praxe v oblasti odpovědnosti za škodu (újmu) vzniklou porušením obecné prevenční povinnosti vlastníka pozemní komunikace, když je nutno vždy zohlednit konkrétní skutkové okolnosti řešené věci. K namítanému porušení práva na rovné postavení účastníků řízení stěžovatelka nic neuvedla, přičemž Ústavní soud neshledal žádné indicie, jež by toto tvrzení stěžovatelky podporovaly.

14. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jejichž porušení stěžovatelka namítala. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 459/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies