III. ÚS 3726/15

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti R. U., zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem, sídlem Šumavská 31a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2015 č. j. 3 Tdo 952/2015-29, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 3. března 2015 č. j. 6 To 15/2015-744, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. října 2014 č. j. 13 T 192/2011-659, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Dne 19. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"). Za uvedený trestný čin a dále za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, jímž byl stěžovatel uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 8. 10. 2012 č. j. 26 T 29/2010-548, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 28 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let za současného vyslovení dohledu. Dále v záhlaví citovaným rozsudkem okresního soudu byla stěžovateli uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Okresní soud při posouzení jednání stěžovatele vycházel z toho, že stěžovatel za účelem získání finančních prostředků k provozování vlastní "zastřené" podnikatelské činnosti v pohostinství postupně přiměl poškozené Lenku Lidaříkovou, Markétu Pečeňovou a Andreu Dudovou (své bývalé přítelkyně a spolupracovnice), aby uzavřely na své jméno několik smluv o úvěru na částky v řádech statisíců korun, když jim přislíbil, že poskytnuté úvěry za ně uhradí. Přitom si byl vědom toho, že vzhledem ke své finanční situaci, výši svých dosavadních nesplacených závazků a výši příjmů nemá dostatek finančních prostředků, aby jim mohl peníze vrátit. Inkasované úvěrové prostředky od poškozených převzal, přičemž jim z nich následně vrátil pouze nepatrnou část v podobě několika měsíčních splátek, respektive poškozené Andree Dudové nevrátil vůbec nic. Celkově tak poškozeným způsobil škodu v úhrnné výši přesahující jeden milion korun.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, k němuž Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 3. 2015 č. j. 6 To 15/2015-744 zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Andree Dudové a rozhodl tak, že stěžovatel je povinen jmenované poškozené zaplatit na náhradě škody toliko částku 86 999 Kč, když se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody tuto poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Následné dovolání stěžovatele bylo citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu zneužil důvěry tří žen, které úmyslně uvedl v omyl, aby se na jejich úkor obohatil, čímž způsobil značnou škodu a naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, jak po formální, tak po materiální stránce.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel spatřuje konkrétně v tom, že soudy neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu, když neopatřily všechny důkazy navržené stěžovatelem (zejména nebyl proveden jako důkaz originál osobního diáře Lenky Lidaříkové), a při hodnocení důkazů soudy nepostupovaly v souladu s trestním řádem, když v prvé řadě se neřídily zásadou in dubio pro reo. Nedůvodně tak přecenily význam důkazů svědčících v neprospěch stěžovatele, zatímco důkazy podporujícími jeho obhajobu se blíže nezabývaly. To se podle stěžovatele ostatně projevilo i ve kvalitě a přesvědčivosti napadených rozhodnutí. Obecné soudy se také podle stěžovatele vůbec nezabývaly možností, že se poškozené Lidaříková, Pečeňová a Dudová domluvily na společném postupu proti stěžovateli, protože věděly, že stěžovatel je vlastníkem pohledávky ve výši 1 102 855 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelova názoru tak jde ve světle těchto okolností jednoznačně toliko o občanskoprávní spor, když pouze v důsledku šikanózního jednání poškozených je věc projednávána před trestním soudem.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

9. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

10. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.

11. K argumentaci stěžovatele musí Ústavní soud nejprve poznamenat, že tato je vedena převážně v abstraktní rovině, když stěžovatel nepředkládá, v čem konkrétně měly být jednotlivé principy ovládající trestní řízení v jeho věci porušeny. Stejně tak stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, co přesně by mělo být například prokázáno originálem osobního diáře jedné z poškozených atp.

12. Naopak ani v ústavní stížnosti stěžovatel nevysvětluje, proč by si poškozená Dudová chtěla sama pořizovat automobil tovární značky Audi, když sama neměla řidičský průkaz a zboží do provozoven bylo naváženo převážně specializovanými společnostmi (což stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje). Neobstojí konečně ani tvrzení stěžovatele, že vůči paní Dudové žádné dluhy neměl, když soudům předkládal potvrzení o vzájemné bezdlužnosti s touto poškozenou. Během trestního řízení totiž vyšlo najevo, že svědkyně Dudová tento dokument podepsala pod nátlakem, když ji stěžovatel sdělil, že pokud potvrzení o vzájemné bezdlužnosti nepodepíše, může jej rovnou podřezat.

13. Argumentuje-li stěžovatel konečně - opět ovšem bez náznaku jakékoliv hlubší, natožpak ústavněprávní argumentace - že se na něj poškozené domluvily s cílem získat jeho pohledávku za dlužníkem v hodnotě 1 102 855 Kč, pak ani tomuto tvrzení stěžovatele Ústavní soud neuvěřil, neboť nepřehlédl, že poškozené se díky tomu, že stěžovatel nesplácel jednotlivé úvěry, dostaly do vážných existenčních problémů. Podle obecných soudů měl přitom stěžovatel jmenovaným poškozeným způsobit škodu ve výši 1 016 217 Kč. To mimo jiné znamená, že stěžovatelem tvrzený kladný rozdíl mezi aktivy a pasívy v rámci jeho majetku by nečinil ani 100 000 Kč; již jen z toho důvodu nepůsobí podle Ústavního soudu přesvědčivě stěžovatelovo tvrzení o účelovosti chování poškozených, vedených údajnou snahou získat výše zmíněnou pohledávku za dlužníkem stěžovatele.

14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) garantovaná stěžovateli ústavním pořádkem.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3726/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies