III. ÚS 1797/16

30. 06. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti 1) Advokátní kancelář Economy JUDr. Pecl a spol., v. o. s., sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, a 2) společnosti DELETE, s. r. o., sídlem Pod Sídlištěm 1, Brno, zastoupenými JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, sídlem Zábrdovická 15/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016 č. j. 29 ICdo 16/2016-65, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. U Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") je vedeno pod sp. zn. KSBR 27 INS 6965/2011 insolvenční řízení na majetek druhé stěžovatelky. V jeho průběhu vydal krajský soud dne 18. 2. 2014 usnesení č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-B-33, kterým potvrdil usnesení schůze věřitelů o odvolání insolvenčního správce, o ustanovení nového insolvenčního správce a o výzvě a uložení povinností odvolanému insolvenčnímu správci.

2. Proti tomuto usnesení krajského soudu podali stěžovatelky žalobu pro zmatečnost, v níž tvrdily zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Krajský soud usnesením ze dne 30. 3. 2015 č. j. 32 ICm 736/2014-26 žalobu zamítl pro nepřípustnost, neboť napadené rozhodnutí není (pravomocným) rozhodnutím, jímž se soudní řízení končí. K odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení krajského soudu a jejich dovolání Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl. Dovolání stěžovatelek shledal Nejvyšší soud přípustným, protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, tj. otázky, zda žalobou pro zmatečnost napadené usnesení krajského soudu je rozhodnutím, jímž se řízení končí, avšak dovolání vyhodnotil jako nedůvodná. V odůvodnění zamítavého usnesení Nejvyšší soud podrobně objasnil notorické předpoklady podání žaloby pro zmatečnost jako mimořádného opravného prostředku (str. 3 a 4) a podrobně strukturoval jednotlivé fáze insolvenčního řízení (str. 5 a 6). Na základě těchto skutečností potvrdil právní závěr, že napadené usnesení krajského soudu není usnesením, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, že jde o usnesení patřící do třetí (realizační) fáze insolvenčního řízení, nejde o usnesení, jímž se tato fáze řízení končí, tudíž je vyloučeno užití žaloby pro zmatečnost.

II.
Argumentace stěžovatelek

3. Stěžovatelky společně podanou ústavní stížností požadovaly zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením o zkrácení jejich práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně o porušení jejich práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.

4. Tvrzená porušení spatřují stěžovatelky v tom, že usnesení krajského soudu ze dne 18. 2. 2014 č. j. KSBR INS 6965/2011-B-33 jim upírá právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V další části ústavní stížnosti stěžovatelky formulují svoje námitky koncentrované proti postupu krajského soudu při odvolávání původního insolvenčního správce a upozorňují na údajnou snahu soudkyně krajského soudu pomoci některým insolvenčním věřitelům. Tuto argumentaci stěžovatelky použily již v ústavní stížnosti vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1250/14, která byla usnesením ze dne 9. 8. 2014 odmítnuta pro nepřípustnost; přičemž důvod nepřípustnosti spočíval v souběžném uplatnění mimořádného opravného prostředku - žaloby pro zmatečnost.

5. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelky považují za velmi schematické a odpovídající ochraně názoru tvůrců insolvenčního zákona. Názor o tom, že rozhodnutí napadené žalobou pro zmatečnost není rozhodnutím, kterým se končí řízení nebo jeho část, nemá podle jejich náhledu řádnou oporu v použitém judikátu. Uvádějí, že "změna insolvenčního správce je možná v celém řízení pouze v okamžiku první schůze věřitelů. Další možnosti spočívající v odvolání správce jsou zcela v jiném právním režimu. Jde tedy o závažné a nevratné rozhodnutí a z procesního hlediska je zcela nepochopitelné, že jsou účastníci vydáni na pospas vůli jediného člověka - soudce ...".

6. S poukazem na shora uvedené trvají stěžovatelky na svém stanovisku o nezákonnosti postupu insolvenčního soudu, který je poškozuje na jejich právech zajištěných Listinou, a trvají na tom, aby předmětné usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V zastoupení stěžovatelek sepsal ústavní stížnost JUDr. Ivan Pecl, advokát. Plné moci udělené právnímu zástupci nebyly předloženy, avšak Ústavní soud, s ohledem na výsledek rozhodnutí o ústavní stížnosti, nepovažoval za efektivní vyzývat stěžovatelky k odstranění této vady.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tento nález, jakož i další rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz)].

9. Ústavní soud z tohoto hlediska posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je návrhem zjevně neopodstatněným podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, který obsahuje výslovně požadavek na zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jež bylo vydáno v řízení o žalobě pro zmatečnost (viz též označení "věci" ústavní stížnosti na její první straně). Po seznámení se s obsahem napadeného usnesení Ústavní soud nesdílí výhrady stěžovatelek (viz bod 5.), které jsou, navíc, formulovány velmi obecně. V této záležitosti odkazuje Ústavní soud na velmi podrobné a přesvědčivé objasnění předpokladů využití žaloby pro zmatečnost, jako mimořádného opravného prostředku (str. 3 a násl., zejména str. 5, odůvodnění napadeného usnesení), a ztotožňuje se se závěrem, že usnesení krajského soudu napadené žalobou pro zmatečnost není usnesením, jímž se třetí (realizační) fáze insolvenčního řízení končí, tudíž proti němu nebyla žaloba pro zmatečnost přípustná. Jestliže se stěžovatelky rozhodly podat tuto žalobu souběžně s předchozí ústavní stížnosti, ač mohly a měly kalkulovat s podmínkami její přípustnosti, zbavily se možnosti meritorního přezkumu usnesení krajského soudu ze dne 18. 2. 2014 č. j. KSBR INS 6965/2011-B-33.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelek, k němuž mělo údajně dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 1797/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies