IV. ÚS 3250/14 - K úhradě nákladů exekuce, které nebyly soudním exekutorem přihlášeny do insolvenčního řízení

01. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Exekuční soud i soudní exekutor porušili právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, pokud jej zavázali k úhradě nákladů exekuce, které nebyly soudním exekutorem přihlášeny do insolvenčního řízení, ačkoli přihlášeny být měly, za situace, kdy byl stěžovatel insolvenčním soudem od placení těchto pohledávek osvobozen, přičemž tento svůj postup opřeli o takový výklad příslušných zákonných ustanovení, který nelze považovat do ústavně konformní.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.07.2016 sp. zn. IV. ÚS 3250/14)

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Strnada, zastoupeného Mgr. Michalem Přibilem, advokátem se sídlem Kopřivnice, Kadláčkova 894, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2014, č. j. 53 Nc 6026/2007-23, a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, ze dne 17. 3. 2014, č. j. 103 Ex 04983/08-31, takto:

I. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2014, č. j. 53 Nc 6026/2007-23, a příkazem k úhradě nákladů exekuce JUDr. Tomáše Vrány, soudního exekutora, ze dne 17. 3. 2014, č. j. 103 Ex 04983/08-31, bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.


Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.

II.

2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisového materiálu vedeného Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 53 Nc 6026/2007, spisového materiálu vedeného původně JUDr. Tomášem Vránou, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Přerov (nyní vedeného JUDr. Tomášem Jíchou, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Přerov) pod sp. zn. 103 Ex 04983/08, jakož i spisového materiálu vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2507/2008, následující skutečnosti.
´
3. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 2. 2008, č. j. 53 Nc 6026/2007-8, byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele k vymožení pohledávky společnosti CETELEM ČR, a. s., jakož i nákladů předcházejícího řízení a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny (výrok I.). Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Tomáš Vrána, soudní exekutor, Exekutorský úřad Přerov (výrok II.).

4. Dne 26. 6. 2008 podal stěžovatel soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení, který spojil s návrhem na povolení oddlužení. O tomto návrhu bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2008, sp. zn. KSOS 22 INS 2507/2008, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno jeho oddlužení. Insolvenční soud tímto usnesením zároveň vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. Tentýž soud vzal svým usnesením ze dne 25. 11. 2013, č. j. KSOS 22 INS 2507/2008-B-48, na vědomí, že stěžovatel splnil oddlužení (výrok I.), a zároveň rozhodl o tom, že se stěžovatel osvobozuje od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahovalo též na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli (výrok IV.).

5. Stěžovatel v lednu 2014 informoval soudního exekutora o skončení insolvenčního řízení, v jehož rámci došlo též k uspokojení pohledávky oprávněného (obchodní společnosti CETELEM ČR, a. s.), přičemž tato pohledávka byla v insolvenčním řízení uspokojena z 96,56 % a ve zbývajícím rozsahu byl stěžovatel od jejího placení insolvenčním soudem osvobozen. Stěžovatel proto navrhl, aby exekuce byla zastavena.

6. Dne 17. 3. 2014 vydal soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. 103 Ex 04983/08-31, v němž tyto, s přihlédnutím ke skutečnosti, že v rámci exekučního řízení nebylo vymoženo ničeho, stanovil v minimální výši, tj. ve výši 7.865,- Kč (odměna exekutora ve výši 3.000,- Kč a náhrada hotových výdajů v paušální částce 3.500,- Kč, to vše + 21 % DPH). Tato částka byla soudní exekutorem postižena na bankovním účtu stěžovatele.

7. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal stěžovatel námitky k Okresnímu soudu v Novém Jičíně, v jejichž rámci vyjádřil přesvědčení, že jelikož soudní exekutor svou pohledávku nepřihlásil včas, tj. v rámci probíhajícího insolvenčního řízení, není po jeho skončení oprávněn tuto pohledávku nadále uplatňovat, neboť stěžovatel byl od placení pohledávek věřitelů, kteří svou pohledávku do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, Krajským soudem v Ostravě osvobozen.

8. Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 19. 9. 2014, č. j. 53 Nc 6062/2007-23, námitky stěžovatele zamítl s odůvodněním, že náklady exekuce nejsou příslušenstvím vymáhané pohledávky, přičemž k jejich úhradě je povinen povinný (stěžovatel). Rozhodnutí insolvenčního soudu o osvobození stěžovatele od placení pohledávek proto na jeho povinnost k úhradě nákladů exekuce nemá dle názoru exekučního soudu vliv.

III.

9. Rozhodnutí exekučního soudu, jímž byly zamítnuty námitky stěžovatele proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce, jakož i tento příkaz samotný, stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zrekapituloval argumentaci, kterou uplatnil již v rámci svých námitek proti příkazu exekutora k úhradě nákladů exekuce. Uvedl, že lze sice souhlasit s názorem exekučního soudu, že náklady exekuce nepředstavují příslušenství pohledávky oprávněného vymáhané v exekučním řízení, avšak tento argument nelze považovat za určující pro závěr, že osvobození od placení pohledávek, jehož stěžovatel v rámci insolvenčního řízení dosáhl, se nevztahuje i na náklady exekutora. Stěžovatel naopak vyjádřil přesvědčení, že exekutor byl povinen svou pohledávku spočívající v nákladech exekučního řízení přihlásit do insolvenčního řízení, neboť opačný závěr by byl proti smyslu a účelu institutu oddlužení. Dle názoru stěžovatele si totiž lze jednoduše představit situaci, kdy dlužník, na jehož majetek bylo před zahájením insolvenčního řízení vedeno několik exekucí, úspěšně projde oddlužením, avšak exekutoři po jeho skončení vydají příkazy k úhradě nákladů exekuce, jimiž dlužníka zavážou k povinnosti jim tyto náklady uhradit, v důsledku čehož se dlužník opětovně ocitne v úpadku, neboť nebude mít prostředky k jejich úhradě. Takový výklad dle názoru stěžovatele však nelze akceptovat.

IV.

10. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil exekuční soud i soudní exekutor. Exekuční soud ve svém vyjádření toliko uvedl, že setrvává na svém stanovisku vyjádřeném v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění v podrobnostech odkázal. Soudní exekutor pak pouze zrekapituloval průběh exekučního řízení a vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná, neboť k porušení práv stěžovatele nedošlo.

V.

11. Ústavní soud pro prostudování ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soudní soustavy, a nepřísluší mu proto ani právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. o výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995 (N 39/3 SbNU 281)]. Ústavní soud však na druhé straně opakovaně připustil, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v nyní posuzovaném případě, a to z následujících důvodů.

13. Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti v nynější věci je podstatné, jakou interpretaci níže specifikované relevantní právní úpravy lze považovat za ústavně konformní.

14. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, tj. ve znění účinném do 31. 10. 2009 (dále jen "exekuční řád"), soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena. Podle odst. 6 písm. e) téhož ustanovení obsahuje usnesení o nařízení exekuce mj. označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce.

15. Podle § 87 odst. 3 exekučního řádu hradí náklady exekuce exekutorovi povinný. Podle odst. 4 téhož ustanovení náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky. Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému.

16. Podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "insolvenční zákon"), je se zahájením insolvenčního řízení spojen ten účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést.

17. Podle § 173 odst. 1 insolvenčního zákona podávají věřitelé přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují.

18. Podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona dále platí, že jestliže dlužník splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, vydá insolvenční soud usnesení, jímž dlužníka osvobodí od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Učiní tak jen na návrh dlužníka. Podle odst. 2 téhož ustanovení se osvobození podle odst. 1 vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit.

19. V souvislosti s právě uvedenou právní úpravou, z níž plyne mj. nemožnost pokračovat v již nařízené exekuci po zahájení insolvenčního řízení [§ 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona], je třeba hledat odpověď na otázku, zda má soudní exekutor, který byl ještě před zahájením insolvenčního řízení exekučním soudem pověřen k provedení exekuce, nárok na to, aby mu povinný uhradil náklady exekuce, a to buď v rámci insolvenčního řízení, po jeho skončení, nebo zda mu tento nárok za situace, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno ještě dříve než exekutor vymohl jakékoli plnění, vůbec nenáleží.

20. Jde-li o náklady exekuce, pak Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právní úpravu nákladů exekuce, jež je zakotvena v § 87 až § 89 exekučního řádu, nelze interpretovat bez ukotvení v obecné úpravě nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. v ustanoveních § 270 a § 271 občanského soudního řádu). Je tomu tak z toho důvodu, že předmětná ustanovení exekučního řádu vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu dle § 52 odst. 1 exekučního řádu. Exekuční řád i občanský soudní řád v části šesté přitom zásadně vychází z toho, že procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci, je oprávněný (srov. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu), jelikož nařízením exekuce (nyní pověřením exekutora jejím provedením ve smyslu § 43a exekučního řádu) bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. § 87 odst. 3 exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněného, bez toho, že by již zde byly specifikovány [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06 ze dne 14. 4. 2006, či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)].

21. Z právě uvedeného plyne, že soudní exekutor má nárok na úhradu nákladů exekuce zásadně povinným, a to již od okamžiku nařízení exekuce (resp. okamžiku, kdy byl jejím provedením exekučním soudem pověřen), s výjimkou situací, kdy je třeba za v řízení úspěšného účastníka namísto oprávněného považovat povinného (tak by tomu bylo např. tehdy, kdy by exekuce byla zastavena z důvodu spočívajícího na straně oprávněného). Jde-li pak o příkaz k úhradě nákladů exekuce ve smyslu § 88 odst. 1 exekučního řádu, je třeba tento v souladu s výše uvedeným považovat pouze za rozhodnutí, jímž je s ohledem na průběh předmětného exekučního řízení autoritativně určena konkrétní výše nákladů exekuce, nikoli za rozhodnutí, které by teprve zakládalo povinnost povinného k jejich úhradě, neboť tato povinnost povinnému vznikla již nařízením exekuce.

22. Právě naznačené závěry se pak dle názoru Ústavního soudu uplatní i tehdy, jde-li o případ, kdy po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož ze zákona došlo k přerušení exekučního řízení, a to aniž by soudní exekutor stihl vymoci jakékoli plnění, přestože již v řízení učinil úkony směřující k provedení exekuce (jako tomu bylo i v nyní souzené věci). To proto, že skutečnost, že proti povinnému bylo zahájeno insolvenční řízení, nelze přičítat k tíži oprávněného. Naopak je namístě konstatovat, že to byl právě oprávněný, kdo jednal zcela po právu, pokud za účelem uspokojení své vykonatelné pohledávky, která nebyla povinným dobrovolně uhrazena, podal exekuční návrh.

23. Pro úplnost je třeba poznamenat též to, že skutečnost, že po nařízení exekuce bylo proti povinnému zahájeno insolvenční řízení, v důsledku čehož došlo k přerušení exekučního řízení dříve, než soudní exekutor stihl vymoci jakékoli plnění, nemůže být přičítána ani k tíži soudního exekutora, který již v řízení aktivně konal, a to i přes existenci konstantní judikatury Ústavního soudu, v jejímž rámci tento setrvává na závěru, že v situaci, kdy soudním exekutorem nebylo nic vymoženo, má být základem pro určení jeho odměny částka nulová (např. nález sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175). Důvodem je skutečnost, že tato judikatura se vztahuje k situacím, kdy bylo povinným plněno dobrovolně ještě před tím, než se povinný o nařízení exekuce dozvěděl. V nynější věci se však o takový případ nejedná, neboť soudní exekutor nevymohl ničeho nikoli proto, že by povinný plnil dobrovolně ještě dříve, než nabyl vědomost o nařízení exekuce, nýbrž proto, že v mezidobí bylo zahájeno insolvenční řízení, v jehož důsledku nebylo možné pokračovat v provádění exekuce, ačkoli již exekutor příslušné kroky k vymožení pohledávky oprávněného učinil. Zde je přitom třeba poukázat na ustanovení § 11 odst. 3 až 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 10. 2008 (dále jen "exekuční tarif"), dle něhož má soudní exekutor právo na odměnu (byť v minimální výši, tj. ve výši 3.000,- Kč) i v případě, zaniklo-li pověření exekutora k provedení exekuce rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o pověření jiného exekutora provedením exekuce, a to aniž by exekutor v exekučním řízení cokoli vymohl (shodně viz ustanovení § 11 odst. 2 až 6 exekučního tarifu v jeho aktuálně účinném znění). Náleží-li odměna v minimální výši soudnímu exekutorovi i v případech právě uvedených, tj. v případech, kdy došlo k zániku pověření exekutora k provedení exekuce, pak dle názoru Ústavního soudu nelze a maiori ad minus dospět k jinému výkladu, než že exekutorovi tato odměna náleží tím spíše i tehdy, pokud jeho oprávnění k provedení exekuce nezaniklo, nýbrž ze zákona došlo pouze k tomu, že v provádění exekuce nebylo možno po dobu, kdy proti povinnému zároveň probíhalo insolvenční řízení, pokračovat.

24. Na základě toho, co bylo výše uvedeno, lze tedy shrnout, že již v okamžiku, kdy bylo vůči stěžovateli k jeho návrhu zahájeno insolvenční řízení, měl soudní exekutor vůči němu nárok na náhradu nákladů exekuce (tj. na odměnu a náhradu hotových výdajů) v právními předpisy stanovené minimální výši, když tento nárok mu vznikl v okamžiku, kdy byla vůči stěžovateli exekuce nařízena a JUDr. Tomáš Vrána byl pověřen jejím provedením, a to bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění a zároveň nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce. V této souvislosti je však třeba odpovědět ještě na jednu otázku, a sice zda tento nárok měl být soudním exekutorem vůči stěžovateli uplatněn v probíhajícím insolvenčním řízení či zda mohl být uplatněn až po jeho skončení. Při hledání odpovědi na ni je přitom třeba vycházet z právní úpravy insolvenčního řízení, zejména pak z ustanovení § 173 a § 414 insolvenčního zákona.

25. Podle ustanovení § 173 odst. 1 insolvenčního zákona, které bylo citováno výše, platí, že věřitelé dlužníka, mezi něž je dle názoru Ústavního soudu třeba řadit též soudního exekutora (viz body 20. až 24. tohoto nálezu), jsou oprávněni uplatnit v rámci insolvenčního řízení své pohledávky přihláškou, a to od okamžiku zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Přitom je třeba vycházet z toho, že uplatnění pohledávky přihláškou v insolvenčním řízení je právem věřitele, nikoli jeho povinností. Je proto na věřiteli, aby zvážil, zda chce usilovat o uspokojení své pohledávky touto cestou, či zda chce raději vyčkat skončení insolvenčního řízení a teprve následně usilovat o to, aby na jeho pohledávku bylo dlužníkem plněno. V posléze uvedeném případě se však věřitel vystavuje riziku, že v rámci insolvenčního řízení bude dlužníku povoleno oddlužení a v případě jeho úspěšného splnění bude dlužník soudem osvobozen od placení dosud neuspokojených částí pohledávek a dále pohledávek do insolvenčního řízení vůbec nepřihlášených.

26. V této souvislosti totiž nelze odhlédnout od smyslu a účelu institutu oddlužení, jenž je sanačním způsobem řešení úpadku a který umožňuje, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně "oddlužen". Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly (srov. § 414 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon (ani exekuční řád) přitom z tohoto pravidla nestanoví pro případ pohledávky soudního exekutora, který bude usilovat o úhradu nákladů exekuce, žádnou výjimku. Za této situace je dle názoru Ústavního soudu jediným možným výkladem, který by nestál v rozporu se smyslem a účelem zákona, a tedy jediným výkladem, který lze považovat za ústavně konformní, takový výklad, že osvobození dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona se vztahuje i na tuto pohledávku, kterou tedy nelze uspokojit jinak než její přihláškou do insolvenčního řízení. Opačný závěr by totiž zcela popíral smysl oddlužení, neboť si lze snadno představit situaci, kdy by se dlužník, který splnil podmínky pro oddlužení, znovu ocitl v dluhové pasti, tentokráte proto, že by nebyl schopen dostát povinnosti k úhradě nákladů exekucí, které vůči němu byly nařízeny ještě v době před zahájením insolvenčního řízení. Takový výklad však zjevně připustit nelze.

27. K závěru, že pohledávku soudního exekutora spočívající v nákladech exekuce je tento povinen přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení, ostatně dospívá též komentářová literatura (viz Kasíková, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 294) i judikatura Nejvyššího soudu. Zde je třeba předně poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 (uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud uvedl, že soudní exekutor, kterému v průběhu exekuce vznikají náklady uvedené v § 87 odst. 1 exekučního řádu, má v rámci insolvenčního řízení stejné postavení jako ostatní věřitelé dlužníka (povinného). Dovolací soud ve vztahu k právě uvedenému dovodil, že "[v] okamžiku, kdy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku (její část), vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení (jako v této věci). Jestliže má z tohoto titulu pohledávku vůči povinnému - úpadci (ať již vymahatelnou podle příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo ne), je povinen ji přihlásit v přihlašovací lhůtě do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce, jak správně dovozuje dovolatel ‚v řadě s ostatními věřiteli'". Přestože právě uvedený závěr Nejvyšší soud vyslovil v situaci, kdy soudní exekutor ještě před zahájením insolvenčního řízení již vymohl část vymáhané pohledávky, uplatní se tento závěr dle názoru Ústavního soudu i v nyní posuzované věci. To proto, že je-li soudní exekutor dle názoru Nejvyššího soudu povinen v případě souběhu insolvenčního a exekučního řízení svou pohledávku spočívající v nákladech exekuce uplatnit toliko cestou její přihlášky do insolvenčního řízení (v jehož rámci se může domoci pouze jejího poměrného uspokojení v řadě s ostatními věřiteli) i tehdy, pokud jím v rámci exekučního řízení již byla vymožena část vymáhané pohledávky oprávněného, je povinen tímto způsobem dle názoru Ústavního soudu postupovat tím spíše i v situaci, kdy jím nebude na vymáhanou pohledávku oprávněného do zahájení insolvenčního řízení vymoženo ničeho, přestože již za tímto účelem učinil příslušné procesní kroky. V opačném případě by se totiž soudní exekutor, který již pro oprávněného vymohl část vymáhaného plnění, z hlediska uspokojení své pohledávky spočívající v nákladech exekuce, ocitl v horším postavení než soudní exekutor, kterým do zahájení insolvenčního řízení nebylo vymoženo ničeho, neboť prvně uvedený by se (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) mohl domoci pouze poměrného uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení (přičemž dlužník by byl ve zbývající části od povinnosti k úhradě této pohledávky soudem osvobozen), zatímco posléze uvedený soudní exekutor by byl uspokojen plně (i přes existenci osvobození dlužníka od placení pohledávek) po skončení insolvenčního řízení. Takový výklad však dle názoru Ústavního soudu postrádá jakékoli rozumné zdůvodnění.

28. S přihlédnutím ke všemu, co bylo výše uvedeno, nelze v nyní posuzovaném případě než uzavřít, že exekuční soud i soudní exekutor porušili právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, pokud jej zavázali k úhradě nákladů exekuce, které nebyly soudním exekutorem přihlášeny do insolvenčního řízení, ačkoli přihlášeny být měly, za situace, kdy byl stěžovatel insolvenčním soudem od placení těchto pohledávek osvobozen, přičemž tento svůj postup opřeli o takový výklad příslušných zákonných ustanovení, který nelze považovat do ústavně konformní. Ústavní soud proto shledal, že je namístě ústavní stížnosti vyhovět a jí napadená rozhodnutí zrušit.

29. Ústavní soud pro úplnost dodává, že shledal důvod pro svůj kasační zásah i přesto, že částka, k jejíž úhradě byl stěžovatel napadenými rozhodnutími zavázán, je částkou tzv. bagatelní a Ústavní soud je při svých zásazích do rozhodovací činnosti obecných soudů, jde-li o takto nízké částky, obvykle velmi zdrženlivý. Je tomu tak v prvé řadě proto, že otázka výkladu shora uvedených ustanovení exekučního řádu a insolvenčního zákona je soudy rozhodována velmi nejednotně, což je Ústavnímu soudu známo z jeho úřední činnosti [srov. např. závěry vyslovené v nyní napadených rozhodnutích, které se opírají o závěry vyslovené v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2013, č. j. 26 Co 305/2013-79, se závěry vyslovenými v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2014, č. j. 10 Co 338/2014-54, které byly předmětem ústavněprávního přezkumu ve věci, o níž bylo Ústavním soudem rozhodnuto usnesením sp. zn. II. ÚS 3767/14 ze dne 19. 5. 2015 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Jedná se přitom o problematiku, u které je vyloučeno případné judikatorní sjednocení ze strany Nejvyššího soudu (byť se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vyslovil v obdobných věcech - k tomu viz bod 27), a to již jen s ohledem na minimální výši nákladů exekuce, jejichž úhrady se soudní exekutor může po povinném domáhat v případě, že jím nebylo na vymáhanou povinnost do zahájení insolvenčního řízení nic vymoženo. Výše těchto nákladů (odměna soudního exekutora ve výši 3.000,- Kč + náhrada hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč, to vše včetně DPH) totiž v žádném případě nepřevýší majetkový cenzus zakotvený v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. částku 50.000,- Kč, pročež o případném dovolání nelze uvažovat ani tehdy, pokud by otázka nákladů exekuce nebyla řešena v souvislosti s příkazem k jejich úhradě (proti němuž je přípustný pouze jediný opravný prostředek, jíž jsou námitky, o nichž je rozhodováno exekučním soudem, tj. místně příslušným okresním soudem), jako tomu bylo v nyní posuzovaném případě, ale v souvislosti s rozhodnutím soudu (či soudního exekutora) o návrhu na zastavení exekuce, proti němuž lze brojit též odvoláním.

30. Druhým důvodem, pro který Ústavní soud přistoupil ke svému kasačnímu zásahu, je skutečnost, že jakkoli se částka ve výši 7.865,- Kč obecně může jevit jako bagatelní, je třeba si uvědomit, že povinnost k její úhradě byla stěžovateli uložena v situaci, kdy se tento po dobu pěti let nacházel v režimu oddlužení, přičemž byl po tuto dobu dle § 398 odst. 2 insolvenčního zákona povinen splácet měsíčně svým věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Dle názoru Ústavního soudu tudíž nelze očekávat, že by dlužník po skončení insolvenčního řízení disponoval naspořenými finančními prostředky a tedy mohl předmětnou částku soudnímu exekutorovi bez větších obtíží uhradit.

VI.

31. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku I. a II. tohoto nálezu uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. července 2016


Jan Musil v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies