I. ÚS 2037/16

01. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, se sídlem Ostrava - Poruba, L. Podéště 1883/5, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2016 č. j. 78 A 6/2015-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení výroku II o nákladech řízení v záhlaví tohoto usnesení uvedeného usnesení Krajského soudu v Ostravě pro porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví. Dále měl být napadeným výrokem porušen i čl. 96 a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že se stěžovatel žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 4. srpna 2015 domáhal toho, aby soud uložil Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně stěžovatele, povinnost rozhodnout o odvolání stěžovatele, ve kterém navrhoval, aby usnesení, kterým byl zamítnut návrh na komplexní lázeňskou léčebně rehabilitační péči, zrušil a komplexní lázeňskou léčebně rehabilitační péči schválil. Podle stěžovatele měla Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, povinnost vydat rozhodnutí do dne 17. února 2015, neboť dne 16. ledna 2015 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2015, vydaný pod č. j. 78 Ad 34/2012-35, kterým bylo její rozhodnutí ze dne 19. června 2012. vydané pod č. j. SŘV-ZNL/672/U53/0-14/12, o léčebné lázeňské péči, zrušeno a věc se jí vrátila k dalšímu řízení. Ještě než o stěžovatelově nečinnostní žalobě bylo rozhodnuto, tak Revírní bratrská pokladna, zdravotní pojišťovna, vydala rozhodnutí, jehož vydání se stěžovatel žalobou domáhal. Stěžovatel vzal svou žalobu zpět, avšak požadoval, aby byla v usnesení o zastavení tohoto řízení uložena Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, (dále též "žalovaná") povinnost k úhradě nákladů řízení stěžovateli, neboť k podání žaloby i zpětvzetí došlo z důvodů na straně žalované.

3. Krajský soud svůj napadený výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli rozsáhle odůvodnil. Připustil, že z formálního pohledu na právo náhrady nákladů řízení by toto právo nepochybně náleželo stěžovateli podle věty druhé § 60 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s.ř.s."). Krajský soud však nemohl přehlédnout předchozí průběh celého řízení zahájeného stěžovatelem podáním žaloby proti rozhodnutí žalované, jímž zamítla jeho odvolání a potvrdila usnesení o zamítnutí komplexní lázeňské péče. Krajský soud v Ostravě tuto žalobu nejdříve svým usnesením ze dne 29. 11. 2012 odmítl a poté, kdy toto usnesení Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 zrušil, rozhodl v této věci krajský soud rozsudkem ze dne 12. 1. 2015 tak, že předmětné rozhodnutí žalované zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Dne 28. 1. 2015 podal stěžovatel kasační stížnost proti uvedenému rozsudku krajského soudu, a jelikož tato kasační stížnost směřovala v podstatě do výroku o náhradě nákladů řízení, byla Nejvyšším správním soudem usnesením ze dne 13. 1. 2016 odmítnuta. V době, kdy probíhalo řízení o uvedené kasační stížnosti, podal stěžovatel dne 5. 8. 2015 předmětnou žalobu na ochranu proti nečinnosti a domáhal se uložení povinnosti žalované vydat rozhodnutí ve věci samé. Učinil tak v době, kdy mu nepochybně (a zejména jeho právnímu zástupci, jakožto právnickému profesionálu) muselo být známo, že veškerá spisová dokumentace byla po podání kasační stížnosti postoupena Nejvyššímu správnímu soudu. Žalovaná tedy nemohla bez listinných důkazů obsažených ve správním spise rozhodovat opětovně o odvolání stěžovatele až do doby, kdy jí spolu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu tyto podklady byly vráceny. Usnesení o odmítnutí kasační stížnosti bylo vydáno dne 13. 1. 2016 a žalovaná neprodleně ve věci vydala rozhodnutí dne 7. 3. 2016 (stěžovateli bylo toto rozhodnutí doručeno dne 22. 3. 2016). Z uvedeného činí krajský soud jednoznačný závěr, že žalovaná nemohla být z objektivních důvodů v prodlení s vydáním svého rozhodnutí ve věci samé a nemohla se tedy dopustit žádné nečinnosti. Účelem § 60 odst. 7 s.ř.s. je umožnit soudu v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení zajistit ochranu základních práv účastníků řízení a přiblížit se tak obecné ideji spravedlnosti. Konkrétně tedy jde o realizaci obecné zásady, že je soud povinen dbát toho, aby ani v řízení před soudem nedocházelo k porušování práv a chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. V posuzované věci však shledal krajský soud spravedlivým, aby žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti se závěry krajského soudu polemizuje a shledává jeho rozhodnutí neústavním. Podání kasační stížnosti nemůže bránit správnímu orgánu v pokračování ve správním řízení; není úkonem tohoto řízení, které se rozhodnutím soudu znovu dostalo do stadia před vydáním konečného rozhodnutí, jež by odůvodnilo neprovádění řádných procesních úkonů či bránilo vydání nového rozhodnutí správním orgánem v mezích právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí krajského soudu. Tak jako účastník správního řízení nemůže podáním kasační stížnosti vyloučit účinky právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, nemůže tak učinit ani správní orgán svou kasační stížností směřující proti rozsudku zrušujícímu. Zrušil-li tedy krajský soud rozhodnutí správního orgánu, bylo povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost, v níž stěžovatel polemizoval s vysloveným právním názorem. Nerespektoval-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračoval-li řádně v řízení, jednalo se o nečinnost, proti níž se bylo možné úspěšně bránit podáním žaloby dle § 79 a násl. soudního řádu správního. Neústavnost napadeného rozhodnutí spatřuje stěžovatel i v jeho překvapivosti, neboť mu krajský soud nedal možnost argumentovat ve prospěch svého nároku.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecný soud ve svém napadeném rozhodnutí nedopustil.

8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2037/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies