II. ÚS 2128/15

07. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Stehlíka, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 21 Cdo 3485/2015-219, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015 č. j. 23 Co 106/2015-194 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. ledna 2015 č. j. 42 C 61/2010-168, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a JUDr. Tomáše Pelikána, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, sídlem Dušní 22, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně mělo dojít i k porušení principu legitimního očekávání.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla částka 11 973 Kč s příslušenstvím, představující část stěžovatelovy mzdy vyplacené na základě pracovní smlouvy uzavřené dne 1. 7. 2008 mezi Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "PSBD") a stěžovatelem (jenž byl současně od 19. 6. 2008 členem představenstva PSBD). Na základě této smlouvy byla stěžovateli od prosince 2008 do března 2009 vyplacena souzená částka, dle názoru vedlejšího účastníka však šlo o smlouvu neplatnou, neboť stěžovatel na jejím základě měl vykonávat práci, již vykonával z titulu svého členství ve statutárním orgánu, pročež po stěžovateli požadoval vydání bezdůvodného obohacení.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 14. 11. 2012 č. j. 42 C 61/2010-104 zamítl a Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 22. 5. 2013 č. j. 23 Co 2/2013-140 rozsudek nalézacího soudu potvrdil. K dovolání stěžovatele však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 9. 2014 č. j. 21 Cdo 3066/2013-156 rozhodnutí soudů obou instancí zrušil, a to z důvodu, že v předmětné smlouvě uvedený druh práce se obsahově kryl s předmětem činnosti člena statutárního orgánu, a jako taková byla smlouva absolutně neplatná pro obcházení zákona.

4. Po vrácení věci (vázán právním názorem Nejvyššího soudu) obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku a městský soud k odvolání stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil.

5. Stěžovatel výše uvedená rozhodnutí napadl jak ústavní stížností, tak dovoláním, přičemž v ústavní stížnosti zdůraznil, že dovolání bude s největší pravděpodobností odmítnuto; Jelikož Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání rubrikovaným usnesením odmítl dříve, než by soudce zpravodaj projednávanou ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, je třeba ústavní stížnost - nemá-li nastat ve vztahu ke stěžovateli stav denegationis iustitiae - považovat za přípustnou (jelikož dovolání bylo uplatněno řádně). Veden závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00 (dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), Ústavní soud - aniž by musel stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu - dovodil, že stěžovatel rovněž napadá z povahy věci explicitně nenapadené rozhodnutí Nejvyššího soudu.

II. Námitky stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že žádný zákon nezakazuje paralelní pracovněprávní vztah člena statutárního orgánu k dotyčné právnické osobě. S odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 931/2013 a rozsudku ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3822/2012 stěžovatel připomíná, že pracovní smlouva sjednaná na druh práce o shodném obsahu jakožto předmět činnosti člena statutárního orgánu je neplatná, v souzené věci je však situace odlišná právě v tom, že stěžovatel měl dle inkriminované pracovní smlouvy vykonávat jinou činnost, než ke které byl povinován z titulu člena představenstva daného bytového družstva. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že jím vykonávaná činnost (prováděná na základě pracovní smlouvy) se týkala podpůrných činností (spisová agenda, kontrola stavu objektů a dohled na průběh prací, atd.), na které by si jinak PSBD muselo najmout zaměstnance. Byla-li přitom pracovní pozice v pracovní smlouvě označena jako "technický manažer," stěžovatel uvádí, že nikdy neměl žádné podřízené (což souzenou věc odlišuje od výše uvedených judikátů), a taktéž nebyl odměňován duplicitně, neboť funkci člena představenstva PSBD vykonával zcela bezplatně.

7. Nadto stěžovatel namítá, že vedlejší účastník již samým vyplacením sporné mzdy za měsíce duben až září 2009 (a to na základě pravomocného rozsudku městského soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 62 Co 148/2011, do kterého se již dále vedlejší účastník nedovolal) platnost předmětné pracovní smlouvy uznal, jak shodně uvedl také Ústavní soud v usnesení ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 1078/14 ve věci ústavní stížnosti vedlejšího účastníka proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v jeho sporu o vyplacení mzdy jiného člena představenstva PSBD.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (viz výše bod 5.).

IV. Vlastní posouzení věci

9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

10. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

11. Předně nelze nezmínit skutečnost, že předmětná věc ve své podstatě vykazuje - prizmatem rozhodných ustanovení občanského soudního řádu - znaky takzvané bagatelnosti, tedy ji je via facti třeba zařadit do skupiny podání, u kterých je namístě pouze omezený ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí, a to proto, že je z povahy věci možné (není-li prokázán opak) dovodit, že stěžovateli nemohla být v soudním řízení způsobena natolik citelná újma, jež by vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. Není totiž možné přehlížet skutečnost, že v dané věci nebylo - právě z důvodu bagatelnosti - dovolání ex lege nepřípustné toliko proto, že předmětná věc byla kvalifikována jako pracovněprávní spor [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014], a to i přes to, že v průběhu řízení vyplynulo, že souzené věci pracovněprávní konotace fakticky přiřadit nelze (viz níže).

12. Stěžovateli je možné přisvědčit potud, že výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva nevylučuje souběžný pracovněprávní vztah mezi touto fyzickou osobou a obchodní korporací (srov. ostatně odůvodnění na str. 5 in fine napadeného rozsudku městského soudu); nutným předpokladem je však skutečnost, že se povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy nekryjí (byť jen částečně) s povinnostmi, které má z titulu své funkce člen statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva.

13. Obecné soudy proto nepochybily, pokud na základě učiněných skutkových zjištění, dle kterých se činnost, již měl stěžovatel vykonávat na základě pracovní smlouvy, materiálně kryla s jeho povinnostmi člena představenstva (viz zejména druhý odstavec na str. 5 rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3066/2013), dospěly k závěru, že sporná pracovní smlouva není platná.

14. Namítá-li přitom stěžovatel, že při souběhu pracovněprávního a obchodněprávního vztahu k bytovému družstvu nebyl duplicitně honorován, neboť činnost člena představenstva vykonával bezplatně, postačí připomenout, že vedlejším účastníkem uplatněná žaloba na vydání bezdůvodného obohacení se týkala pouze částek vyplacených nad rámec sjednané měsíční odměny člena představenstva (ve výši 10 000 Kč). Ani této stěžovatelově námitce tak nelze bez dalšího jakkoli přisvědčit, přičemž obdobný závěr je třeba učinit rovněž ve vztahu k námitce, že stěžovatel neměl žádné podřízené, neboť tato skutečnost sama o sobě nemá žádný vliv na řešení (skutkové) otázky, zda se povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy překrývaly s povinnostmi člena představenstva, či nikoliv.

15. Relevantním konečně není ani stěžovatelův poukaz na rozsudek městského soudu sp. zn. 62 Co 148/2011, jenž neměl obdobný předmět řízení jako posuzovaná věc (týkal se mzdy za duben až září 2009, a nikoli mzdy za prosinec 2008 až březen 2009, jako v případě ústavní stížnosti stěžovatele), ani poukaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1078/14 (jež se týkalo sporné části mzdy vyplacené před prohlášením konkurzu na majetek PSBD, tedy přede dnem 17. 4. 2009). I s těmito stěžovatelovými námitkami se obecné soudy v předchozím řízení řádně vypořádaly (srov. str. 5 napadeného rozsudku obvodního soudu a první odstavec na str. 6 napadeného rozsudku městského soudu), pročež na tomto místě postačí pro stručnost na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí v úplnosti odkázat.

16. Pouze na okraj pak Ústavní soud poznamenává, že se nezabýval případným stěžovatelovým nárokem na výplatu předmětných částek z titulu odměny člena statutárního orgánu PSBD, neboť toto stěžovatelovo tvrzení bylo v rámci odvolacího řízení označeno za nepřípustné novum, přičemž stěžovatel v tomto směru v ústavní stížnosti žádnou oponenturu nepředkládá.

17. Ústavní soud z výše uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 2128/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies