I. ÚS 452/16 #2

07. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) Ing. Jiřího Rozbořila, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 1212/39, Olomouc, 2) Mgr. Karla Kadlece, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, a 3) plk. Mgr. Radka Petrůje, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 10. 2015 č. j. UOOZ-1930/TČ-2014-292600 a usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 12. 1. 2016 č. j. 2 NZT 29/2015-83 a proti zásahu Policie České republiky a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci spočívajícímu v nezákonném pořízení a procesním použití zvukového záznamu označeného VIDKUN_20 2015-08-13 19-15 ze dne 13. 8. 2015, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, první stěžovatel dále napadá též pořízení v záhlaví označeného zvukového záznamu a žádá, aby bylo přikázáno Policii ČR zničit tento zvukový záznam, jakož i jeho následně pořízené zvukové otisky a listinné přepisy. Stěžovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími policejního orgánu a státního zástupce, respektive postupem policie došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, a to zejména práv dle čl. 7, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 13, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 3 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv (dále též jen "Listina") a svobod a čl. 8 odst. 1 a čl. 6, včetně čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 6 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelů, a to prvního stěžovatele pro zločin podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, druhého stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku; a třetího stěžovatele pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákoníku spáchaný ve formě spolupachatelství. Toto usnesení policejního orgánu stěžovatelé napadli stížnostmi, které byly napadeným usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále též jen "státní zástupce NSZ") zamítnuty jako nedůvodné. Obvinění prvního stěžovatele je opřeno o zvukový záznam, jehož pořízení první stěžovatel napadl jako nezákonné.

3. První stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti rozporuje naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, pro nějž je stíhán. Především však napadá zákonnost důkazu, na jehož základě byl zejména obviněn, a to zvukového záznamu jeho rozhovoru s druhým stěžovatelem dne 13. 8. 2015 večer v jedné olomoucké hospodě. Tento zvukový záznam byl pořízen policií na základě povolení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci podle § 158d trestního řádu, tedy jako záznam pořízený při sledování osob. Podle prvního stěžovatele se však jednalo o cílený směrovaný záznam, který je s ohledem na míru zasažení lidských práv srovnatelný spíše s odposlechem telekomunikačního provozu, pročež měl být podmíněn souhlasem soudce. Potřeba soudní kontroly je o to silnější, uváží-li se možná manipulace s digitálními nahrávkami, kterou nikdy nelze jednoznačně vyloučit. První stěžovatel dále poukazuje na určitou komunikační svobodu v České republice, respektive "komunikační svobodu v hospodě u piva" coby projev realizace soukromého života. Má za to, že pořízení napadeného zvukového záznamu je třeba hodnotit z hlediska přiměřenosti a proporcionality. V neposlední řadě uvádí, že při pořízení dotčeného záznamu proti němu nebylo vedeno žádné šetření, tím spíše ani trestní řízení policií, přičemž záznam pořízený v určité trestní věci lze v jiné trestní věci použít jen za určitých podmínek. Mimoto stěžovatel namítá, že trestní řízení je vedeno nepříslušnými orgány, kterážto vada postihuje rovněž povolení a pořízení dotčeného zvukového záznamu, a pochybuje o efektivnosti opravného prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel se přitom s ohledem na judikaturu Ústavního soudu domnívá, že v jeho případě jde o situaci mimořádnou, která souvisí i s jeho politickým postavením hejtmana, a tak neústavní a nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení odůvodňuje zásah Ústavního soudu již v dané fázi trestního řízení.

4. Druhý stěžovatel je rovněž přesvědčen, že v daném případě je odůvodněna ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního, a to proto, že ze strany orgánů činných v trestním řízení jde o zjevnou svévoli a že stěžovateli hrozí neodvratná újma (druhý stěžovatel již byl mimo jiné propuštěn ze služebního poměru). Především pak namítá, že trestní řízení je vedeno nepříslušnými orgány, a to jak policejním orgánem, tak dozorovým státním zastupitelstvím, tak i soudem. Základem těchto vad je podle něj usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 7. 2014, kterým bylo podle § 157 odst. 2 písm. b) trestního řádu rozhodnuto o odnětí věci Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") a jejímu přikázání Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu. Druhý stěžovatel však upozorňuje, že v době vydání tohoto rozhodnutí o delegaci ještě vůbec neprobíhala ani počáteční fáze přípravného řízení, neboť záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán až dne 23. 7. 2014, ačkoli takové rozhodnutí podle uvedeného ustanovení je vázáno právě až na přípravné řízení. Mimoto ovšem podle druhého stěžovatele ani vrchní státní zastupitelství nebylo s ohledem na podmínky § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, k rozhodnutí o delegaci věcně příslušné; navíc ze samotného rozhodnutí není zřejmé, že by se tato delegace měla uplatnit i pro přípravné řízení trestní v dané věci; a konečně k provedené delegaci nebyl vůbec zákonný důvod (dosud se nepotvrdilo, že by vedení GIBS bylo ve věci skutečně podjaté a údajné ovlivňování kauz GIBS se nakonec nestalo ani předmětem trestního stíhání). Druhý stěžovatel je přesvědčen, že popsané vady nelze bagatelizovat, neboť nezákonné rozhodnutí o delegaci ve spojení s výkonem dozoru nepříslušným státním zastupitelstvím mělo bezprostřední dopad na další procesní vývoj věci, včetně zahájení a vedení trestního stíhání nepříslušným policejním orgánem, rozhodování o opravném prostředku proti němu nepříslušným státním zastupitelstvím a obstarání klíčových důkazů proti stěžovateli na základě úkonů nepříslušných orgánů. V neposlední řadě stěžovatel upozorňuje, že ve věci je rovněž rozhodováno nepříslušným soudem, a to Okresním soudem v Ostravě. Rovněž je přesvědčen, že vzhledem ke kontextu dané věci se mimo ústavní limity ocitla i samotná úprava příslušnosti státního zastupitelství podzákonným předpisem. Závěrem pak druhý stěžovatel poukazuje na porušení svých obhajovacích práv tím, že mu nebylo včas a v plném či dostatečném rozsahu umožněno seznámit se s obsahem trestního spisu.

5. Třetí stěžovatel se rovněž domnívá, že ústavní stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je v daném případě i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu důvodná, a to protože toto usnesení je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv a protože by nebylo možné stížností námitky efektivně uplatnit v dalším stádiu trestního řízení. Třetí stěžovatel především namítá, že státní zástupce NSZ řádně nepřezkoumal napadené usnesení o zahájení trestního stíhání a správnost věcných závěrů v něm uvedených. Podle třetího stěžovatele totiž zvukovým záznamům o sledování osob, které byly podkladem obvinění stěžovatelů, není téměř vůbec rozumět pro špatnou technickou kvalitu a z těch záznamů, kterým porozumět lze, nevyplývají závěry učiněné policejním orgánem, respektive z nich jednoznačně nevyplývá naplnění znaků trestných činů, pro něž je stěžovatel stíhán. Třetí stěžovatel má tedy za to, že státní zástupce se při rozhodování o stížnostech stěžovatelů proti usnesení o zahájení trestního stíhání s dotčenými zvukovými záznamy vůbec neseznámil. Dále upozorňuje na určité formulace státního zástupce NSZ v napadeném usnesení, které zpochybňují opodstatněnost jeho obvinění a trestního stíhání. Má za to, že jeho trestní stíhání vychází jen z vlastních subjektivních úvah a dedukcí orgánů činných v trestním řízení, nikoli z objektivně zjištěných skutkových okolností. Konečně pak třetí stěžovatel poukazuje na následky, které pro něj podle něj nezákonné zahájení trestního stíhání mělo: stěžovatel byl zproštěn výkonu služby, nyní mu náleží podstatně nižší plat, což představuje citelný zásah pro rodinný rozpočet, nadto i s ohledem na medializaci celého případu byl též podstatně zasažen na své cti a důstojnosti, budované po mnoho let.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavních stížností, napadených rozhodnutí i přiložených listin a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.

7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

9. Navíc, jak již Ústavní soud také dříve připomněl (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015), obecný soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§ 181 odst. 1 trestního řádu). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.

10. Pokud jde konkrétně o usnesení, kterým se podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů rozhoduje o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že toto usnesení je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Nicméně toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

11. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k jeho zásahu.

12. Pokud jde o stížnostní námitku nedůvodnosti a neopodstatněnosti trestního stíhání, kterou uplatňuje především třetí stěžovatel, Ústavní soud konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2652/14 ze dne 16. 6. 2015 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1986/15 ze dne 22. 9. 2015). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.

13. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje žádné znaky protiústavnosti. Státní zástupce NSZ přezkoumal usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatelů, respektive obviněných, jež pečlivě a přesvědčivě vypořádal. Zabýval se i otázkou důvodnosti zahájení trestního stíhání obviněných, včetně skutku třetího stěžovatele, z nějž byl obviněn, a jeho právní kvalifikací. Ústavní soud přitom neshledal, že by v tomto ohledu napadená rozhodnutí policejního orgánu či zejména státního zástupce vykazovalo jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na mantinely ústavněprávního přezkumu nepřísluší právní názor orgánů činných v trestním řízení přehodnocovat. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Má-li stěžovatel námitky proti použitým důkazům v podobě odposlechů, bude mít možnost je v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, v němž bude dále zkoumána důvodnost jeho obvinění. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, a to i s ohledem na tvrzené důsledky rozhodnutí o zahájení trestního stíhání pro třetího i ostatní stěžovatele, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.

14. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, že zjevně neopodstatněnou je i námitka třetího stěžovatele zpochybňující efektivnost opravného prostředku v podobě stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud opakuje, že státní zástupce NSZ se v napadeném rozhodnutí podrobně věnoval všem stěžovatelem uplatněným námitkám a vypořádal je způsobem zcela dostatečným, kterému Ústavní soud v této fázi trestního řízení nemá co vytknout, přičemž o nedostatečnosti jeho přezkumu nesvědčí ani jazyková, ani obsahová stránka jeho napadeného rozhodnutí.

15. Druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadal rozhodnutí policejního orgánu a státního zástupce především z důvodu údajné nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci. Tyto námitky však Ústavní soud shledal nepřípustnými poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozhodnutí státního zástupce, jakož i samotné stížnosti stěžovatele proti usnesení policejního orgánu podané k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, včetně jejího odůvodnění ze dne 16. 12. 2015. Jedná se totiž o nové námitky, které stěžovatel nevznesl, ač mohl, již v řízení před státním zástupcem NSZ. Ústavní stížnost je založena na zásadě subsidiarity, respektive požadavku na předchozí vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, z čehož plyne i povinnost stěžovatele namítnout v uplatněném opravném prostředku porušení základního práva nebo svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to třeba i námitkou porušení podústavního práva, v němž se dané základní právo či svoboda promítá [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Jestliže naopak stěžovatel uplatní některé námitky až v ústavní stížnosti, aniž by tak učinil v předchozím řízení, ač tomu nic nebránilo, jedná se o tzv. nova, k nimž nelze v řízení před Ústavním soudem přihlédnout.

16. V daném případě druhý stěžovatel ve své stížnosti k státnímu zástupci NSZ rozporoval především právní kvalifikaci skutku, z nějž byl obviněn, tedy naplnění všech znaků trestných činů, jejichž spáchání je mu kladeno za vinu, a dále namítal dosavadní nemožnost plného seznámení se s trestním spisem vedeným ve věci. Na údajnou nepříslušnost orgánů činných v dané trestní věci poukázal v řízení před státním zástupcem NSZ toliko první stěžovatel v rámci své námitky nezákonnosti provedených odposlechů; nicméně tento poukaz nebyl argumentačně podložen takovým způsobem jako obdobná námitka druhého stěžovatele v ústavní stížnosti. Rozsáhlá argumentace k údajné nepříslušnosti orgánů činných v daném trestním řízení obsažená v ústavní stížnosti druhého stěžovatele tedy nebyla předložena již státnímu zástupci NSZ v přezkumném řízení, pročež se jí nyní nemůže zabývat ani Ústavní soud. Navíc proti tvrzené nepříslušnosti orgánů činných v daném trestním řízení bude možno brojit i v dalším průběhu trestního řízení.

17. Nad rámec právě uvedeného nicméně Ústavní soud poukazuje na svůj nedávný nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. 4. 2016 (201/2016 Sb.), v němž neshledal právní úpravu příslušnosti státních zastupitelství podzákonným předpisem neústavní a mimo jiné poukázal též na skutečnost, že na ústavní úrovni, Listinou základních práv a svobod, není zaručeno právo na zákonného státního zástupce, na rozdíl od práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny; přitom nepříslušnost státního zástupce ani bez dalšího nepředstavuje zásah do práva na zákonného soudce (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1885/12 ze dne 12. 6. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1082/14 ze dne 15. 6. 2015). Ani nyní přitom nebylo v řízení před Ústavním soudem napadeno žádné rozhodnutí soudu v přípravném řízení, jež by bylo možno posoudit pohledem souladnosti s čl. 38 odst. 1 Listiny.

18. Druhý stěžovatel dále namítal zkrácení na svých obhajovacích právech tím, že mu po dlouhou dobu nebyl umožněn přístup do spisu, a to ani pro účely podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ani tuto námitku však Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou. Ústavní soud předně poukazuje na svůj zdrženlivý přístup k přezkumu údajných zásahů v průběhu přípravného řízení trestního, jak byl osvětlen výše, a z toho vyplývající možnost svého kasačního zásahu toliko ve výjimečných případech, v nichž zpravidla případný nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení či jeho důsledky nelze napravit v dalším průběhu trestního řízení. O takový případ se zde ovšem nejedná. Je namístě rovněž připomenout, že ačkoli druhý stěžovatel svou stížnost k Nejvyššímu státnímu zastupitelství odůvodnil dne 16. 12. 2015, státní zástupce NSZ své rozhodnutí vydal až dne 12. 1. 2016, tudíž druhý stěžovatel měl po podání odůvodnění své stížnosti k dispozici ještě téměř další měsíc, během nějž svou stížnost mohl doplnit o další námitky, včetně například podrobné argumentace k nepříslušnosti orgánů činných v trestním řízení v dané věci (lze poukázat, že kupříkladu první stěžovatel svou stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání doplnil až dne 22. 12. 2015, což státní zástupce NSZ evidentně akceptoval).

19. Konečně první stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá především podle něj nezákonné, respektive neústavní pořízení zvukového záznamu označeného VIDKUN_20 2015-08-13 19-15 a jeho procesní využití coby důkazu pro obvinění prvního stěžovatele. Uvedená stížnostní argumentace je ovšem s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti předčasná; posouzení relevantnosti, věrohodnosti, jakož i samotné zákonnosti a ústavnosti (a to i z hlediska proporcionality zásahu do základních práv a svobod prvního stěžovatele) tohoto důkazu totiž bude úkolem příslušných orgánů činných v trestním řízení, zejména soudu po případném podání obžaloby ve věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 319/15 ze dne 2. 4. 2015). Ústavní soud nemůže toto posouzení předjímat ani nahrazovat tuto zásadní úlohu obecných soudů v trestním řízení. Lze rovněž podotknout, že pokud by se později ukázalo trestní stíhání prvního stěžovatele nedůvodným, bude mít možnost žádat o náhradu škody, respektive nemajetkové újmy, které mu případně trestním řízením byly či budou způsobeny.

20. První stěžovatel dále napadl zákonnost zvukového záznamu i s poukazem na nepříslušnost orgánů činných v trestním řízení, jež se na jeho pořízení podílely, ovšem tuto námitku blíže nekonkretizoval. Ústavní soud konstatuje, jak bylo zmíněno i výše, že tutéž námitku a taktéž bez bližší konkretizace první stěžovatel uplatnil i v řízení před Nejvyšším státním zastupitelstvím, přičemž státní zástupce se jí v napadeném rozhodnutí zabýval měrou zcela dostatečnou a odpovídající podrobnosti dané námitky, přičemž ji neshledal opodstatněnou. Ústavní soud takovému posouzení státního zástupce v posuzovaném případě, v tomto okamžiku, nemá co vytknout, a tak ani tuto námitku obsaženou v ústavní stížnosti neshledává opodstatněnou.

21. Konečně první stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil efektivnost opravného prostředku podávaného k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v daném případě, a to s poukazem na skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno s předchozím souhlasem vrchního státního zastupitelství, tedy nižšího stupně stejné organizace. Ani tuto námitku ovšem Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Právě s ohledem na předchozí souhlas státního zástupce vrchního státního zastupitelství totiž o podaných stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání jako příslušný orgán rozhodoval v souladu s úpravou trestního řádu nikoliv tzv. dozorový státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, ale právě jemu nadřízený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Prvním stěžovatelem namítaná skutečnost tak není způsobilá zpochybnit efektivnost stížnosti jako opravného prostředku proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, a tím spíše ani představovat zásah do ústavně zaručených práv prvního stěžovatele.

22. Ústavní soud tedy shrnuje, že po posouzení napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jakož i namítaného zásahu v podobě pořízení a procesním použití výše specifikovaného zvukového záznamu Ústavní soud neshledal důvod ke svému mimořádnému zásahu ve fázi přípravného řízení trestního. Neboli, v posuzované věci nedošlo k zjevnému excesu orgánů činných v trestním řízení a porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, pro něž by měl Ústavní soud zasáhnout do dané věci již v této fázi řízení.

23. Ústavní soud tedy podané ústavní stížnosti odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 452/16 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies