III. ÚS 3782/15

07. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. R., zastoupeného Mgr. Janem Drozdem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 3067, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 sp. zn. 5 Tdo 1488/2014, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2013 sp. zn. 6 To 32/2013 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. února 2013 sp. zn. 61 T 32/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně stěžovatele za jednání pod bodem II. 1 - II. 3 rozsudku ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. 61 T 32/2012 uznal vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedený zločin jej odsoudil podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a ve smyslu § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ho pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech, obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti let. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2012 č. j. 12 T 33/2012-896 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2012 č. j. 7 To 374/2012-970, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně týmž rozsudkem rozhodl o vině a o trestu spoluobviněných.

3. Vrchní soud v Olomouci odvolání stěžovatele nadepsaným rozsudkem podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl. Rozhodl též o odvoláních státního zástupce a spoluobviněných.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. Nejvyšší soud rozhodl rovněž o dovoláních spoluobviněných.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně mu upřel možnost obeznámení se s výpověďmi dalších spoluobviněných, které byly v rámci hlavního líčení provedeny odděleně za použití ustanovení § 208 tr. řádu. Seznámení je nutno zaznamenat do protokolu o hlavním líčení, a to včetně skutečnosti, že obžalovaný (tj. stěžovatel) byl seznámen s obsahem výpovědí spoluobžalovaných vyslýchaných v jeho nepřítomnosti, kdy se tak stalo a jak se k nim vyjádřil [srov. § 55 odst. 1 písm. d) tr. řádu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 1976 sp. zn. 3 To 5/76, publikované pod č. 29/1977-IV Sb. rozh. tr.]. Soud prvního stupně při hlavním líčení konaném dne 20. 12. 2012 učinil opatření, kdy přistoupil k oddělenému výslechu obžalovaných R. I. V., J. Š. a M. J., ostatní obžalovaní (včetně stěžovatele) opustili jednací síň a poté bylo přistoupeno k výslechu výše uvedených obžalovaných. Soud následně stěžovatele s těmito výpověďmi neseznámil a neuvedl tuto skutečnost do protokolu.

6. V rámci přípravy veřejného zasedání zaslal odvolací soud stěžovateli protokol k vyjádření k výpovědi spoluobviněného M. J. ze dne 20. 12. 2012, přičemž stěžovatel se k výpovědi nijak nevyjádřil. Podle názoru odvolacího soudu stěžovatel v rámci odvolacího řízení rezignoval na vyjádření se k zaslaným výpovědím. Odvolací soud argumentuje, že nedošlo k materiálnímu poškození stěžovatelových práv. Stěžovatel se však domnívá, že musí dojít k seznámení se s výpověďmi spoluobviněných, nikoliv toto seznámení nahrazovat jinými prostředky, když je tato povinnost soudu exaktně popsána trestním řádem. Podle názoru stěžovatele není možné kogentní zákonnou normu neaplikovat s odůvodněním, že její naplnění bylo učiněno materiálně zadost jiným způsobem, než jak ukládá zákon. Soud byl povinen seznámit stěžovatele s výpověďmi ostatních obviněných provedených v hlavním líčení podle § 208 tr. řádu v nepřítomnosti stěžovatele a toto je povinen zaznamenat do protokolu. Soud prvního stupně toto neučinil, tím pochybil a zkrátil stěžovatele na jeho právu. Způsob výkladu trestních norem odvolacím soudem nepřípustně rozšiřuje pravomoc soudu na úkor ústavně zaručených práv obviněných. Stěžovatel rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004 sp. zn. 6 Tdo 676/2004, publikované pod č. 8/2004 Sb. rozh. tr., s tím, že judikované soudní rozhodnutí se týká výslechu svědka, nicméně princip postupu soudu po návratu obžalovaného (stěžovatele) do soudní síně je totožný s ustanovením § 209 tr. řádu.

7. S odpovídajícími námitkami se nevypořádal adekvátně ani dovolací soud, který se v podstatě ztotožnil s argumentací podanou soudem odvolacím.

8. Stěžovatel soudům vytýká, že pochybily rovněž v právní kvalifikaci skutku, který mu kladly za vinu, kdy měl představovat tzv. "bílého koně", konkrétně jednatele "koncové" společnosti, která daň z přidané hodnoty neodvede. Zapojení stěžovatele do trestné činnosti v okruhu spoluobžalovaného J. Š. bylo marginální. Vrchní soud v Olomouci nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným stěžovatelem v odvolání, zejména ke sjednání údajného zapojení společnosti Mondal, s. r. o. do karuselových řetězců spoluobžalovaným S. P., což dokládá listina předložená v trestním řízení. Tuto listinu odvolací soud vyhodnotil jako nedůvěryhodnou vzhledem k vtělení ruční doložky obsahující datum sepsání do počítačově napsaného textu. Dále soud vytýkal předložení listiny až v odvolacím řízení, ačkoli se stěžovatel nacházel po celou dobu ve výkonu trestu. K tomu stěžovatel uvádí, že listinu bylo nutné zajistit z Ukrajiny, tudíž její získání předpokládalo vynaložení určitého času. Stěžovatel si je vědom, že tato listina jej nezbavuje odpovědnosti vyplývající z funkce jednatele společnosti Mondal, s. r. o., nicméně dokresluje situaci mezi ním a odsouzeným S. P. Současně má stěžovatel za to, že soudy kvalifikovaly skutek, který je mu kladen za vinu, chybně, když připadá v úvahu trestní odpovědnost právnické osoby podle zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

11. Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Ústavy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

16. Nejvyšší soud rekapituloval související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a někdejší Evropské komise pro lidská práva (dále jen "EKLP"), přičemž dospěl k závěru, že je dostatečné, pokud možnost vyslechnout sporného svědka byla dána alespoň obhájci obviněného (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 31. 8. 1999 ve věci Verdam v. Nizozemsko, stížnost č. 35253/97, oddíl 2, dále rozhodnutí ESLP ze dne 27. 3. 2003 ve věci Vebiu v. Česká republika, stížnost č. 46168/99, oddíl 1, rozhodnutí EKLP ze dne 10. 7. 1985 ve věci Kurup v. Dánsko, stížnost č. 11219/84, oddíl 2). ESLP uvádí, že k omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s čl. 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá "výlučně nebo v rozhodující (určující) míře" na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout; viz rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1997 ve věci Van Mechelen a další v. Nizozemsko, stížnosti č. 21363/93, 21364/93, 21427/93 a 22056/93, odst. 55, a rozsudek ESLP ze dne 18. 7. 2006 ve věci Balšán v. Česká republika, stížnost č. 1993/02, odst. 30.

17. Nejvyšší soud odtud dovodil ústavněprávně konformní závěr, že postačí, pokud obvinění R. I. V., J. Š. a M. J. byli vyslýchání za přítomnosti obhájců stěžovatele a obviněného R. B., a to Mgr. Jana Drozda a JUDr. Jany Rejžkové, kteří měli možnost klást jim otázky a tuto možnost také u těch obviněných, kteří vypovídali (obvinění J.Š. a M. J.), využili.

18. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str. 57 až 64), resp. obsah protokolu krajského soudu o hlavním líčení ze dne 20. 12. 2012.

19. Pokud jde o námitky ohledně věrohodnosti označené listiny, Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.

20. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

21. Stěžovatelův rekurs k zákonu č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, zůstává situován pouze v rovině obecného tvrzení, nepodpořeného relevantní ústavněprávní argumentací.

22. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby zjevně neopodstatněného [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.

23. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

24. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

25. Na úplný závěr dlužno zaznamenat, že ústavní stížnost spoluobviněného Stanislava Neubera Ústavní soud odmítl podle téhož zákonného ustanovení usnesením ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3402/15.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3782/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies