III. ÚS 1029/15

07. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., zastoupeného JUDr. Filipem Josefem, advokátem, sídlem Velkomoravská 378/1, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015 č. j. 7 Tdo 76/2015-20, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2014 č. j. 8 To 393/2014-143 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. července 2014 č. j. 2 T 58/2014-127, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl dle jeho tvrzení porušen čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakotvující ústavní zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege.

2. Z napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tím, že v Non-stop baru v Bučovicích udeřil v přítomnosti nejméně deseti osob pěstí do obličeje dva další, jemu neznámé hosty. Stěžovatel byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10 000 Kč. Dále mu byla uložena povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 608 Kč. Ve věci je významná skutečnost, že stěžovatel byl v době páchání skutku a odsouzení vojákem z povolání, konkrétně zástupcem velitele čety u 74. lehkého motorizovaného praporu Bučovice, vykonávajícím služební poměr podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"). K závěru o stěžovatelově vině dospěly soudy na základě velkého množství svědeckých výpovědí. Sám stěžovatel napadení poškozených přiznal, hájil se však tím, že jednal v opilosti a byl vyprovokován urážením jeho osoby a Armády České republiky jako celku ze strany napadených. Této skutkové verzi však okresní soud neuvěřil, když z výpovědí svědků vyplynulo, že to byl právě stěžovatel, kdo si v průběhu noci přisedl ke stolu poškozených a navázal s nimi konverzaci. Okresní soud však dospěl k závěru, že při zohlednění všech polehčujících okolností bude pro účely trestního řízení postačovat uložení výchovného a mírného trestu na spodní hranici zákonné trestní sazby.

3. Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Neshledal totiž ani v postupu, ani v závěrech okresního soudu žádné pochybení. Úvahy nalézacího soudu o výši trestu doplnil o závěr, že daný případ se svými okolnostmi blíží situaci, spadající pod ustanovení § 46 odst. 1 trestního zákoníku, upravující institut upuštění od potrestání. Aplikaci uvedeného ustanovení brání pak dle odvolacího soudu toliko úplné doznání pachatele. Proto bylo nutné uložit stěžovateli alespoň symbolický trest.

4. Následně napadl stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. K námitce stran nenaplnění podmínky subsidiarity trestní represe uvedl, že tato zásada, zakotvená v ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, nepředstavuje složku skutkové podstaty trestného činu, nýbrž interpretační zásadu, zajišťující to, aby jako trestné činy nebyly kvalifikovány skutky, u nichž to není nutné. Daný případ se dle Nejvyššího soudu nijak nevymyká z typických případů výtržnictví, a nic nenasvědčuje tomu, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu. K hrozbě ztráty povolání vojáka Nejvyšší soud dodal, že tento následek není trestněprávním důsledkem ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Mezi ty patří zejména trestní sankce a další důsledky, pokud vyplývají z předpisů trestního práva, např. oblast zápisů do Rejstříku trestů. Nastanou-li odsouzením pachatele jiné důsledky, nejde o důsledky trestněprávní, a tudíž nemohou nijak zvrátit správnost závěru o vině a přípustnosti odsouzení.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavních práv v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se zabýval otázkou užití zásady subsidiarity trestní represe v daném případě, si v tomto bodě odporuje. Na jedné straně Nejvyšší soud popírá, že by trestní soudy měly povinnost zohlednit i jiné než trestněprávní důsledky, na stranu druhou pak dává stěžovateli za pravdu, když jako příklad uvádí, že soudy zohledňují např. okolnost zápisu do evidence Rejstříku trestů, což považuje stěžovatel za v podstatě totéž jako okolnost ztráty bezúhonnosti. Uplatněný trest je pak dle stěžovatele nepřiměřeně přísný. Uvedený názor Nejvyššího soudu pak považuje stěžovatel za odporující jazykovému i teleologickému výkladu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Navíc i z dalších ustanovení trestního zákoníku vyplývá povinnost soudů postupovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, např. majetkové a osobní poměry pachatele, a potrestání jako základní důsledek trestního řízení musí být vždy těmto okolnostem přiměřené. Vzhledem k mírné tvrdosti stěžovateli formálně vyměřeného trestu je zřejmé, že v daném případě postačí uplatnění odpovědnosti dle jiného právního předpisu, které nebude mít pro stěžovatelův pracovní život natolik citelné důsledky. Přestože soudy samy tvrdí, že vyměřily pouze symbolický trest, a byly téměř splněny podmínky pro upuštění od potrestání, fakticky stěžovatele potrestaly zcela neadekvátně společenské škodlivosti jeho jednání. Stěžovatel přitom poukázal na judikaturu Ústavního soudu, dle jejíchž závěrů mají soudy povinnost zohledňovat při úvahách o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe rovněž celkový morální rozměr věci. Postupem soudů byl tedy trest vyměřen v rozporu s trestním zákoníkem, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 39 Listiny. Z uvedeného důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Své vyjádření k ústavní stížnosti zaslaly okresní soud, krajský soud i Nejvyšší soud. Okresní soud a krajský soud plně odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud pak ve svém vyjádření uvedl, že v daném případě není vzhledem ke skutkovým okolnostem možno aplikovat ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku tak, aby jednání stěžovatele nebylo trestným činem. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze opačný závěr opřít ani o stěžovatelovo postavení vojáka z povolání. Jakákoliv jiná osoba by totiž byla odsouzena za trestný čin výtržnictví, jak učinily soudy v napadených rozhodnutích. Námitky stěžovatele jsou dle Nejvyššího soudu projevem snahy dosáhnout ve vztahu k vojáku z povolání takového hodnocení, při kterém by minimální stupeň společenské škodlivosti činu musel být vyšší než obecně u jiných pachatelů. To se Nejvyššímu soudu jeví být v rozporu s principem rovnosti lidí, zvláště když zákon klade na chování vojáků z povolání vyšší požadavky. Dopady odsouzení na stěžovatelovu kariéru nejsou dle vyjádření trestněprávními důsledky podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Uvedené ustanovení je aplikováno trestními soudy, a nikoliv např. služebními orgány bezpečnostních sborů. Postup těchto orgánů, následující po odsouzení, nechápe tedy Nejvyšší soud jako trestněprávní důsledky. Dle zákona o vojácích z povolání vyplývá, že o stěžovatelově propuštění ze služebního poměru bude rozhodovat příslušný služební orgán, a kritériem jeho rozhodování zejména bude, zda stěžovatel svým jednáním ohrozil vážnost ozbrojených sil, a nikoliv pouhá skutečnost stěžovatelova odsouzení. V tomto řízení pak může stěžovatel uplatnit námitky pro své setrvání ve služebním poměru. Ústavní stížnost tedy Nejvyšší soud pokládá za zjevně neopodstatněnou a navrhuje její odmítnutí.

7. Stěžovatel ve své replice zopakoval námitky proti soudy popsanému skutkovému stavu. K argumentaci Nejvyššího soudu, srovnávající pachatele v postavení vojáka z povolání s ostatními pachateli, stěžovatel dodává, že v případě jiných pachatelů by uplatnění trestní odpovědnosti mohlo být skutečně adekvátní, neboť by v jejich osobní sféře odsouzením nedošlo k dalším negativním důsledkům, jako tomu bylo v případě odsouzení stěžovatele. Odsouzení trestním soudem, při vědomí negativních důsledků, je tak v případě stěžovatele porušením zásady subsidiarity trestní represe, neboť toto odsouzení je pro stěžovatele mnohem citelnější, než si jeho jednání zasluhuje. Princip rovnosti, zmíněný Nejvyšším soudem, nelze dle stěžovatele vykládat jako nutnost za všech okolností absolutně stejného právního postavení. Z okolností projednávaného případu je zjevné, že voják a nevoják tak nemohou být v rovném postavení. Dále stěžovatel zopakoval své dříve uvedené argumenty k necitelnosti odsuzujícího rozsudku a povinnosti obecných soudů zabývat se i jinými než bezprostředně trestněprávními dopady jejich rozhodnutí. Ve zbytku stěžovatel odkázal na svou ústavní stížnost.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

8. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

10. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy. K tomu Ústavní soud uvádí, že k jejich přezkumu není zásadně povolán a v řízení o ústavní stížnosti zkoumá toliko dodržení základních zásad trestního řízení, zejména existenci opory závěrů obecných soudů v provedených důkazech. V daném případě bylo provedeno důkazní řízení v rozsahu umožňujícím vynést spolehlivý závěr o tom, že stěžovatel svým chováním naplnil všechny znaky skutkové podstaty výtržnictví. Pokračovat v důkazním řízení, popř. přehodnocovat rozpory mezi jednotlivými důkazy, by bylo možné jen v případě, že by zjistil prvek libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy), opomenuté důkazy, zákonnost získaných a použitých důkazů, anebo interpretaci tzv. podústavního práva, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Takové kvalifikované vady řízení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Současně dodává, že stěžovatelovy vlastní úvahy o odpovídající sankci za jeho jednání nemohou hrát pro rozhodování Ústavního soudu žádnou roli.

11. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka, dle níž trestní soudy při svém rozhodování popřely zásadu subsidiarity trestní represe tím, že stěžovateli uložily za jeho jednání přiměřeně mírný trest, který však velmi závažně zasáhl stěžovatelovu kariéru, přičemž stejný, či dokonce vyšší trest by stěžovateli byl uložen v rámci správního řízení, aniž by byl spojen s takovým důsledkem. S tímto tvrzením se Ústavní soud nemohl ztotožnit. Zásada subsidiarity trestní represe soudům nebrání, aby odsoudily pachatele za jednání naplňující znaky trestného činu a uložily mu trest, který by mu mohl být uložen i v řízení dle jiných právních předpisů (srov. ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku). Dle názoru Ústavního soudu není takový postup soudů vyloučen a nepředstavuje tak neoprávněný zásah do základních práv a svobod. Samotné uložení mírného trestu nemusí zpochybňovat nutnost trestního postihu (se všemi s tím spojenými důsledky) stíhaného jednání, jelikož může být důsledkem zvláštních okolností případu (např. majetkových či rodinných poměrů pachatele, záruk daných dalšími osobami, či spoluzavinění poškozeného atd.), jejichž posouzení je věcí obecných soudů. Taková aplikační praxe ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku není dle Ústavního soudu v rozporu s ústavní zásadou subsidiarity trestní represe. Ta z ústavněprávního hlediska brání trestnímu postihu pachatele pouze v případech, v nichž se společenská škodlivost stíhaného jednání přibližuje jednání běžně postihovaného podle jiných právních předpisů [podrobně viz např. nález ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3113/13 (N 72/73 SbNU 315) nebo nález ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253)]. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo. Ačkoliv není postup provedený obecnými soudy v projednávané věci odrazem jediného možného výkladu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, či ustálené a zevrubně odůvodněné praxe, nelze jej hodnotit jako odporující ústavním kautelám trestního řízení a jeho poslání podle hlavy páté Listiny. Ústavní soud tak nemusel přistoupit k hodnocení srovnatelnosti důsledků trestního odsouzení a dopadů postihu podle zákona o vojácích z povolání.

12. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelův případ nelze z hlediska společenské škodlivosti označit za tzv. hraniční. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Určité zlehčování stěžovatelova jednání, a námitky ohledně nepřiměřených dopadů trestního odsouzení, obsažené v ústavní stížnosti, nejsou v tomto případě namístě, neboť jde o důsledek nároků, které se kladou na chování příslušníků ozbrojených sil. Ačkoliv se soudy s vedlejším následkem jejich rozhodnutí výslovně nevypořádaly, nečiní to jejich rozhodnutí protiústavním, neboť jde o rozhodnutí, které přísluší služebně nadřízenému orgánu takové osoby. Jestliže obecné soudy dospěly ústavně konformním postupem k závěru, že je třeba uložit trestní sankci, není zde místo pro kasační zásah Ústavního soudu. Třeba zdůraznit, že obecné soudy v rámci rozhodování trestní věci uložily již trest i s přihlédnutím k možným polehčujícím okolnostem, které náležitě zhodnotily.
Namítá-li stěžovatel další důsledky takového trestu, je třeba zdůraznit, že polehčující nebo exkulpační okolností v trestním řízení nemůže být okolnost, že pachatelem trestného činu je voják z povolání, který na základě odsouzení může být propuštěn ze služebního poměru. Tato okolnost není "trestněprávním důsledkem" ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, nýbrž možným důsledkem aplikace příslušného služebního předpisu, tj. zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.

13. Namítá-li stěžovatel, že se takto uložená trestní sankce promítne do jeho právního postavení ve srovnání s jinými pachateli obdobného jednání daleko závažnějším způsobem (možnost propuštění ze služebního poměru), nejde o diskriminující opatření, nýbrž o trvalý předpoklad vzniku a trvání služebního poměru vojáka z povolání v podobě požadavku trestní bezúhonnosti. Předmětem projednávané věci přitom bylo uložení trestní sankce za přečin výtržnictví, zatímco možné uložení sankce správní povahy je v kompetenci nikoli trestního soudu, nýbrž služebního orgánu stěžovatele, proti kterému je otevřena cesta obrany ve správním soudnictví. Ústavní soud s ohledem na uvedený předmět tohoto řízení nemůže případné rozhodnutí služebního orgánu ani předjímat, ani do něj jinak a priori zasahovat, neboť možné rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru je v kompetenci nikoli trestního soudu, nýbrž služebního orgánu stěžovatele, proti kterému je otevřena cesta obrany ve správním soudnictví.

14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1029/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies