III. ÚS 1403/16

07. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. V. D., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2016 č. j. 7 To 49/2016-43 a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 4. ledna 2016 č. j. 35 PP 476/2015-24, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byly dle jeho tvrzení porušeny principy rovnosti a zákazu diskriminace ve smyslu čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Ze spisu Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 35 PP 476/2015, který si Ústavní soud pro posouzení opodstatněnosti podané ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel v současné době vykonává trest odnětí svobody v trvání čtyř let, který mu byl uložen za spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle ustanovení § 283 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Napadeným usnesením zamítl okresní soud stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu. I přes stěžovatelovo kladné hodnocení ze strany věznice neshledal u něj okresní soud splnění podmínek daných ustanovením § 88 trestního zákoníku. Okresní soud zejména poukazuje na skutečnost, že cizího státního příslušníka, odsouzeného k trestu vyhoštění, lze z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propustit pouze v případě možnosti kontroly jeho chování prostřednictvím mezinárodní spolupráce, založené závaznou mezinárodní smlouvou. Mezi Českou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou nebyla taková smlouva uzavřena, pročež je i dle dřívější rozhodovací činnosti Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") podmíněné propuštění státních příslušníků Vietnamské socialistické republiky vyloučeno. Podmíněné propuštění stěžovatele by se totiž dle okresního soudu rovnalo faktickému prominutí zbytku trestu. Tento závěr pak soud promítnul do zkoumání splnění podmínky prokázání vedení řádného života odsouzeného ve smyslu ustanovení § 88 trestního zákoníku. Ze stížnosti a výpovědi stěžovatele nebylo dle soudu zřejmé, z čeho by uspokojoval své majetkové potřeby a zda by tyto zdroje byly legální, a jaké by měl v domovské zemi sociální zázemí, což je v daném případě obzvlášť důležité s ohledem na jím spáchaný druh trestné činnosti. To spolu s absencí kontroly jeho chování v domovské zemi neumožnilo okresnímu soudu vyhovět jeho žádosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou krajský soud zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil se závěry soudu okresního a zdůraznil fakultativní povahu institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel považuje napadená soudní rozhodnutí za diskriminační, neboť jediným skutečným důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění byla jeho státní příslušnost. Poukaz na nenárokovou povahu podmíněného propuštění považuje pak stěžovatel za nepřípadný, neboť dle judikatury Ústavního soudu nemohou obecné soudy ani u nenárokových institutů postupovat svévolně (např. zjevně diskriminačně). Tím by byl porušen princip rovnosti před zákonem. Soudy zamítnutí stěžovatelovy žádosti odůvodnily nesplněním podmínky existence mezinárodní smlouvy o justiční spolupráci, ačkoliv zákon žádnou takovou podmínku nestanovuje. Obsahově je pak argumentace soudů chybná, neboť absence uvedené smlouvy nijak nebrání tomu, aby Česká republika dohlížela na stěžovatelův způsob života v cizině. Konkrétně v případě Vietnamské socialistické republiky zmiňuje stěžovatel působení styčného důstojníka Policie České republiky v rámci jejího zastupitelského úřadu v Hanoji. Zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z důvodu absence uvedené mezinárodní smlouvy je pak dle stěžovatele diskriminační, neboť tuto skutečnost nemůže odsouzená osoba z povahy věci nikdy ovlivnit, a je tak vlastně trestána za svou "nešťastnou" státní příslušnost. Takový přístup pak odporuje i smyslu moderního trestního práva a vězeňství, neboť psychologicky působí proti snaze pachatele o nápravu, která se může logicky týkat pouze těch skutečností, jež může odsouzený sám změnit. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Podmínky projednání návrhu

4. Dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

6. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění byla toliko jeho státní příslušnost. Ztotožňuje se však s jeho tvrzením, že samotná formální státní příslušnost odsouzené osoby ke státu, s nímž nemá Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvy o justiční spolupráci, by nemohla být právní překážkou pro věcné projednání a případné vyhovění žádosti o podmíněné propuštění; musela by být však překážkou jedinou a dostačující. Uvedený výklad by totiž odporoval jak textu, tak smyslu ustanovení § 88 trestního zákoníku, který za jedinou formální podmínku vyhovění uvedené žádosti zakotvuje vykonání části trestu, specifikované v odstavci 2 tohoto ustanovení. Ostatní podmínky, tedy polepšení a záruka budoucího řádného života, dávají předmětu řízení o podmíněném propuštění velmi nekonkrétní podobu, která bude u každého odsouzeného značně odlišná, pročež ji nelze a priori omezovat stanovováním dalších podmínek, které by soudům bránily vyhovět podané žádosti, a to bez ohledu na její obsah. Takový výklad by Ústavní soud považoval za svévolnou a diskriminační aplikaci trestního zákoníku. Tento svůj názor konečně přinejmenším nepřímo vyjádřil již dříve (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2946/12 ze dne 23. 1. 2013 a usnesení sp. zn. II. ÚS 790/15 ze dne 15. 9. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. K takovému postupu však dle Ústavního soudu v daném řízení nedošlo, neboť ke zmíněné překážce přistoupily další významné okolnosti. Přestože tak v projednávané věci rozhodující soudy velmi striktně hodnotí možnost (resp. nemožnost) vyhovění žádosti o podmíněné propuštění odsouzeného s vietnamskou státní příslušností, přinejmenším okresní soud se fakticky zabýval obsahem stěžovatelovy žádosti a jeho vyjádřením ve veřejném zasedání. Přitom dospěl k závěru, že v řízení prezentované skutečnosti, s přihlédnutím ke stěžovatelově státní příslušnosti (nejen z důvodu neexistence příslušné mezinárodní smlouvy), neskýtají dostatečnou záruku budoucího řádného života stěžovatele. Takové hodnocení proto Ústavní soud nemůže považovat za svévolné.

8. Skutečnostmi, které především obecné soudy opravňují k takovému postupu, jsou jednak nenároková povaha podmíněného propuštění, a dále zásady řízení, v němž je o tomto institutu rozhodováno. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je svou povahou zákonem presumovaný benefit, který může být poskytnut pachateli trestného činu, je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k jeho nápravě a lze na základě známých skutečností očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není v žádném případě "automatické" pro každého, kdo je ve výkonu trestu odnětí svobody a splňuje formální podmínky ustanovení § 88 trestního zákoníku. Je na obecných soudech, aby po náležitém uvážení rozhodly, zda okolnosti pro takové mimořádné zkrácení spravedlivě uloženého trestu nastaly (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Je nutno přihlížet nejen k tomu, že odsouzený se určitou měrou polepšil, ale zda ono polepšení skýtá skutečnou záruku toho, že odsouzený po propuštění povede řádný život (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4024/13 ze dne 26. 2. 2014 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3621/15 ze dne 5. 4. 2016). Není výjimečným jevem, že ve výkonu trestu vzorně se chovající osoba ztratí po předčasném propuštění spolu s pevným vězeňským řádem svého života i veškeré zábrany ve zneužití opětovně nabyté svobody k páchání nové trestné činnosti. Dle Ústavního soudu tak podmíněné propuštění představuje výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, jenž se bez dalšího nezkracuje toliko slušným (tedy normálním) chováním v průběhu první části jeho výkonu.

9. K vyhovujícímu rozhodnutí o splnění podmínek pro dřívější ukončení výkonu trestu je dle Ústavního soudu nutné, aby odsouzený jedinec prokázal, že dalšího výkonu trestu odnětí svobody již v jeho případě není třeba. Obtíže, které jsou s tímto prokazováním logicky spojeny, nemusí být přitom vzhledem k mimořádnosti institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného. Zásada in dubio pro reo se při hodnocení skutečností rozhodných pro podmíněné propuštění neaplikuje (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 384/10 ze dne 6. 5. 2010 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1884/10 ze dne 7. 10. 2010). Dle Ústavního soudu je pak zcela souladné s ústavními právy, tíží-li důkazní povinnost v otázce zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného. Je rovněž logické a přípustné, že toto břemeno bude u každého odsouzeného odlišně tíživé. Cizinci, vykonávající trest odnětí svobody a odsouzení zároveň k trestu vyhoštění do vzdálených zemí s neexistující smlouvou o formální justiční spolupráci, jsou jednou ze skupin, pro něž může být unesení tohoto břemena velmi obtížné, vzhledem k jazykovým bariérám, obtížné komunikaci s osobami a orgány v domovské zemi atd. Z ústavních principů však nevyplývá povinnost České republiky je z těchto důvodů jakkoliv zvýhodňovat při naplňování obecné povinnosti předložení záruk budoucího řádného života. Jak je uvedeno výše, nemohou soudy považovat prokázání této podmínky za a priori právně nemožné nebo mu do cesty stavět nepřiměřené právní překážky. Je však zcela v souladu s ústavními principy a smyslem zákona, pokud soudní orgány nezvýhodňují odsouzeného cizince při odstraňování faktických překážek, s výjimkou explicitně stanovených zákonných povinností (např. poskytnout odsouzenému tlumočníka). Předložení a prokázání dostatečných záruk budoucího řádného života je tedy pouze povinností odsouzeného, který se domáhá nenárokového zákonného benefitu. Neschopnost, či faktická nemožnost unesení těchto procesních břemen nemůže tuto zásadu potlačit a zamítnutí v tomto směru nedostatečné žádosti ještě nepředstavuje dle Ústavního soudu neoprávněnou diskriminaci. Mechanická aplikace sub 3 uvedené argumentace stěžovatele by pak naopak vedla k možné diskriminaci těch odsouzených, u kterých taková překážka (chybějící mezinárodní smlouva) chybí a v jejichž případě v praxi dochází nejen k účinné kontrole plnění podmínek propuštění, ale i navrácení do výkonu trestu v případě jejich neplnění. Přihlédnout je třeba i k tomu, že tíživou životní i procesní situaci, do níž se takoví odsouzení dostávají, lze přičítat pouze jim samotným, a nemohou proto legitimně očekávat výhody při složitém a nákladném odstraňování faktických obtíží, které nyní stojí v cestě jejich podmíněnému propuštění z výkonu trestu. Soudy mají povinnost toliko posoudit stěžovatelovu argumentaci a po jejím zhodnocení dospět k odůvodněnému a ústavně konformnímu závěru o splnění podmínek pro podmíněné propuštění, a to zejména předložení záruk budoucího řádného života.

10. Vztáhne-li Ústavní soud uvedené obecné závěry na projednávaný případ, musí v první řadě konstatovat, že s výjimkou vyjádření lítosti stěžovatel v průběhu napadeného řízení netvrdil a neprokázal žádnou skutečnost, kterou by bylo možno chápat jako záruku jeho budoucího řádného života v cizí vzdálené zemi (v době, kdy bude po dobu desíti let stále ještě vykonávat mu uloženou část trestu spočívající ve vyhoštění z území České republiky), a to přestože si byl již v podaném návrhu vědom komplikovanosti podmíněného propouštění vietnamských státních příslušníků. V podstatě celý jeho návrh je pouhým tvrzením o neoprávněnosti zamítnutí jeho žádosti pouze z důvodu jeho státní příslušnosti a samotným skutečnostem důležitým pro podmíněné propuštění (zejména pracovní, rodinné a sociální zázemí, dále možnosti dohledu nad jeho chováním, které zmiňuje až v ústavní stížnosti) se v celém řízení vůbec nevěnuje. Zamítnutí takové žádosti o podmíněné propuštění za těchto skutkových okolností je pak vzhledem k výše uvedeným závěrům ústavně přípustným postupem, takže nebylo nutno zvažovat, zda pro jiný postup nevytváří podmínky Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 98/1984 Sb.).

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1403/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies