II. ÚS 1576/16

12. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti 1. nezletilé J. K., 2. nezletilého L. K., zastoupených zákonným zástupcem L. K. a 3. L. K., všichni zastoupeni Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2015, č. j. l1 Nc 395/2014-699, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2016 č. j. 6 Co 2214/2015-888, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, v čl. 90, v čl. 95 odst. 1 a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 1, v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4, v čl. 10 odst. 1 a 2, v čl. 32 odst. 1 a 4, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v čl. 3, v čl. 7, v čl. 9 odst. 1 a 3, v čl. 18 a v čl. 19 Úmluvy o právech dítěte.

2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soudy v projednávané věci nezjistily řádně skutkový stav, když se nijak nevypořádaly s právní a skutkovou argumentací stěžovatele č. 3 (dále jen stěžovatel"), ignorovaly jím navrhované důkazy, a zcela pominuly skutečnosti prokazující závadné a nezákonné jednání matky nezletilých, která dle stěžovatele nezletilé psychicky týrá a manipuluje je proti otci, čímž zneužívá jejich faktické a emocionální závislosti. Ze zjištěného skutkového stavu dle stěžovatele nevyplývá žádná okolnost, která by byla způsobilá negativním způsobem zasahovat do zájmů nezletilých při případném nařízení střídavé péče. Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy, pokud nepřistoupily k nařízení střídavé výchovy, extrémním způsobem vybočily ze zákonné úpravy, když aplikovaná ustanovení občanského zákoníku sice uvedly jako oporu pro své rozhodnutí, ale jejich smysl zcela ignorovaly. Stěžovatel se taktéž domnívá, že soudy neadekvátním a nepřezkoumatelným způsobem pracovaly s názorem nezletilé J., neboť nezohlednily cílenou manipulaci matky s nezletilou. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že nezletilou J. při jednání odvolací soud podrobil výslechu i přes nesouhlas stěžovatele, který poukazoval na nízký věk dítěte (necelých 9 let). Stěžovatel upozorňuje, že odvolací soud své rozhodnutí mimo nepřípadný odkaz na věk dětí neodůvodnil ničím jiným než znaleckým posudkem, jehož závěry nepovažuje stěžovatel za přesvědčivé. Ústavněprávní roviny dosahuje dle stěžovatele i odmítnutí soudu zabývat se důkazními návrhy ve věci návrhu matky na popření otcovství stěžovatele, prokazujícího motivaci matky k vyloučení otce z péče. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť pominuly klíčová hlediska relevantní při rozhodování o svěřování dětí do péče, stejně tak se soudy nevypořádaly s hlediskem zájmu dítěte, jak je definován Výborem pro práva dítěte při OSN. Porušení práv spatřuje stěžovatel také v tom, že odvolací soud nařídil bezdůvodně asistovaný styk navzdory tomu, že stěžovatel tuto formu styku odmítal jako další trýznění nezletilých. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy neposkytly ochranu vzájemnému právu otce a dětí na péči, když nástroje, které jim zákon dává, naopak zneužily pro podporu snahy matky o bezdůvodnou izolaci dětí od otce a cílené narušování jejich vztahů. Závěrem stěžovatel poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014, podle kterého je střídavou výchovu třeba chápat jako nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče.

3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2015, č. j. l1 Nc 395/2014-699, byli nezletilá J. K. a nezletilý L. K. na dobu před i po rozvodu svěřeny do péče matky, a otci byla stanovena povinnost počínaje dnem 1. 9. 2014 přispívat na výživu nezletilé J. měsíčně částkou 500 Kč a na výživu nezletilého L. měsíčně částkou 500 Kč, dále počínaje dnem 1. 8. 2015 a nadále i na dobu po rozvodu počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu na výživu nezletilé J. měsíčně částkou 700 Kč a na výživu nezletilého L. měsíčně částkou 1 400 Kč. Dluh na výživném za období od 1. 9. 2014 do 14. 8. 2015 v částce 5 500 Kč pro nezletilou J. a v částce 5 500 Kč pro nezletilého L. bylo otci uloženo zaplatit do dvou měsíců ode dne právní moci rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, č. j. 6 Co 2214/2015-888 tak, že rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o výši výživného potvrdil, v části týkající se dlužného výživného jej změnil tak, že dluh na výživném za období od 1. 9. 2014 do 23. 2. 2016 v částce 17 400 Kč na nezletilou J. a v částce 15 300 Kč na nezletilého L. je otec povinen zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč na každé z dětí spolu s běžným výživným počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek k rukám matky.

4. V projednávané věci Ústavní soud považuje za nutné (i s ohledem na argumentaci stěžovatelů) připomenout svoji již ustálenou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. I když stěžovatel č. 3 svůj návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilých stěžovatelů jako jejich zákonný zástupce, není možné odhlédnout od skutečnosti, že v nyní projednávané ústavní stížnosti je zjevná kolize zájmů mezi nezletilými stěžovateli a stěžovatelem, protože podaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům, jimiž byli nezletilí svěřeni do výchovy a výživy své matky a otci bylo stanoveno výživné. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jakékoli "konkurující právní úvahy" stěžovatele k výše uvedenému nepokládá Ústavní soud za relevantní, když již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 626/16 ze dne 22. 3. 2016 konstatoval, že "protože v rozhodování Ústavního soudu, které se týká problematiky podávání ústavních stížností zákonnými zástupci nezletilých dětí v otázkách týkajících se úpravy práv a povinností k nim, neexistují diametrální rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému stěžovateli, tedy k předložení otázky k posouzení plénu podle ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu".

5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.

6. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání.

7. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilým, resp. upravily pravidelný styk stěžovatele s nimi, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].

8. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami stěžovatele náležitě vypořádaly, zejména podrobně popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že je v zájmu nezletilých dětí, aby zůstaly v péči matky, v jejíž faktické péči jsou již od rozchodu rodičů od září 2014. Při svém rozhodování vycházely soudy zejména ze znaleckého posudku PhDr. Přikrylové, ve kterém znalkyně doporučila svěřit nezletilé děti do péče matky s tím, že otci bude umožněn pravidelný kontakt s dětmi. Soudy vzaly v úvahu závěry posudku, podle kterých má otec k nezletilým silné citové vazby, je výchovně způsobilý a schopný poskytnout nezletilým péči a výchovu v plném rozsahu, avšak s ohledem na konstatování znaleckého posudku, že v důsledku dlouhodobé nestabilní situace v rodině došlo k narušení vazby nezletilé J. k otci, a zejména s ohledem na postoj nezletilé J. , která se zcela jasně vyjádřila i před odvolacím soudem, že chce zůstat v péči matky, bylo rozhodnuto o svěření nezletilých do péče matky. V této souvislosti soudy přihlédly k nízkému věku nezletilých, zejména L., a shledaly v zájmu nezletilých zachovat stávající stav, mimo jiné také s ohledem na citovou orientaci nezletilých na matku, a k zachování vzájemných citových vazeb mezi sourozenci.

9. Ze shora uvedeného je zřejmé, že soudy důkladně zkoumaly, zda je v zájmu nezletilých dětí, aby byly ponechány ve výlučné péči matky. Není přínosné na tomto místě rozsáhleji opakovat argumentaci soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Ústavní soud nemůže ani přisvědčit závěru stěžovatele, který by měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu, podle nějž by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2336/14 ze dne 27. 1. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015). Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou splněny veškeré zákonné podmínky, tzn., že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Podle ustanovení § 907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může soud svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Ze zákona tedy nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který tvrdí, že mu byla soudem upřena jejich ochrana. Při posuzování nejlepšího zájmu dítěte tedy nelze postupovat podle předem daného schématu, přičemž střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Stejně tak pochopitelně nelze možnost střídavé výchovy automaticky a bez důkladného posouzení případu odmítat. Zájem a potřeby konkrétního dítěte je proto třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě, tak jak to přesvědčivým způsobem učinily soudy v projednávané věci.

10. Stěžovateli nelze také přisvědčit v tom, že by soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně provedl dokazování pohovorem s nezletilou J., znaleckým posudkem a zprávami orgánu péče o dítě. Krajský soud doplnil dokazování aktuálním vyjádřením orgánu péče o dítě, zprávou základní školy Dukelská, mateřské školy Čéčova, zprávou z psychologického vyšetření nezletilé J., a zprávou Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy a Linky důvěry České Budějovice o. p. s. Nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením provedených důkazů, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

11. Stejně tak Ústavní soud nezjistil, že by soudy ignorovaly návrhy stěžovatele na provedení důkazů. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy odvolací soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vysvětlil, že Okresní soud nepochybil, když neprovedl výslech účastníků, neboť měl k dispozici několik vyjádření účastníků, zásadní pro jeho rozhodnutí byl však znalecký posudek. I další navrhované důkazy nepovažoval odvolací soud za potřebné provést, neboť se jedná o důkazy, které by nepřinesly pro rozhodnutí soudu jiné poznatky, když tyto se vztahují zejména k vyhroceným vztahům rodičů a k návrhu matky na popření otcovství. Odvolací soud také uvedl, že nepovažoval za nutné provádět dokazování e-mailovou korespondencí rodičů, neboť je mu dostatečně zřejmé, že vztahy mezi nimi jsou napjaté, tato skutečnost a související důkazy však k předmětnému řízení nemají přímý vztah. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se nedopustily stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Domnívá-li se stěžovatel, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho argumenty, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) uvedl, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná".

12. K námitce stěžovatele, že byl i přes jeho nesouhlas proveden výslech nezletilé J., Ústavní soud zdůrazňuje, že konstantně považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že "nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13) ... obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.)". Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého doporučením soudního znalce, opatrovníka i jejím přáním. Pokud stěžovatel nesouhlasí s formou asistovaného styku, tento byl nařízen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1557/2015-539. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že u Okresního soudu v Českých Budějovicích je již zahájeno řízení ve věci úpravy styku otce s nezletilými.

13. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá Ústavnímu soudu než opakovaně konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů (natožpak Ústavní soud). Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Odmítnutí této ústavní stížnosti přirozeně nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilým za předpokladu, že dojde k přiměřené "normalizaci" rodinných vztahů.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1576/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies