III. ÚS 3569/15

12. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: Ivo Muladi, zastoupeného Mgr. Danielem Grimmem, advokátem se sídlem Závodní 2006/101, Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, č.j. 28 C 147/2013-122, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 23. 4. 2013 se žalobkyně, Česká kancelář pojistitelů, po stěžovateli domáhala zaplacení částky 3.110,-Kč s příslušenstvím jakožto příspěvku za vozidlo (přívěs), jehož vlastníkem byl stěžovatel a které bylo provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a to za období od 21. 8. 2010 do 10. 11. 2010. Okresní soud vydal v dané věci elektronický platební rozkaz, který byl usnesením ze dne 1. 10. 2013 zrušen, neboť se jej stěžovateli nepodařilo doručit do vlastních rukou.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, č.j. 28 C 147/2013-122, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.630,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Návrh, aby byl stěžovatel povinen zaplatit dalších 650,-Kč s příslušenstvím, soud zamítl (výrok II.). Stěžovateli bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 10.900,-Kč (výrok III.).

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 10. 2015, č.j. 28 C 147/2013-141, opravil výrok I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, č.j. 28 C 147/2013-122, tak, že stěžovatel byl žalobkyni zavázán zaplatit částku 2.460,-Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení.

O odvolání stěžovatele proti tomuto opravnému usnesení rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 4. 2016 tak, že usnesení okresního soudu potvrdil.

II.

V řízení bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v jehož důsledku zároveň došlo i k zásahu do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 Listiny.

Stěžovatel se domnívá, že neměl povinnost pojištění hradit, neboť vozidlo nebylo schopné provozu a bylo odstaveno mimo pozemní komunikaci. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/2013.

Dále stěžovatel namítá, že soud pouhým odkazem na § 118a odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") nesplnil řádně svou poučovací povinnost, když takový odkaz považuje za nedostačující. V této souvislosti vznáší také námitky týkající se koncentrace řízení.

Vzhledem k tomu, že řízení podle přesvědčení stěžovatele nebylo řádně zkoncentrováno, navrhl před třetím jednáním důkaz výslechem svědků a další důkazy, které podle něj prokazují, že v předmětném období nebyl vlastníkem ani provozovatelem vozidla a zároveň, že vozidlo nebylo v provozuschopném stavu a bylo odstaveno na soukromém pozemku. Soud se však podle stěžovatele těmito důkazními návrhy nezabýval, ve svém rozhodnutí se s nimi nevypořádal a řádně neodůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

IV.

Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2015, č.j. 28 C 147/2013-122, vyplývá, že stěžovatel byl ze strany žalobkyně vyzván k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných za období od 21. 8. 2010 do 10. 11. 2010 dne 30. 6. 2012 a poté znovu dne 2. 10. 2012. Stěžovatel však částku neuhradil. Následně byl ve věci vydán platební rozkaz, který byl usnesením ze dne 1. 10. 2013 zrušen, neboť se jej stěžovateli nepodařilo doručit do vlastních rukou. Předmětný přívěs byl pojištěn u ČSOB Pojišťovny od 20. 4. 2006 do 20. 8. 2010 a v pojistné smlouvě byl jako vlastník a provozovatel vozidla uveden stěžovatel. Následně byl přívěs dne 4. 11. 2010 pojištěn u téže pojišťovny od 11. 11. 2010 do 21. 3. 2012 a v pojistné smlouvě byl jako vlastník a provozovatel opět uveden stěžovatel. K zániku obou pojistných smluv došlo pro neplacení pojistného. Stěžovatel byl jako vlastník a provozovatel přívěsu označen také ve zprávě Magistrátu města Ostrava. Pokud stěžovatel tvrdil, že vozidlo nebylo provozováno a bylo mimo pozemní komunikaci, soud dospěl k závěru, že tuto skutečnost neprokázal. Stěžovatel byl v rámci koncentrace řízení vyzván k doplnění skutkových tvrzení a navržení svědků k prokázání svých tvrzení. V této souvislosti navrhl výslech tří svědků s tím, že jejich adresy soudu sdělí ve lhůtě tří dnů od prvního ústního jednání konaného dne 12. 8. 2014. To však neučinil, skutková tvrzení a navržené důkazy nedoplnil ani ve třicetidenní lhůtě stanovené soudem a adresy svědků nesdělil ani na výzvu soudu ze dne 8. 6. 2015. Soud proto vycházel z listinných důkazů založených ve spise. Pokud stěžovatel následně tvrdil, že vozidlo dne 5. 5. 2010 prodal jinému majiteli, konstatoval soud, že tento důvod stěžovatel uvedl až po koncentraci řízení, tudíž k takovému tvrzení nemohl soud přihlížet. Tomuto tvrzení navíc soud neuvěřil, když s ním nekorespondovalo to, že dne 4. 11. 2010 stěžovatel na předmětný přívěs uzavřel novou pojistnou smlouvu. S ohledem na výsledky provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni 2.460,-Kč, jako příspěvek za uvedenou dobu, kdy přívěs nepojistil, stejně jako úroky z prodlení.

V.

Pokud se stěžovatel domnívá, že neměl povinnost pojištění hradit, neboť vozidlo nebylo schopné provozu a bylo odstaveno mimo pozemní komunikaci a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2221/2013, nelze se s jeho argumentací ztotožnit. Citovaný nález byl založen na okolnostech odlišných od nyní posuzované věci, když přestože tehdejší stěžovatel relevantními důkazy prokazoval, že vozidlo nemohlo být provozováno, soud dospěl k závěru, že provozováno bylo, a to pouze na základě toho, že vozidlo bylo v rozhodném období vedeno v registru silničních vozidel. Ústavní soud k tomu uvedl, že obecné soudy se dopustí ústavně nekonformní interpretace ustanovení § 24c zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla tehdy, pokud pro úsudek, zda je či není vozidlo provozováno, pokládají za určující toliko okolnost, že v daném období bylo vedeno v příslušném registru vozidel, když ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v registru, dovozovat, že je provozováno, sice lze, a zpravidla tomu tak bude, platí to však jen potud, pokud nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak. Zbavení se povinnosti platit pojištění odpovědnosti přitom musí vycházet z objektivně daných skutečností a nemůže být vedeno snahou o zneužití závěrů vyslovených v judikatuře Ústavního soudu. Je proto na obecných soudech, aby na základě provedeného dokazování vyhodnotily, zda vlastník vozidla relevantně prokázal nebo neprokázal, že vozidlo neprovozoval a zda tedy je či není povinen příspěvek nepojištěných České kanceláři pojistitelů hradit (obdobně viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2503/14 ze dne 6. 11. 2014, nález sp. zn. II. ÚS 2127/14 ze dne 18. 11. 2014, nález sp. zn. IV. ÚS 3180/14 ze dne 8. 4. 2015, nález sp. zn. III. ÚS 552/15 ze dne 11. 6. 2015, nález sp. zn. I. ÚS 1207/15 ze dne 7. 7. 2015, aj.).

Jestliže se tedy chce vlastník vozidla zprostit své povinnosti hradit příspěvek České kanceláři pojistitelů, musí prokázat, že dané vozidlo v rozhodném období skutečně neprovozoval, přičemž jde o otázku dokazování, jejíž posouzení náleží v zásadě obecným soudům (srov. např. také usnesení sp. zn. III. ÚS 520/15 ze dne 27. 4. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 26/15 ze dne 14. 5. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/15 ze dne 24. 11. 2015 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 967/16 ze dne 7. 6. 2016).

V nyní projednávaném případě přitom otázka provozování vozidla byla předmětem dokazování a stěžovateli byla dostatečně dána možnost v řízení prokázat, že vozidlo v předmětné době provozováno nebylo. Pokud však na základě provedeného dokazování dospěl Okresní soud v Ostravě k závěru, že stěžovateli se jeho tvrzení prokázat nepodařilo, což také zcela adekvátně zdůvodnil, Ústavnímu soudu nepřísluší takto učiněný závěr obecného soudu jakkoliv přehodnocovat.

Ve vztahu k námitkám stěžovatele stran koncentrace řízení lze uvést, že z odůvodnění rozsudku okresního soudu, jakož i ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel byl u ústního jednání dne 12. 8. 2014 poučen dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. o povinnosti uvést před soudem svá skutková tvrzení a navrhnout důkazy k těmto tvrzením, stejně jako o koncentraci řízení dle § 118b o.s.ř., tedy že skutková tvrzení a důkazy je potřeba uvést jen do skončení prvního jednání ve věci, resp. ve lhůtě stanovené soudem. Na toto poučení stěžovatel ihned reagoval navržením výslechů tří svědků, kteří měli vidět stát přívěs na zahradě, s tím, že jejich adresy sdělí soudu ve lhůtě tří dnů, a požádal i o poskytnutí lhůty k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů. Soudem mu byla za tímto účelem poskytnuta lhůta třiceti dnů, kterou nelze označit za krátkou či snad nedostatečnou. Dne 8. 6. 2015 pak bylo na den 14. 7. 2015 nařízeno druhé ústní jednání a stěžovatel byl opětovně vyzván k doplnění adres již navržených svědků, což však neučinil. Je tedy zřejmé, že s názorem stěžovatele, že ve věci nebyl dostatečně poučen, nelze souhlasit.

Před třetím jednáním, resp. v den tohoto jednání, stěžovatel navrhl důkaz výslechem svědků, důkaz kupní smlouvou a čestnými prohlášeními jeho, matky a bratra. Není však pravdou, že by se soud s těmito důkazními návrhy nevypořádal a řádně neodůvodnil, proč tyto důkazy neprovedl (blíže viz s. 4-5 rozsudku okresního soudu). Soud především konstatoval, že pokud stěžovatel při v pořadí třetím jednání dne 27. 8. 2015 tvrdil, že vozidlo dne 5. 5. 2010 prodal jinému majiteli, uvedl tento důvod až po koncentraci řízení, tudíž k takovému tvrzení, stejně jako k důkazu čestnými prohlášeními a kupní smlouvou, nemohl soud přihlížet. Navíc osobu R. P. navrhl stěžovatel jako svědka již při prvním jednání dne 12. 8. 2014, tehdy jej však označil jako osobu, která viděla stát odstavený přívěs na zahradě, nikoliv jako majitele přívěsu, kterému stěžovatel přívěs prodal. Stěžovatel navíc navrhované svědky označil pouze jménem a jejich adresy neoznačil ani k výzvě soudu. Navrhuje-li však účastník řízení provést důkaz výpovědí svědka, musí uvést jeho jméno, příjmení a adresu, na kterou jej má soud obeslat.

V této souvislosti přitom lze ve shodě se soudem prvního stupně poznamenat, že jednotlivá tvrzení stěžovatele lze označit přinejmenším za poněkud nekonzistentní. Ve sdělení soudu ze dne 25. 2. 2014 stěžovatel tvrdil, že došlo k nedorozumění a pojistku zaplatil pozdě. U prvního ústního jednání dne 12. 8. 2014 tvrdil, že neměl povinnost pojištění hradit, neboť vozidlo bylo odstaveno mimo pozemní komunikaci a nebylo schopné provozu, když bylo ve zchátralém stavu a pes překousal elektroinstalaci, zatímco u posledního ústního jednání pak uvedl, že vozík prodal svědkovi R. P. dne 5. 5. 2010, zatímco v pojistné smlouvě, kterou uzavřel dne 4. 11. 2010, se opětovně označil jako vlastník a provozovatel vozidla.

Kromě již naznačených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti souběžně dána též bagatelností částky 2.460,-Kč, která byla předmětem civilního řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska není obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní, když tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2424/15 ze dne 22. 3. 2016, které se týká obdobné věci).

Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř. pro odvolání či § 238 odst. 1 písm. d) o.s.ř. pro dovolání]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti těchto sporů do výkladu základních práv.

VI.

Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel měl možnost v řízení uplatnit prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že civilní soud na základě provedeného dokazování přesto dospěl k rozhodnutí, se kterým se neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Kvalifikované pochybení relevantní z hlediska ústavněprávního přezkumu a způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016


Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 3569/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies