II. ÚS 904/16

12. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Frenclové, zastoupené Mgr. Pavlem Svobodou, advokátem se sídlem Jungmannova 7, Jablonec nad Nisou, směřující proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 9. 2013, č. j. 0 Nc 1619/2006-68, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2014, č. j. 25 Co 117/2014-81, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, č. j. 26 Cdo 1879/2015-112, za účasti Okresního soudu v Semilech, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že postupovaly v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušily jimi její základní práva, zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Hradci Králové k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením jako věcně správné (§ 219 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") potvrdil usnesení Okresního soudu v Semilech, rovněž napadené nyní projednávanou ústavní stížností, jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 2. 6. 2006, č. j. 0 Nc 1619/2006-8, na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky oprávněné, Ing. Magdaleny Malečkové, ve výši 135.790 Kč s příslušenstvím (0,5 % úrok z prodlení denně). Stěžovatelka svůj návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a následně i své odvolání odůvodňovala tím, že příslušenství vymáhané pohledávky již činí čtyřnásobek dlužné jistiny a je tedy nezákonné, v rozporu s dobrými mravy a v konečném důsledku nepřiměřeně zasahující do jejích základních práv.

3. Jak okresní soud, tak i krajský soud se s uvedenými námitkami neztotožnily, neboť shodně dospěly k závěru, že "exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet." Stěžovatelka tak dle jejich názoru měla své námitky, jimiž zpochybňovala oprávněnost samotné pohledávky, uplatnit již v nalézacím řízení. Exekučním titulem byl v daném případě rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 17. 2. 2005, č. j. 5 C 709/2001-204, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2006, č. j. 24 Co 345/2005-224.

4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., když (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) konstatoval, že "odvolací soud otázku procesního práva ohledně neoprávněnosti soudu výkonu rozhodnutí (exekuce) přezkoumávat věcnou správnost - zahrnující aplikaci předpisu hmotného práva na vztah účastníků - vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet, jakož i otázku nepřípadné argumentace dobrými mravy ve vykonávacím (exekučním) řízení řešil v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu (...), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak."

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nicméně závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení ústavních principů a svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem nejen výše uvedeného dovolání, ale též odvolání i návrhu na zastavení exekuce. Stěžovatelka tak setrvává na stanovisku, že ze strany obecných soudů došlo k porušení principů materiálního právního státu a výše exekuované částky coby příslušenství k pohledávce je v rozporu s ustanovením § 2 občanského zákoníku, přičemž na podporu své argumentace jednak obsáhle cituje z Důvodové zprávy k uvedenému ustanovení občanského zákoníku ("přirozená práva jako limit pro zákon, nikoliv naopak", "kritika bezhodnotového právního formalismu" či "předpoklad, že úmysl zákonodárce je vždy spravedlnost"), jednak poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1462/2008, dostupný na www.nsoud.cz) a Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409), dostupný na http://nalus.usoud.cz].

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v exekučním řízení vedeném proti stěžovatelce, konkrétně pak o jejím návrhu na zastavení exekuce, resp. v řízení o stěžovatelkou podaném odvolání či dovolání. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť její námitky jsou ve svém obsahu toliko pouze obecným zpochybněním právního názoru obecných soudů, k němuž dospěly při posouzení splnění zákonných podmínek [§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] na zastavení exekuce vedené proti ní a v němž se neztotožnily s její námitkou rozporu výše exekuované částky (příslušenství pohledávky) s dobrými mravy, resp. ústavněprávními principy. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka se sice domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných v rámci exekučního řízení, z obsahu předestřených námitek je ovšem zcela zřejmé, že jimi i nadále zpochybňuje především postup nalézacího soudu v řízení ústícího do vydání předmětného exekučního titulu.

8. Navíc, po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že jak okresní, tak i krajský soud věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a řádně zdůvodnily svůj právní názor, v němž shodně konstatovaly, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a s ohledem na povahu stěžovatelkou uplatněných námitek zdůraznily, že "exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jehož obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet." Jejich názor jako věcně správný a souladný s ustálenou judikaturou nadto aproboval i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, v němž ovšem předestřela téměř totožné námitky, jako v předchozích řízeních před soudy nižších instancí, a nijak tak svou argumentaci nepřizpůsobila specifickému charakteru dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Rozhodování obecných soudů proto nelze označit za svévolné, nepředvídatelné či jinak nepřípustně vybočující a Ústavní soud je hodnotí jako ústavně konformní, neporušující ústavní principy či základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.

9. Pokud stěžovatelka poukazuje na závěry z citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, je třeba zdůraznit, že se skutkově i právně týkaly odlišných věcí, neboť v nich byla řešena otázka rozporu smluvené výše úroků z prodlení s dobrými mravy a možného šikanózního výkonu práva, tj. otázka, která by případně (pokud by měla vůbec relevanci k okolnostem daného případu) mohla být řešena toliko v nalézacím řízení při hodnocení oprávněnosti žalobou uplatňované pohledávky, nikoliv však v exekučním řízení, jak ostatně konstatovaly i obecné soudy.

10. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 904/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies