II. ÚS 1765/16

12. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EURODISPLAY s.r.o., se sídlem Alšova 125, Odolena Voda - Dolínek, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2016, č. j. 5 Afs 55/2015-32, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V řízení předcházejícím nyní podané ústavní stížnosti Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 46 Af 15/2012-32, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její správní žaloba směřující proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. 1143/12-1100-204297 a č. j. 1155/12-1100-204297 (pozn.: v souvislosti s účinností zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, přešla pravomoc finančních ředitelství na Odvolací finanční ředitelství a současně jím došlo k úpravě věcné i územní působnosti jednotlivých finančních úřadů). Uvedenými rozhodnutími finanční ředitelství k odvolání stěžovatelky částečně změnilo napadená rozhodnutí (platební výměry) Finančního úřadu v Hořovicích (správce daně) ze dne 15. 4. 2011, č. j. 27256/11/027971200358 a č. j. 27305/11/27971200358, a to tak, že stěžovatelce byla na základě zprávy o daňové kontrole daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků doměřena daň, a to za zdaňovací období roku 2006 ve výši 200.471 Kč a současně jí bylo uloženo penále ve výši 40.094 Kč, a za zdaňovací období roku 2007 ve výši 308.825 Kč a penále 61.765 Kč. Správce daně při vydání uvedených platebních výměrů vycházel ze závěrů předmětné daňové kontroly a dalších důkazů, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelku "je nutno posoudit jako ekonomického zaměstnavatele, tj. daňového rezidenta, který zaměstnává pracovníky, kteří mají formálně právně uzavřen pracovní poměr s daňovým nerezidentem - pronajímatelem pracovní síly - jehož prostřednictvím jsou jim příjmy za práci vypláceny, tudíž jde o tzv. mezinárodní pronájem pracovní sily, kdy daňový nerezident poskytuje pracovníky na práci v České republice, ale práci sám neřídí, nezodpovídá za ni, nepřivlastňuje si a nepředává její výsledky, jak by tomu naopak bylo v případech poskytnutí služby na území ČR. Za této situace je příjem vyplácený pracovníkům chápán jako příjem vyplácený zaměstnavatelem, který je daňovým rezidentem." V návaznosti na tuto úvahu pak správce daně uzavřel, že stěžovatelka naplňuje znaky zaměstnavatele-plátce příjmu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro výše označená zdaňovací období (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a "protože v daném případě neprováděl srážku daně z příjmů fyzických osob, musel přistoupit k jejímu doměření."

3. Stěžovatelka jak v řízení před správními orgány, tak i následně v řízení o podané žalobě, resp. kasační stížnosti, setrvale brojila jednak proti procesnímu postupu správních orgánů při provádění daňové kontroly, když namítala, že zpráva o daňové kontrole byla projednána v rozporu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen "daňový řád"), a její stížnost byla vyřízena toliko formálně, jednak proti samotným platebním výměrům, jež považovala za nezákonné, založené na nesprávném posouzení právních otázek (povaha stěžovatelky jako zaměstnavatele ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů) a rovněž i výše daně byla doměřena nesprávně, neboť správce daně nijak nezohlednil uplatnění slev, nezdanitelné položky atp. podle ustanovení § 38h a násl. zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud nicméně v ústavní stížností napadeném rozsudku tyto kasační námitky stěžovatelky neshledal důvodnými, neboť závěry krajského soudu i správních orgánů označil za souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 17. 2. 2012, č. j. 5 Afs 39/2011-168), což také v odůvodnění rozsudku velmi podrobně a obsáhle zdůvodnil. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za nezbytné jeho závěry zde rekapitulovat a v tomto ohledu na ně pro stručnost odkazuje (tento rozsudek, stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i krajského soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svého tvrzení ohledně porušení práva na spravedlivý proces předkládá v podstatě jediný argument, a to, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí nijak nereflektoval právní názor, vyslovený v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, ačkoliv bylo vydáno dříve, než ústavní stížností napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je tak toho názoru, že Nejvyšší správní soud měl k citovanému usnesení přihlédnout, i když její kasační stížnost byla podána dříve a námitka proti penále nebyla jejím obsahem, neboť "ve světle uvedeného judikátu měl být kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení."

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů či správních orgánů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány (zde finanční orgány) a posouzení otázky zákonnosti jejich procesního postupu (zejména daňové kontroly) ústícího do vydání předmětných platebních výměrů, jejichž zákonnost byla stěžovatelkou rovněž setrvale zpochybňována. Navíc, po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím (i jemu předcházejícím rozhodnutím krajského soudu), Ústavní soud konstatuje, že jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně a (s ohledem na jejich rozsah) i velmi podrobně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, v souladu s ustanoveními soudního řádu správního a rovněž daňového řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Především se důkladně zabývaly stěžovatelkou namítanou nezákonností postupu správních orgánů v daňovém řízení (včetně ukončení daňové kontroly), námitkou přezkoumatelnosti jejich rozhodnutí i způsobem řešení sporné otázky, zda lze na stěžovatelku nahlížet jako na zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona o daních z příjmů, přičemž dospěly k závěru, že správní orgány nepostupovaly v rozporu s příslušnými ustanoveními daňového řádu, resp. zákona o daních z příjmů a jejich procesní postup a ani přijaté právní závěry proto nelze považovat za nezákonné. Správními orgány i krajským soudem zastávaný právní názor i samotný procesní postup správce daně nadto Nejvyšší správní soud důkladně konfrontoval se závěry své dosavadní judikatury v obdobných věcech a shledal je s nimi zcela souladnými.

7. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil právní názor, přijatý v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 210/2014-57, Ústavnímu soudu není nijak zřejmé, v čem vlastně konkrétně jí namítané porušení mělo spočívat. Ačkoliv Ústavní soud nijak nezpochybňuje základní východisko stěžovatelkou uplatněného argumentu, tj. že příslušné senáty Nejvyššího správního soudu jsou ve své rozhodovací činnosti vázány (též) právním názorem vysloveným v rozhodnutích rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jenž primárně plní funkci orgánu zajišťujícího vnitřní jednotu rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu (§ 17 odst. 1 soudního řádu správního), a jsou tedy povinny i jeho právní závěry relevantní k projednávané věci zohlednit, jakoukoliv relevanci tohoto argumentu ve vztahu k nyní projednávanému případu stěžovatelky Ústavní soud nicméně postrádá. Jinými slovy, Ústavnímu soudu není zřejmé, proč, s ohledem na zcela odlišné okolnosti nyní projednávaného případu stěžovatelky, měl Nejvyšší správní soud vůbec právní názor vyslovený v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve svém rozhodnutí jakkoliv zohlednit a dokonce v "jeho světle kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení." Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu totiž v citovaném usnesení vyslovil právní názor, že "penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", přičemž tak učinil zejména s ohledem na dosud spornou povahu penále (ve smyslu § 37b dříve platného zákona o správě daní a poplatků a § 251 nyní platného daňového řádu), se zohledněním některých jeho významných charakteristických znaků a funkcí ("je jednorázovou sankcí stanovovanou ze zákona ve výši procentní výměry z nesprávně tvrzené daně, daňového odpočtu nebo daňové ztráty. Jeho předepsání nepodléhá správnímu uvážení správce daně a stanovení povinnosti uhradit penále v rámci dodatečného platebního výměru je tak "automatické" v návaznosti na zjištění skutečností") a s důrazem na nezbytnost dodržení zásad dovozených pro oblast správních či platebních deliktů. V nyní projednávaném případě stěžovatelky nicméně otázka uložení penále v souvislosti s doměřením daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za daná zdaňovací období spornou vůbec nebyla dána, když ze strany stěžovatelky nebyl jakkoliv zpochybňován ani důvod uložení penále, ani jeho výše či porušení uvedených zásad pro ukládání sankcí v daňovém řízení. Z toho důvodu ani Nejvyšší správní soud neměl důvodu se těmito otázkami blíže zabývat a v této souvislosti tedy jakkoliv reflektovat právní názor, vyslovený v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.

8. Ústavní soud se tak neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že ze strany Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. července 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1765/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies