II. ÚS 1385/16

15. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Heldenburga, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 25. 2. 2016 č. j. 1 ZN 4916/2015-11 a usnesení Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha II, místní oddělení Košíře ze dne 10. 11. 2015 č. j. KRPA-401561-25/TČ-2015-001212, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že napadeným usnesením státního zástupce byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele jako poškozeného proti usnesení policejního orgánu, kterým byla podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložena věc podezření ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Policejní orgán a posléze i státní zástupce dospěli ve věci k závěru, že v rámci prověřování byly provedeny všechny dostupné úkony a není již na místě provádění dalších a že předmětný děj byl objasněn v takové míře, aby bylo možné rozhodnout ve věci samé. Státní zástupce neshledal, že by bylo možné provést další úkony, které by přispěly k rozhodnutí ve věci, kdy bylo nutné přihlédnout také k tomu, že úkolem policejních orgánů, státního zástupce ani soudu, coby orgánů činných v trestním řízení, není zasahovat do ryze soukromoprávních vztahů prostředky trestního práva a tím v konečném důsledku narušovat rovné postavení účastníků těchto vztahů. Policejní orgán věc podle § 159a odst. 1 tr. řádu odložil s poukazem na soukromoprávní charakter sporu mezi stěžovatelem a jmenovanými nájemníky, kdy poškozený ve svém oznámení nárokuje vybavení, u kterého není jasné vlastnické právo. Podle závěru orgánů činných v trestním řízení se jedná o soukromoprávní spor, jehož rozřešení lze očekávat od občanského soudního řízení, které zajišťuje adekvátní ochranu majetkových práv poškozeného.

3. Stěžovatel se závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a v ústavní stížnosti namítá, že usnesení o odložení věci obsahuje řadu sporných a neodůvodněných skutečností, na které detailně poukázal ve stížnosti proti tomuto usnesení. Z námitek obsažených v předmětné stížnosti pak podle něj vyplývá, že se nejedná o soukromoprávní spor. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Ústavní soud již dříve uvedl, že trestní řízení představuje toliko vztah mezi pachatelem a státem, tedy že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána a odsouzena. Nelze však zároveň pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, včetně práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 či čl. 8 Úmluvy [odst. 61 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. 6. 2011 (N 123/61 SbNU 767; č. 232/2011 Sb.)]. Ústavní soud přebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ze které vyplývá, že povinnost účinné trestněprávní ochrany se uplatní zejména u zásahů do práv chráněných čl. 2, 3 a 4 Úmluvy (tedy práva na život, zákazu mučení a nelidského zacházení a zákazu otroctví a nucených prací) a výjimečně také u čl. 8 Úmluvy chránícího právo na soukromý a rodinný život či u ochrany vlastnického práva podle Protokolu č. 1 k Úmluvě.

6. Ústavní soud však ve své judikatuře také často zdůrazňuje, že podmínky trestnosti činu je třeba interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i princip ultima ratio (vyjádřené mimo jiné v § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Právě ze zásady ultima ratio vyplývá, že rovněž ochrana vlastnictví má být v prvé řadě uplatňována prostředky civilního práva, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. Ústavní soud ve své judikatuře kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, když dochází k trestněprávnímu postihu za jednání, které je možno postihnout i soukromoprávní cestou [nález I. ÚS 541/10 ze dne 28. 4. 2010 (N 95/57 SbNU 247)]. Jakkoli je pro Ústavní soud pochopitelné, že se poškozený všemi možnými právními prostředky snaží hájit svá majetková práva, není jeho úkolem za orgány činné v trestním řízení řešit otázku, zda se jedná o trestný čin nebo jde o spor civilněprávní. Uvedené je věcí orgánů činných v trestním řízení, které na základě všech zjištěných okolností rozhodnou, zda v konkrétní věci jde o důvodné podezření ze spáchání trestného činu a je třeba zahájit trestní stíhání konkrétní osoby či nikoli.

7. V dané věci proto Ústavní soud konstatuje, že s přihlédnutím ke shora uvedenému nespatřuje v odložení věci zásah do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, zahrnující v sobě též právo na účinné vyšetřování, neboť stěžovatel se může svých majetkových práv domáhat i nadále, a to soukromoprávní cestou.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1385/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies