II. ÚS 1877/16

15. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky FVE Litvínovice s. r. o., se sídlem Litvínovice 12, Litvínovice, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, Ph. D., LL. M., advokátem se sídlem U Černé věže 66/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2016 č. j. 5 Afs 148/2015-60, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2015 č. j. 10 Af 48/2013-133, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že správní soudy porušily čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhla proto, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí správních soudů.

2. V průběhu daňové kontroly u stěžovatelky správce daně zjistil, že zahrnula mezi daňové výdaje náklady vynaložené na výkup dřevěných a kovových palet od fyzických osob. Doložila je souhrnnými výdajovými doklady. Jejich součástí byly paragony a daňové doklady při prodeji za hotovost. Mezi daňové výdaje zahrnula také náklady vynaložené na reklamu a propagaci. Správce daně měl pochybnosti o správnosti těchto dokladů a vyzval stěžovatelku, aby výdaje prokázala, zejména aby předložila konkrétní identifikaci účastníků účetních případů. Stěžovatelka tak neučinila a správce daně jí dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období. Částku 1.242.280 Kč změnil na částku 3.112.980 Kč.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") poté zamítl správní žalobu stěžovatelky. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 15. 2. 2013 č. j. 5 Afs 29/2012-47 tento rozsudek krajského soudu zrušil včetně rozhodnutí daňových orgánů. Nejvyšší správní soud zejména konstatoval, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit závěr, že stěžovatelka vůbec žádné palety nenakoupila. Proto neměla být celá deklarovaná částka za nákup palet vyloučena z daňově uznatelných nákladů, jak to správce daně učinil. Bylo na místě se zabývat hodnocením přiměřenosti ceny, nikoli však bez dalšího veškeré uplatněné výdaje z důvodu nepřiměřenosti ceny vyloučit. V daňovém řízení bylo poté vydáno nové rozhodnutí, ve kterém byly uznány výdaje za nákup palet ve výši prokázané na základě svědeckých výpovědí. Daňový orgán však vyloučil náklady na reklamu a propagaci z předmětu doměření daně a snížil tak doměřenou daň.

4. Na základě další správní žaloby stěžovatelky však krajský soud rozsudkem ze dne 6. 6. 2014 č. j. 10 Af 48/2013 - 69 zrušil nové daňové rozhodnutí, protože dospěl k závěru, že bylo v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ten však následně dne 26. 3. 2015 č. j. 5 Afs 117/2014 - 44 rozsudek krajského soudu opět zrušil, protože krajský soud nesprávně interpretoval závěry jeho předchozího závazného rozsudku. Krajský soud dovodil, že se žalovaný v novém řízení v případě nákladů za výkup palet neřídil požadavkem Nejvyššího správního soudu na doplnění dokazování a nutností zabývat se otázkou důkazního břemene. Tento závěr však Nejvyšší správní soud vyslovil toliko ve vztahu k vyloučeným nákladům na reklamu a propagaci. Krajský soud o věci rozhodoval opakovaně a v pořadí třetím rozsudkem, který je napaden ústavní stížností, žalobu zamítl.

5. Nejvyšší správní soud poté odmítl kasační stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost. Směřovala totiž proti rozsudku krajského soudu, který rozhodoval již potřetí ve věci stanovení daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005. Opětovně přitom posuzoval otázku daňové uznatelnosti výdajů za výkup palet. Stěžovatelka vznesla stejnou argumentaci jako v předchozím kasačním řízení a polemizovala s právním názorem Nejvyššího správního soudu, aniž by přitom tvrdila, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem vysloveným v jeho rozsudku. Nebylo proto žádného důvodu opětovně se zabývat námitkami, které již byly opakovaně meritorně posouzeny. Věc stěžovatele byla třikrát posouzena z hlediska práva hmotného, a to jak krajským soudem, tak poté Nejvyšším správním soudem. V předchozích rozsudcích bylo jednoznačně konstatováno, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzeným výdajům za nákup palet ve výši, kterou deklarovala. Na základě doplnění v intencích právních závěrů prvního zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu byly v daňovém řízení opětovně vyhodnoceny provedené důkazy a stěžovatelce byly uznány náklady, které prokázala. Kasační stížnost tak pouze mířila proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, co jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s"), proto byla nepřípustná.

6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správce daně nerespektoval zákonný postup při zjišťování výše daňové povinnosti. Pokud nepovažoval stěžovatelčiny doklady, řádnou skladovou evidenci a prakticky celé její účetnictví za dostatečně průkazné, měl přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek. Správce daně v průběhu celého řízení ani jednou nezpochybnil skladovou evidenci stěžovatelky či množství nakoupených a prodaných palet. Jediné, co zpochybnil, byly doklady prokazující výkup palet od fyzických osob, k čemuž ale nepředložil žádný důkaz. Správce daně popisovaným postupem porušil zásadu zákonnosti, zásadu oficiality a právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Daňové orgány sice nezpochybňovaly účetnictví a skladovou evidenci stěžovatelky, neustále však požadovaly další prokázání skutečností uvedených v těchto dokumentech, aniž by k tomu měly důvod.

7. Zcela nepřípustným je výsledný zásah do majetkové sféry stěžovatelky. Správce daně stanovil daň v maximální možné výši a v podstatném rozporu se skutečnostmi, které stěžovatelka prokázala. V průběhu celého řízení ale nijak nezpochybnil výnosy stěžovatelky. Je naprosto logické, že palety, které stěžovatelka prodala, musela předtím nabýt od jiných osob. Není tedy zřejmé, jak účastníci řízení dospěli k závěru, že doklady předložené stěžovatelkou ve vztahu k výkupu palet od fyzických osob nejsou průkazné a náklady vynaložené na nabytí těchto palet nejsou ve správné výši. Správní soudy pak nezkoumaly dodržení procesního postupu daňových orgánů, pouze ho odůvodnily tím, že daňové orgány vyhověly žádosti stěžovatelky o provedení dokazování. Neuvědomily si však, že daňové řízení je ovládáno zásadou oficiality a způsob stanovení výše daně nelze nechat na stěžovatelce. Ve výsledku tak došlo i k zásahu do stěžovatelčina práva podnikat.

8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. Jak plyne ze shora provedené stručné rekapitulace věci, podstata řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti spočívala v tom, že krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky, jsa vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, obsaženým v jeho kasačním rozsudku. Za této procesní situace se ovšem použije ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle něhož "[k]asační stížnost je dále nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu". To znamená, že nová kasační stížnost je v těchto případech a priori nepřípustná - pouze s jedinou výjimkou, kterou je nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Ratio citovaného zákonného ustanovení je přitom velmi logické: má zabránit zcela neúčelnému podávání kasačních stížností, které by s ohledem na vázanost Nejvyššího správního soudu svým dříve vysloveným právním názorem nemohlo vést k jinému nežli stejnému právnímu řešení daného problému. Nejvyšší správní soud ostatně v nyní napadeném usnesení dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil smysl citovaného zákonného ustanovení a podstatu nepřípustnosti kasační stížnosti v těchto případech, a to i poukazem na setrvalou vlastní judikaturu a na rozhodnutí Ústavního soudu, takže zdejší soud může na jeho argumentaci z důvodu stručnosti plně odkázat.

10. Věcně projednatelnou kasační stížnost by proto mohla stěžovatelka podat pouze a jedině tehdy, pakliže by v ní tvrdila právě to, že se krajský soud neřídil dříve vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu. To však zjevně neučinila a nic takového netvrdí ani v nyní projednávané ústavní stížnosti.

11. Za této situace musel Ústavní soud tu část petitu ústavní stížnosti, která brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na kogentní znění citovaného ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. rozhodnout jinak, než učinil, přičemž - jak tento soud správně uvedl v odůvodnění napadeného usnesení - ústavnost tohoto zákonného ustanovení opakovaně (byť i jen implicitně) akceptoval i Ústavní soud.

12. Ve zbytku Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako opožděnou, protože stěžovatelka měla - s ohledem na shora uvedené - podat věcně projednatelnou ústavní stížnost hned proti rozsudku krajského soudu, jelikož právě tento rozsudek představoval v nyní projednávané věci rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V daném případě, jak si Ústavní soud ověřil dotazem u Krajského soudu v Českých Budějovicích, byl napadený rozsudek tohoto soudu stěžovatelce doručen již dne 29. 6. 2015, nicméně ústavní stížnost byla podána teprve dne 13. 6. 2016, tedy dávno po marném uplynutí lhůty dvou měsíců podle posledně citovaného zákonného ustanovení. Proto musela být tato část ústavní stížnosti odmítnuta jako návrh podaný po lhůtě podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1874/16 ze dne 24. 6. 2016).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1877/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies