IV. ÚS 1198/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Janáčka, zastoupeného Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem v Brně, Burešova 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, č. j. 22 Cdo 3371/2015-1289, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2015, č. j. 60 Co 107/2014-1250, rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 12. 2013, č. j. 28 C 233/2003-790, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 1. 2014, č. j. 28 C 233/2003-788, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní soud obdržel dne 15. 4. 2016 ústavní stížnost splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, jimiž bylo vypořádáno společné jmění manželů. Podle stěžovatele došlo postupem soudů k zásahu do jeho základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Nalézací soud rozhodl o vypořádání společného jmění manželů (stěžovatele a vedlejší účastnice) na základě posudku znaleckého ústavu Ostravská znalecká a. s. Odvolací soud věc vrátil nalézacímu soudu s tím, aby nechal vypracovat nový znalecký posudek na ocenění majetku stěžovatele a vedlejší účastnice. Nalézací soud proto ustanovil nového znalce, Ing. Vojtěcha Slavíka, a na základě jeho posudku pak rozhodl. Vypořádávaný majetek byl rozdělen a stěžovateli bylo uloženo vyplatit vedlejší účastnici peněžní částku k vyrovnání podílů. Tento rozsudek odvolací soud potvrdil; následné dovolání stěžovatele bylo odmítnuto jako nepřípustné.

Ústavní soud k posouzení věci vyžádal vyjádření obecných soudů. Poté, co se seznámil s jejich obsahem a s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud, představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí; nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jestliže soudy při svém rozhodování respektují ustanovení § 132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994).

Podle stěžovatele bylo primárně porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obecné soudy údajně pochybily při provádění důkazů tím, že ignorovaly posudek Ostravské znalecké a. s. a stanovisko znalce Ing. Luboše Marka, zpracovatele posudku, které předložil stěžovatel; tyto důkazy byly opomenuty. Dále soudy nevyslechly všechny znalce a relevantně nezdůvodnily, proč se řídily pouze posudkem Ing. Slavíka, nedostatečně se vypořádaly s námitkami stěžovatele.

Za situace, kdy soudy odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, případně se s jeho důkazními návrhy nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Ustálená judikatura Ústavního soudu v tomto směru vychází z principu, že účastníkovi musí být v řízení před obecným soudem dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. nález ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody: prvním je argument, že tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, druhým, že důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a třetím nadbytečnost důkazu, tj. argument, že tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009).

Výslech znalce Ing. Marka soudy zhodnotily jako nadbytečný, jelikož znalecký posudek Ostravské znalecké a. s. byl vypracován na základě nesprávně zadaného znaleckého úkolu a bez dostatečných podkladů; proto jej také odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí označil za nepoužitelný. Stanovisko Ing. Marka bylo hodnoceno jako listinný důkaz, jelikož neobsahovalo doložku znalce podle § 127a o. s. ř. a soud z něj nemohl vycházet, neboť Ing. Marek neměl k dispozici některé nezbytné materiály potřebné ke správnému vypracování posudku, což v odůvodnění zdůraznil. Stěžovatel argumentuje judikaturou, podle které by měl soud vyslechnout oba znalce, jejichž znalecké posudky jsou v rozporu nebo nechat vypracovat nový znalecký posudek. V tomto případě ovšem nemělo stanovisko Ing. Marka stejnou vypovídající hodnotu jako stanovisko Ing. Slavíka, a to z výše uvedených důvodů, tudíž je stěžovatelem uvedená judikatura nepřiléhavá. V rozhodnutích soudů byly podány dostatečně jasné důvody, ze kterých je patrné, proč soudy rozhodly tímto způsobem; jejich argumentace je tedy z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

Návrh stěžovatele na zpracování revizního znaleckého posudku byl odvolacím soudem zamítnut s tím, že zákon ponechává na úvaze soudu, zda jej nechá zpracovat. Znalec je ve znaleckém posudku povinen volbu jedné či víc metod ocenění řádně zdůvodnit a toto odůvodnění podléhá posouzení soudu, co do jeho platnosti a vnitřní logiky. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit v posudku na podání odborného závěru, nýbrž soud musí mít možnost seznat, z kterých zjištění znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru. V tomto případě znalec Ing. Slavík dostatečně přesvědčivě zdůvodnil své závěry ve svém písemném posudku, při svém výslechu při jednání, kde odborně a logicky vyvrátil všechny námitky účastníků; odvolací soud tudíž neměl pochybnosti o správnosti jeho posudku. Ani zde Ústavní soud neshledal, že by došlo k opomenutí důkazu neprovedením revizního znaleckého posudku, neboť soud zamítnutí jeho vypracování řádně odůvodnil.

Stěžovatel namítal, že je nepřípustné, aby nalézací soud vyzval znalce Ing. Slavíka, aby se vyjádřil ke stanovisku znalce Ing. Marka, navíc prostřednictvím e-mailu. Soud se zjevně snažil urychlit řízení a tento neformální postup nijak neodporuje ústavním principům vymezujícím spravedlivý proces, naopak jde o postup žádoucí.

Nakonec stěžovatel napadá údajný formalistický postup soudů, který měl vést k porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek. K tomu mělo dojít nezahrnutím některých závazků z půjček do vypořádání; tyto však nebyly uplatněny v zákonné lhůtě tří let od zúžení společného jmění manželů (§ 150 odst. 4 zákona č. 40/1964, občanský zákoník). Věděl-li stěžovatel již v době podání žaloby o tom, že jsou tu k vypořádání další majetkové položky a sám je řádně nevymezil, nesplnil svoji zákonnou povinnost a tento nedostatek proto nelze považovat za pochybení soudu, ale samotného stěžovatele.

Porušení práva na spravedlivý proces či práva vlastnit majetek nelze dovozovat ze subjektivních představ stěžovatele o správnosti či nesprávnosti použití znaleckého posudku jako důkazu. Ústavní soud nemůže přezkoumávat způsob, jakým obecné soudy vyhodnocují důkazy či jejich hodnocení nahrazovat hodnocením vlastním. Takový postup by mohl Ústavní soud zvolit pouze tehdy, pokud by obecné soudy při hodnocení důkazů porušily pravidla stanovená obecnými předpisy. Ústavní soud však neshledal, že by tomu tak v projednávaném případě bylo.

Z důvodů výše uvedených Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1198/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies