IV. ÚS 558/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ing. Zdeňka Zemka, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 4, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 18. ledna 2016 č. j. 2 NZT 24/2015-68, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, ze dne 29. října 2015 sp. zn. 3 VZV 8/2015, proti vyrozumění Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové ze dne 9. října 2015 č. j. OKFK-2463-374/TČ-2014-252300 a proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové, při výslechu svědka Ing. Rostislava Krejcara dne 16. října 2015, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno, a Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel rovněž brojí proti postupu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV - Expozitura Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") při výslechu svědka Ing. Rostislava Krejcara dne 16. října 2015, kterým mělo dojít k porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy.

II.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (dále také "obviněný") je společně s dalšími spoluobviněnými trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Trestná činnost měla být spáchána podvodnými machinacemi při udělování licencí k provozování fotovoltaických elektráren.

Obviněný podal dne 6. října 2015 policejnímu orgánu žádost, ve které policejní orgán žádal, aby v souladu s ustanovením § 165 odst. 1 trestního řádu připustil jeho účast na vyšetřovacích úkonech a umožnil mu klást otázky svědkům, kteří jsou vyslýcháni.

Vyrozuměním ze dne 9. října 2015 č. j. OKFK-2463-374/TČ-2014-252300 policejní orgán žádost obviněného odmítl a jeho účast na vyšetřovacích úkonech nepřipustil. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že obviněný již má dva zvolené obhájce, přičemž jeden z obhájců se pravidelně účastní nařízených výslechů. Přítomnost obviněného se proto jeví jako nadbytečná. Policejní orgán kromě toho uvedl, že přítomnost obviněného by mohla vyvolávat nepatřičný psychický nátlak na svědky, a to i s ohledem na sociální a ekonomické postavení obviněného.

Dne 16. října 2015 podal obviněný žádost o přezkoumání shora uvedeného postupu policejního orgánu Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci, pobočka Brno (dále také "vrchní státní zastupitelství").

Dne 23. října 2015 podal obviněný vrchnímu státnímu zastupitelství druhou žádost, v níž žádal o přezkoumání postupu policejního orgánu při výslechu svědka Ing. Rostislava Krejcara dne 16. října 2015. V této žádosti uvedl, že policejní orgán položil svědkovi otázku "zda si všiml, že by některá z doprovázejících osob byla osoba hovořící slovensky". Tuto otázku obhajoba označila za zcela návodnou, přičemž policejní orgán rozhodl, že návodná není.

Vyrozuměním ze dne 29. října 2015 sp. zn. 3 VZV 8/2015 státní zástupce vrchního státního zastupitelství stěžovatele informoval, že ve smyslu § 157a odst. 1 trestního řádu přezkoumal zpochybňovaný postup policejního orgánu v obou případech a s námitkami obhajoby se neztotožnil. Zdůraznil, že postup podle § 165 odst. 1 trestního řádu představuje výjimku ze zásady neveřejnosti úkonů přípravného řízení, přičemž aplikace tohoto ustanovení je na uvážení policejního orgánu, který k takovému postupu není povinen. Jde-li o výslech svědka Krejcara, státní zástupce neshledal namítanou otázku jako sugestivní.

Následně dne 30. října 2015 podal obviněný státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství žádost o přezkoumání shora uvedeného postupu státního zástupce vrchního státního zastupitelství, která byla posouzena jako podnět k výkonu dohledu ve smyslu § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnil se závěry dozorového státního zástupce, a neshledal, že by namítaným postupem policejního orgánu došlo k porušení práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, neboť tato práva jsou v rámci trestního řízení primárně zajištěna jiným způsobem. Možnost konfrontace se svědkem a právo klást mu otázky se podle něj uplatní především v hlavním líčení. Pokud se vyšetřující orgán důvodné domnívá, že by přítomnost obviněného mohla mít negativní vliv na pravdivost a úplnost svědeckých výpovědí, je možné účast obviněného nepřipustit. K napadané otázce položené policejním orgánem svědkovi Krejcarovi státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že míra sugestivnosti této otázky je velmi nízká až zanedbatelná.

III.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo k zásahu do základních práv stěžovatele dojít tím, že mu policejní orgán neumožnil účast na vyšetřovacích úkonech, jakož i tím, že kladl při výslechu svědka zákonem zakázané otázky.

Stěžovatel má za to, že podle ústavně konformního výkladu § 165 odst. 1 trestního řádu je vyšetřující orgán povinen připustit účast obviněného při vyšetřovacích úkonech již v přípravném řízení, pokud nelze mít důvodně za to, že účast obviněného při konkrétním vyšetřovacím úkonu by mohla vést ke zmaření účelu trestního řízení. V posuzovaném případě takový důvod, vyjma nepodložené spekulace o společenském a ekonomickém postavení obviněného, neoznačil ani policejní orgán ani žádný ze státních zástupců, kteří se postupem policejního orgánu zabývali. Tím mělo být podle stěžovatele nepřípustně zasaženo do jeho práva na obhajobu a na kontradiktornost řízení.

K druhému okruhu námitek stěžovatel uvádí, že trestní řád zakazuje klást svědkovi sugestivní či klamavé otázky. Z toho usuzuje, že jakákoliv míra klamavosti nebo návodnosti činí otázku zakázanou a odpověď na ni zásadně nelze použít jako důkaz v trestním řízení.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil odůvodněním ústavní stížnosti a obsahem jejích příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení sui generis. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení proto Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace vyvolané zásahem i jiných než procesních základních práv, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. usnesení ze dne 14. prosince 2000 sp. zn. I. ÚS 651/2000, usnesení ze dne 18. října 2012 sp. zn. II. ÚS 3876/12; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/).

Namítá-li stěžovatel, že došlo k porušení práva na obhajobu a zásady kontradiktornosti řízení tím, že mu nebyla umožněna přítomnost při výslechu svědků v přípravném řízení, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. Z práva obviněného na obhajobu v zásadě plyne, že veškeré důkazy v jeho věci musejí být provedeny při veřejném jednání za přítomnosti obviněného za účelem jejich kontradiktorního projednání. Podle článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy musí být obviněnému poskytnuta přiměřená a dostatečná možnost zpochybnit výpověď a vyslechnout svědka, který vypovídá v jeho neprospěch, a to během jeho výpovědi nebo později [rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kostovski proti Nizozemsku ze dne 20. listopadu 1989 č. 11454/85, § 41; rozsudek ESLP ve věci Lüdi proti Švýcarsku ze dne 15. června 1992 č. 12433/86, § 47]. Neznamená to však, že by měl obviněný právo účastnit se všech úkonů v přípravném řízení (viz rozsudek ESLP ve věci Raykov proti Bulharsku ze dne 22. října 2009 č. 35185/03, § 71). Postačí naopak, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky a prověřovat jeho věrohodnost alespoň jednou v kterémkoli okamžiku řízení, nejlépe v řízení před soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. března 2004 sp. zn. II. ÚS 626/02).

Nadto je třeba zdůraznit, že práva obhajoby vyplývající ze článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy jsou zpravidla naplněna již tím, pokud možnost vyslechnout svědka byla dána alespoň obhájci obviněného (srov. KMEC, Jiří et al. Evropská úmluva o lidských právech. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 812.)

Z hlediska zachování práv obhajoby je tedy zcela dostatečné, je-li obviněnému (resp. jeho obhájci) umožněno reagovat na výpověď svědka a klást mu otázky v průběhu hlavního líčení před soudem prvého stupně, resp. ve veřejném zasedání před soudem odvolacím. Z výše uvedeného vyplývá, že postupem policejního orgánu, který odmítl umožnit obviněnému přítomnost při výslechu svědků v přípravném řízení, nemohlo být porušeno právo obviněného vyslýchat svědky ve smyslu článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy. V tomto smyslu bude klíčový až postup trestních soudů při provádění a hodnocení důkazů v předmětné trestní věci.

Uvedeným postupem nemohl být porušen ani článek 38 odst. 2 Listiny, který každému dává právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Právo na veřejné projednání věci ve smyslu citovaného článku není neomezené, nýbrž může být podle věty druhé tohoto článku limitováno v případech stanovených zákonem. V plném rozsahu se uplatní až v řízení před soudem, a to zejména v hlavním líčení. Vyšetřovací úkony v přípravném řízení trestním naopak probíhají zásadně neveřejně. Možnost připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům podle § 165 odst. 1 trestního řádu je výjimkou z tohoto pravidla. Podle věty druhé citovaného zákonného ustanovení tak policejní orgán postupuje zejména tehdy, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. Policejnímu orgánu je možnost tohoto postupu dána primárně z toho důvodu, aby byla zajištěna plná využitelnost protokolů o procesních úkonech přípravného řízení ve stadiu řízení před soudem, jak správně konstatoval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyrozumění adresovaném stěžovateli (viz str. 4). Ze zákona je tento postup fakultativní, a je tedy na úvaze policejního orgánu, zda se pro něj rozhodne.

Z hlediska ústavních garancí článku 36 odst. 1 Listiny lze po policejním orgánu požadovat, aby odmítnutí žádosti obviněného o možnost účasti na vyšetřovacích úkonech podle § 165 odst. 1 trestního řádu náležitě zdůvodnil. K tomu v projednávaném případě došlo, neboť policejní orgán zcela dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje přítomnost obviněného za žádoucí, a zdůraznil, že nařízených výslechů se pravidelně účastní jeho obhájce. Dozorový státní zástupce i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství toto zdůvodnění akceptovali, přičemž se s námitkami stěžovatele rovněž patřičně vypořádali. Ani v tomto smyslu tedy Ústavní soud nemá orgánům činným v trestním řízení co vytknout.

Ústavní soud nepovažuje za důvodnou ani další námitku stěžovatele týkající se položení údajně sugestivní otázky v rámci výslechu svědka Krejcara. Orgány činné v trestním řízení se s touto výtkou obhajoby zcela dostatečně vypořádaly konstatováním, že míra sugestivity dané otázky je nepatrná; Ústavní soud neshledal, že by jejich postup mohl jakkoliv zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 558/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies