IV. ÚS 1801/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Dany Helebrant, právně zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech ze dne 5. dubna 2016 č. j. ZT 95/2016 - 52 a proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Louny, oddělení hospodářské kriminality ze dne 2. března 2016 č. j. KRPU-207201-216/TČ-2015-040781-71, za účasti Okresního státního zastupitelství v Lounech a Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Louny, oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo podle jejího názoru dojít k porušení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 3 písm. a), b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postupem orgánů činných v trestním řízení měl být navíc porušen článek 2 odst. 3 Ústavy České republiky a článek 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

II.
Proti stěžovatelce (dále také "obviněná") bylo usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Louny, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 2. března 2016 č. j. KRPU-207201-216/TČ-2015-040781-71 podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání pro přečin neoprávněného nakládání s odpady podle § 298 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku a pro přečin poškození a ohrožení životního prostředí dle § 293 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. d) trestního zákoníku.

Uvedených trestných činů se obviněná měla dopustit (stručně řečeno) tím, že jako předsedkyně představenstva společnosti FEMME a. s. nechala volně vjíždět cisterny ve vlastnictví dosud neznámých osob, obsahující kapalný nebezpečný odpad neznámého původu a složení, do areálu společnosti FEMME a. s., posléze z titulu svého postavení ve společnosti sama nebo prostřednictvím ředitele společnosti Františka Novotného organizovala a řídila činnost v uvedeném areálu, tedy mimo jiné i nakládání s nebezpečnými odpady. Podle policejního orgánu obviněná udělovala zaměstnancům společnosti FEMME a. s. a dalším, dosud nezjištěným osobám - řidičům cisteren, pokyny k neoprávněné manipulaci s nebezpečnými odpady a k jejich skladování způsobem zcela odporujícím zásadám bezpečné manipulace, skladování a bezpečnosti práce. Vykoupené odpady nepředávala subjektům oprávněným k jejich likvidaci, skutečný pohyb odpadů a nakládání s nimi zakrývala nezajištěním řádné evidence povinných dokladů; nebezpečný odpad nechala ukládat do prostor, k tomu účelu neschváleným. V důsledku toho mělo dojít k úniku obrovského množství odpadních obsahujících zvlášť nebezpečné látky, které jsou karcinogenní, velmi kyselé a obsahují celou škálu velmi škodlivých těžkých kovů.

Dne 7. března 2016 podala obviněná proti usnesení policejního orgánu stížnost, o níž rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech usnesením ze dne 5. dubna 2016 č. j. ZT 95/2016 - 52 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.

III.
Proti uvedeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení stěžovatelka brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že trestní stíhání proti její osobě je neodůvodněné a nemůže obstát. Popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání je podle stěžovatelky vágní a neurčitý; absentuje v něm konkrétní vylíčení skutečností týkajících se naplnění skutkové podstaty trestných činů. Stěžovatelka rovněž nachází vnitřní rozpory mezi popisem skutku a navazujícím odůvodněním, neboť v popisu skutku je jí kladeno za vinu aktivní úmyslné jednání, zatímco v odůvodnění rozhodnutí jí policejní orgán vytýká to, že škodlivému následku toliko nezabránila. Odůvodnění usnesení policejního orgánu je podle ní nekonkrétní a není z něj zřejmé, jak měla být naplněna subjektivní stránka stíhaných trestných činů. Má za to, že je stíhána za následek, k němuž došlo bez zavinění z její strany. Nadto stěžovatelka zdůrazňuje, že důvodnost jejího trestního stíhání vyvracejí některé skutečnosti uvedené v odůvodnění usnesení policejního orgánu.

Stěžovatelka je přesvědčena, že skutečným pachatelem je ředitel shora označené společnosti František Novotný. Jeho výpověď je podle ní jediným důkazem svědčícím v její neprospěch, přičemž však jde o výpověď zcela účelovou. Zásah do její osobní sféry zahájením trestního stíhání je podle ní umocněn skutečností, že jí nebyla poskytnuta možnost k věci se vyjádřit a uvést skutečnosti, které mají zásadní význam pro zjištění a posouzení všech okolností.

Státní zástupce rozhodující o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání se podle názoru stěžovatelky nezabýval dostatečně jejími námitkami a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Možnosti ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy extrémního vybočení z hranic podústavního práva, které svou povahou představují zásah do ústavně zaručených práv dotčené osoby. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 3. července 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02).

Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. usnesení ze dne 21. června 2016 sp. zn. IV. ÚS 1694/16).

Prizmatem shora uvedených zásad přezkoumal Ústavní soud obsah napadených rozhodnutí, přičemž neshledal, že by tato rozhodnutí byla jakkoliv zatížena prvkem svévole či jinou ústavněprávně relevantní vadou, která by mohla způsobit zásah do základních práv stěžovatelky. Jak Ústavní soud zjistil, policejní orgán usnesení podle § 160 odst. 1 trestního řádu adekvátně odůvodnil a objasnil, na základě jakých skutečností dovodil existenci důvodného podezření ze spáchání stíhaných trestných činů stěžovatelkou. Stejně tak státní zástupce v odůvodnění svého rozhodnutí zcela dostatečně vysvětlil, proč nevyhověl stížnosti proti usnesení policejního orgánu.

Za této situace není v kompetenci Ústavního soudu jakkoliv přehodnocovat dosavadní skutková zjištění orgánů činných v trestním řízení, jak se toho domáhá stěžovatelka. Další objasňování skutkových okolností projednávané věci a vytváření na něj navazujících právních závěrů bude úlohou orgánů činných v trestním řízení.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1801/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies