I. ÚS 2157/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti JUDr. Františka Penka, zastoupeného JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem se sídlem Tábor, nám. Fr. Křižíka 2840, proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2016 č. j. 12 Co 344/2015-66, kterou se mění rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. června 2015 č. j. 19 C 447/2014-36 ve výroku I tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 22 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 15. prosince 2014 do zaplacení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, t a k t o:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavnímu soudu byla dne 1. července 2016 doručena ústavní stížnost stěžovatele proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 165/2005. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 25. června 2015 č. j. 19 C 447/2014-36 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 66 750 Kč s příslušenstvím (výrok I); ohledně částky 183 250 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III). Proti tomuto rozsudku podali oba účastníci řízení odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozhodl rozsudkem ze dne 16. února 2016 č. j. 12 Co 344/2015-66. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že se žaloba zamítá ohledně částky 22 250 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok I). V zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

3. Rozsudek odvolacího soudu obsahoval poučení, podle něhož proti jeho výroku I není dovolání přípustné. Proti výroku II bylo možné podat dovolání za splnění podmínek uvedených v § 237 občanského soudního řádu, a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu prvního stupně. V souladu s tímto poučením podal stěžovatel proti výroku I rozsudku odvolacího soudu ústavní stížnost, zatímco proti výroku II dovolání.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně bez toho, aby provedl důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 9 vedeným pod sp. zn. 19 C 165/2005. Kromě toho je stěžovatel přesvědčen, že byl nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Jakkoliv se totiž tento týkal částky menší než 50 000 Kč, nelze přehlédnout, že ve výsledku bylo jeho žalobě vyhověno do výše 44 500 Kč, zatímco co do částky 205 500 Kč byla zamítnuta. Podání dovolání by mělo být možné v rozsahu, který bude zahrnovat celou částku, ohledně které byla žaloba zamítnuta.

III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

5. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění těchto podmínek lze připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].

7. Stěžovatel namítá nesprávnost poučení rozsudku odvolacího soudu, neboť podle jeho názoru je dovolání přípustné i proti napadené části výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Má tomu tak být z toho důvodu, že v důsledku rozsudku odvolacího soudu byla jeho žaloba zamítnuta ohledně celkové částky 205 500 Kč, která přesahuje 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu], a tedy při posuzování přípustnosti dovolání nelze vycházet toliko z částky 22 250 Kč, které se týkala změna původně vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně.

8. Ústavní soud zdůrazňuje, že k porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny může dojít rovněž v důsledku nesprávného poučení o nepřípustnosti opravného prostředku. Nesprávné poučení sice nemá vliv na to, zda stěžovatel takovýto prostředek měl či neměl k dispozici, jestliže však účastník řízení ve svém postupu jednal v důvěře v jeho správnost, tato skutečnost nemůže jít k jeho tíži v tom smyslu, že mu bude upřena ochrana jeho práv. Tento závěr se uplatní jak v případech, kdy stěžovatel z tohoto důvodu uplatnil zákonem stanovený opravný prostředek, přestože jej neměl k dispozici [např. nález ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269)], tak v případech, kdy jej naopak neuplatnil, přestože jej k dispozici měl [např. nález ze dne 31. května 1994 sp. zn. III. ÚS 65/93 (N 27/1 SbNU 213) nebo nález ze dne 1. března 2011 sp. zn. I. ÚS 2912/10 (N 29/60 SbNU 371)]. Ústavní soud v minulosti opakovaně připustil ústavní stížnost proti rozhodnutím, v nichž byl stěžovatel nesprávně poučen, že je nemůže napadnout opravným prostředkem, jejich přezkum nicméně omezil výlučně na posouzení správnosti poučení (viz výše citované nálezy). Pouze v tomto rozsahu totiž případné pochybení orgánu veřejné moci, který napadené rozhodnutí vydal, nebylo odstranitelné v případném jiném řízení. Zrušením tohoto rozhodnutí v řízení o ústavních stížnostech se zároveň z hlediska běhu lhůt otevírala cesta k uplatnění opravného prostředku.

9. V projednávané věci Ústavní soud neshledal důvod, pro který by se měl v dané věci od uvedených úvah odchýlit. To znamená, že přípustnost ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí je dána již z důvodu uplatněné námitky porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku nesprávného poučení o možnosti podat dovolání. Ústavní soud se tak v první řadě zabýval otázkou opodstatněnosti této námitky. Teprve dospěl-li by k závěru, že předmětné poučení bylo správné, mohl by se věcně zabývat i ostatními stěžovatelem uplatněnými námitkami. Závěr o správnosti poučení by totiž současně znamenal, že ústavní stížnost byla přípustná bez ohledu na uvedenou námitku.

10. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je nejen přípustná, ale rovněž byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem předepsané formální náležitosti, Ústavní soud přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.

IV.
Vlastní posouzení

11. Ústavní soud je podle § 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

12. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je též, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

13. Pokud jde o námitku nesprávného poučení, Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele došlo v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu k rozštěpení nároku, který byl uplatněn žalobou, na tři části, jež se týkají částek 44 500 Kč (v této částí byl nárok oběma rozsudky shledán důvodným), 22 250 Kč (v této části byl nárok shledán důvodným rozsudkem soudu prvního stupně, odlišný názor však zaujal odvolací soud) a částky 183 250 Kč (v této části oba soudy žalobu zamítly). O každé z těchto částí žalobou uplatněného nároku bylo rozhodováno samostatnými výroky, a to s ohledem na odlišné hodnocení jejich opodstatněnosti ze strany jednotlivých soudů. Rozštěpení nároku a s ním spojené samostatné posouzení jeho části jednotlivými výroky napadeného rozsudku zde má tudíž rozumný základ a odpovídá ustálené rozhodovací praxi i doktríně [srov. nález ze dne 20. října 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75), zejména bod 20, nebo usnesení ze dne 19. září 2013 sp. zn. III. ÚS 2136/13]. Platí přitom, že splnění podmínky přípustnosti dovolání, zda bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, se podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu posuzuje ve vztahu ke každému výroku dovoláním napadeného rozhodnutí zvlášť. Za této situace tak nelze rozsudku odvolacího soudu vytknout nesprávnost poučení stěžovatele o nemožnosti podat dovolání proti výroku I jeho rozsudku, neboť přípustnost dovolání proti němu nebyla založena.

14. Uvedený závěr znamená, že ústavní stížnost by byla přípustná i v případě, pokud by v ní stěžovatel námitku nesprávného poučení neuplatnil. Ústavní soud se proto mohl zabývat i druhou jeho námitkou, podle níž měl odvolací soud pochybit, když změnil rozsudek odvolacího soudu bez toho, aby provedl důkaz spisem vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 165/2005. Ani zde ovšem nelze shledat ústavní stížnost důvodnou. Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, tento soud zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a přehodnotil pouze jejich právní hodnocení v souvislosti s rozhodnutím o výši přiznaného zadostiučinění. Uvedená skutečnost tedy nebyla způsobilá zpochybnit napadený výrok z hlediska ústavních zásad spravedlivého procesu.

15. Protože výrokem I rozsudku odvolacího soudu nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobod stěžovatele, zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud rozhodl o odmítnutí jeho ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2157/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies