I. ÚS 1939/16

19. 07. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 270/11, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2016 č. j. 18 Co 99/2016-638, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. června 2016, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. května 2005 č. j. P 41/2005-19 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2005 č. j. 16 Co 329/2005-59 byla stěžovateli s účinností od 1. července 2005 uložena povinnost hradit k rukám matky výživné na své dva nezletilé syny ve výši 2 500 Kč a 1 500 Kč měsíčně. Návrhem ze dne 6. září 2015 navrhl stěžovatel snížení výživného s tím, že v období od dubna do května 2015 byl bez práce a jeho příjmy byly díky tomu výrazně nižší. Od 1. června 2015 pak měla být jeho povinnost platit výživné zcela zrušena, neboť musel nastoupit výkon trestu odnětí svobody, v němž byl bez práce a neměl z čeho platit výživné.

3. Okresní soud v Chebu (dále též "soud prvního stupně") o návrhu rozhodl rozsudkem ze dne 20. ledna 2016 č. j. 0 P 198/2013-615 tak, že s účinností od 1. března 2015 stanovil stěžovateli povinnost platit výživné na jednotlivé syny ve (snížené) výši 1 000 Kč a 800 Kč měsíčně (výroky I a II). Návrh na zrušení výživného byl zamítnut (výrok III) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV). Proti výroku, kterým bylo nově stanoveno výživné, podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. dubna 2016 č. j. 18 Co 99/2016-638 změnil výroky I, II a IV rozsudku soudu prvního stupně tak, že se návrh na snížení výživného zamítá (výrok I). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

4. Soud prvního stupně dospěl na základě zjištěných skutečností k závěru, že od posledního rozhodnutí došlo na straně účastníků k takové změně poměrů, která odůvodňuje změnu rozhodnutí o výživném. Vzal přitom v úvahu zvýšené náklady nezletilých na školní potřeby a jiné aktivity, zvýšení příjmu matky, vznik vyživovací povinnosti otce k dalším dvěma dětem (na které je určeno výživné ve výši 2 000 Kč) a skutečnost, že otec je ve výkonu trestu odnětí svobody (v trvání 7 roků), kde není pracovně zařazen a aktuálně nemá žádný příjem. Protože se jednalo o úmyslný trestný čin, otec se vlastním zaviněním připravil o možnosti výdělku. Soud prvního stupně přihlédl rovněž k tomu, že se otec bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu, konkrétně nemovitostí, které vlastnil, a to tím, že je převedl na své rodiče, kteří je následně prodali. V této souvislosti uvedl, že nemovitosti byly nabízeny za kupní cenu 3 300 000 Kč. I po úhradě obhajoby a úvěru by tak otci zůstaly finanční prostředky na úhradu alespoň sníženého výživného v době výkonu trestu odnětí svobody. Z těchto důvodů soud prvního stupně rozhodl o snížení výživného.

5. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem o změně poměrů, které by odůvodňovaly snížení výživného. Konkrétně uvedl, že podle platné judikatury, zbavil-li se rodič svým úmyslným jednáním, pro které byla na něj uvalena vazba a pro něž byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody, objektivní možnosti plnit svou vyživovací povinnost vůči svému nezletilému dítěti, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži tohoto dítěte, jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči [viz nález ze dne 6. února 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415)]. Za této situace tak nebylo možné ke změně výdělkových poměrů stěžovatele v souvislosti s výkonem trestu přihlížet. Naopak bylo třeba vycházet z výše jeho předchozího výdělku. Závěrem odvolací soud přihlédl i k tomu, že za dobu deseti let od poslední úpravy se podstatnou měrou zvýšily potřeby obou nezletilých dětí, a že již v době posledního rozhodnutí o zamítnutí návrhu otce na snížení či zrušení výživného měl otec další dvě vyživovací povinnosti a svůj dům s pozemky daroval svým rodičům.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel má za to, že právní závěry vyslovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1181/07 nelze samojedině aplikovat na jeho případ. Uvedený nález vychází ze zcela jiné skutkové základny (tehdejší stěžovatel se dopustil velice brutálního násilného trestného činu na matce své dcery, a tedy jeho návrh na zrušení výživného byl v rozporu s dobrými mravy), když navíc Ústavní soud vydal i jiné nálezy týkající se proporcionality určování výše výživného s ohledem na životní úroveň rodičů. Nelze přitom vycházet toliko mechanicky z faktu, že je osobou odsouzenou.

7. Obecné soudy dále podle stěžovatele nevzaly v úvahu, že v trestní věci stěžovatele bylo podáno dovolání, které v tuto chvíli projednává Nejvyšší soud. Pakliže odvolací soud argumentoval na prvním místě odsouzením stěžovatele, měl jako důkaz připojit trestní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 12/2012 a následně dát stěžovateli možnost, aby se k němu vyjádřil a případně doplnil svá tvrzení a důkazy ve smyslu § 118b odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud navíc změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho nepřítomnosti, čímž porušil jeho právo na fair proces. Z uvedeného spisu bylo možné zjistit, že stěžovatel se měl trestného jednání (trestný čin vydírání) dopustit před 13 lety. Neobstojí proto závěr, podle něhož si svou špatnou finanční situaci (z hlediska schopnosti hradit výživné, resp. stanovení jeho výše v roce 2016) způsobil sám, protože tehdy byl se svou bývalou ženou sezdán a vedli spokojenou společnou domácnost. Stručné odůvodnění napadeného rozsudku v tomto ohledu nese znaky svévole.

8. Ve vztahu k vytýkanému dobrovolnému vzdání se majetku stěžovatel uvádí, že předmětné nemovitosti mu původně darovali jeho rodiče, v jejichž prospěch bylo zřízeno věcné břemeno (možnost doživotního vstupu, včetně braní plodů a užitků, s tím, že veškeré náklady se správou předmětných nemovitostí ponese stěžovatel). Protože však v důsledku vzetí do vazby nemohl těmto svým závazkům dále dostát, nastala situace, kdy by jeho rodiče mohli požadovat vrácení daru. Právě oni byli totiž nuceni znovu začít platit zmíněné náklady. Rozhodl se tedy převést tyto nemovitost zpět na ně, kteří je následně museli prodat, protože se již o ně nebyli schopni starat. Nešlo o účelové zbavení majetku.

9. Závěrem stěžovatel tvrdí, že odvolací soud by měl v novém řízení pečlivě hodnotit jeho skutečné majetkové poměry a možnosti tak, aby výše výživného byla z jeho strany reálně splnitelná, což za současného stavu (i s ohledem na další vyživovací povinnosti) není. Nad rámec dodal, že v době podání ústavní stížnosti již získal ve výkonu trestu odnětí svobody práci a vydělává 4 900 Kč, z nichž je však na nákladech výkonu trestu srážena částka 1 500 Kč.

III.
Vlastní posouzení

10. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem předepsané formální požadavky. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadeným rozsudkem a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 0 P 198/2013, ovšem zjistil, že je zjevně neopodstatněná.

11. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

12. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

13. V projednávané věci je podstatné, že právní závěr odvolacího soudu o absenci důvodů pro snížení výživného (§ 475 zákona o zvláštních řízeních soudních, § 923 občanského zákoníku), byť se odlišuje od hodnocení soudu prvního stupně, má základ ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně a není s nimi v extrémním rozporu. Odvolací soud přihlédl nejen k tomu, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin, ale také k dalším relevantním skutečnostem, jež bylo třeba zohlednit při stanovení výše výživného. Z příslušného spisu dále vyplývá, že obecné soudy učinily i zjištění ohledně toho, kdy mělo dojít k trestnému jednání stěžovatele a v čem spočívala jeho podstata. Časový odstup mezi tímto jednáním a výkonem trestu odnětí svobody ovšem nic nemění na tom, že si stěžovatel nemožnost dosažení vyššího příjmu způsobil sám. Další dokazování provedením příslušného trestního spisu zjevně nebylo nezbytné, na čemž nic nemění ani skutečnost, že v trestní věci probíhá dovolací řízení. Obecné soudy se zároveň adekvátně vypořádaly i s otázkou, zda se stěžovatel darováním svých nemovitostí nevzdal majetkového prospěchu bez důležitého důvodu. Pro úplnost se dodává, že stěžovateli nebylo upřeno ani právo vyjádřit se k věci. S tím, aby odvolací soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, dokonce vyslovil předem souhlas.

14. Za této situace Ústavní soud neshledává v napadeném rozsudku prvky svévole či jakýkoliv jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval zrušení napadeného rozsudku v tomto řízení. V samotném neúspěchu stěžovatele v dané věci nelze spatřovat porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

15. Protože napadeným rozsudkem nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, Ústavnímu soudu nezbylo, než jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. července 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 1939/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies